že pokud teda taky netouží zanechat svůj biologický otisk, tak je cvok.

Tak z pohledu té slečny to chápu. Mám i pár takových kamarádek, co jsou rozhodnuté čekat ještě rok, dva, a pokud nepotkají toho pravého, tak si nechají udělat dítě od kamaráda. Přeci jen si ho člověk vybere pro jeho kvalitní genetický materiál, není to jako se nechat naotěhotnět nějakým neznámým individuem, kterého sbalím na večírku.
Z pohledu toho chlapa bych do toho šla jedině v případě, že bych byla srovnaná s možností, že může kamarádka pod vlivem hormonů změnit názor, nechá mě zapsat jako otce a bude po mně požadovat výživné. Nedá se to smluvně ošetřit tak, aby ho ona z otcovství vyvázala a byť to teď třeba myslí upřímně, jakmile bude těhotná, začnou do ní všichni hučet ať není blbá a myslí na to malé, že má právo na otce...a na výživné...a na dědictví...a sociálka činí údajně dost hustý tlak na to, aby ženy otce svých dětí do papírů uváděly.
A pak taky co pocity toho chlapa samotného? Nebude mu vadit, že u jeho kamarádky doma vyrůstá jeho dítě? Bude ho vídat a dítě mu bude říkat strejdo?
Chápu, že pro ženskou je to leckdy poslední zoufalá možnost, jak přijít k dítěti, ale nevidím v tom žádnou výhodu pro toho chlapa. Přijde o to hezké, co s sebou rodičovství nese a naopak riskuje, že se mu ta sranda ještě pěkně prodraží.

Dotyčná chce uspokojit svoji touhu po dítěti a vůbec ji nenapadne přemýšlet, zda je to k budoucímu dítěti fér? Je dospělá a měla by se smířit s tím, že nemůže mít všechno. Kamarád by se neměl nechat vtáhnout do tak pochybné "hry" na osud. Tedy pokud nechce být otcem.

tak si nechají udělat dítě od kamaráda. Přeci jen si ho člověk vybere pro jeho kvalitní genetický materiál, není to jako se nechat naotěhotnět nějakým neznámým individuem, kterého sbalím na večírku.

Tak nevim, jestli je velká výhra spojit se s "kvalitním genetickým materiálem" idiota. Protože jenom idiot může na něco takovýho přistoupit, pokud si aspoň minimálně uvědomuje, v jaký společnosti, době a geopolitický voblasti žije. Vopravdu se nacházej tak snadno "kamarádi", který jsou vochotný dělat dítě s někym, kdo je pro ně nepředstavitelnej jako partner, a ještě k tomu s vidinou možnejch nedozírnejch právně-ekonomickejch následků na celej život? Panenko skákavá!

já, já a v neposlední řadě já. Já chci, já mám právo, já a moje biologické hodiny (na které jsem si vzpomněla v osmatřiceti). A práva toho dítěte na oba rodiče, na znalost svých kořenů, na přivedení na svět do rodiny, na bezpečí?
Vím, že spousta matek vychovává své děti pod tlakem okolností sama, ale proč tomu jít naproti? I kdybych vynechala všechny morální otazníky, jsou tady praktické záležitosti. Výchova dítěte, jeho zabezpečení a další věci nejsou žádná sranda ani pro oba rodiče. Nemluvě o situaci, kdy taková samoživitelka ztratí práci, onemocní... ne, na triko bych si to nevzala a pokládám to vůči tomu případnému dítěti za bezohlednost. Dítě není do módy přišlá hračka.

který by se do toho nechal uvrtat, nepokládám za chlapa, ale za vola. Dámy prominou.

kamarád nechce děti? Kdyby jo, tak by o nějaké výrobě dítěte tikající kámošce vůbec neuvažoval.
A jednou by ji potkal v parku se svým synem, pak druhou kámošku se svou dcerou a třetí kámošku s dvojčaty (ta měla double tik) a svým dětem by řekl Víte, děti, já jsem nejdřív zplodil pár potomků jen tak nanečisto, ty se nepočítaj, ale vy, vy jste moje zlatíčka.

Holky si tak dlouho užívají mládí, až do okamžiku, kdy se jim - někdy po pětatřicátých narozkách - rozbuší biologické hodiny. A protože partnera nemají, snaží se otěhotnět s kýmkoli trochu slušným a hlavně ochotným do toho jít. Nebo taky otěhotní, aniž by dotyčný věděl, že byl použit jako inseminátor, což je ta ještě horší varianta ze dvou špatných.
A chlap, který na roli inseminátora kývne - zadělá si do budoucna na problémy, a dobře mu tak. Jenže to odnese to dítě a o tom ani jeden z "rodičů" nepřemýšlí.

Dneska už to není moderní, ale já si myslím, že děti by se měly rodit z lásky, ne jako saturace matčiných mateřských potřeb, ne jako prostředek k utišení biologických hodin.

přeci jen poněkud víc košer využít nabídky nějaké anonymní kliniky specializující se na reprodukci?

Být tím "kamarádem", šla bych do toho jen v případě, že bych taky chtěla děti a neviděla jinou možnost. Protože jak už tu několikrát trefně padlo, zaprvé dnes už de facto neplatí, že otec je vždy nejistý, zadruhé - výživné nenáleží matce, ale dítěti, tedy ona se ho nemůže jménem svého dítěte vzdát.

Přístup "kamarádky" se mi taktéž jeví poněkud sobecký.

KK : takove kliniky v CR zadne nejsou. Totiz ty, ktere by singl matce daly naprosto cizi sperma.
Ja tu holcinu chapu. To, ze v osmatriceti nema jeste deti nemusi byt jen jeji chyba.Na rodicovstvi jsou dva. Mohla mit partnery, kteri se na otcovstvi jeste necitili a ze takovych kolem jejiho veku je ! Chteli si uzivat nezavaznyho vztahu a tak nakonec zbyla sama. A uz v petatriceti se dobry muzsky tezko hleda, natoz v osmatriceti. Proc si myslite, ze je to od ni sobecke ? Bylo by mene sobecke zustat sama, nedat nekomu zivot a nevypravit ho do zivota ? Co je horsi,byt nazivu a bez otce nebo vubec nebyt ?
Jinak chapu rizika tohoto otcovstvi a tezko bych plne verila tomu, ze by jednou nezmenila nazor a ten biolog.otec by neplatil.

souhlasit s Jarkou. Co je sobeckýho na tom, chtít mít dítě? Zažil jste to někdo? Kdyby tu Věra psala, jak děti nechce, zase ji označíte jako sobeckou... Není snad sobecký i to, dítě si udělat a nezajistit mu láskyplný domov? Což se ve více jak polovině domácností v ČR díky rozvodům děje? Dítěti přece nemůžu zaručit dokonalé dětství do budoucna. Můžu se o to snažit, ale slíbit to nemůže nikdo. A kdo z nás vznikl z rozumné úvahy budoucích rodičů o tom, že chtějí potomka a budou se o něj zodpovědně starat? Vždyť většina lidí na světě vzniká jakoby mimoděk, neplánovaně... to snad taky není sobecký? Jaký je teda mezi těmi sobeckostmi rozdíl???

Nejsem si právě jistá.
Nechci tu psát v podrobnostech cizí příběhy, ale mám spolužačku, která se svou sexuální orientací řadí k menšině, je nicméně řádně "registrovaná". Před časem se jim narodilo děťátko, takže pochopitelně vyvstaly otázky, jak k němu přišly (resp. jedna z nich přišla). No a odpovědí bylo, že se obrátily na jistou kliniku v našem městě a dítě mají s anonymním dárcem. Musím říct, že mě to velice překvapilo (oplodnění homosexuálního páru se mi zdá v současné době ještě méně pravděpodobné než oplodnění singl matky). Samozřejmě neznám podrobnosti, vše může být i jinak, ale nepřímo to potvrdila i jiná spolužačka, která v oné klinice pracuje. Pokud by tedy "kamarádka" chtěla, ráda jí jméno této kliniky sdělím, možná by krátký telefonát vyřešil všechny pochybnosti.

Ad sobeckost. Abych uvedla na pravou míru. Nemyslím si, že je sobecké chtít mít dítě, to je naprosto přirozené. A vůbec bych nikomu nevyčítala, že si "vzpomene" v osmatřiceti nebo kolikrati, to opravdu nemusí být vůbec žádný plán nebo záměr.
Nicméně sobecké se mi to jeví vůči tomu "kamarádovi". Celkově už ten požadavek/návrh se mi zdá dost na hraně, nedokážu si představit, že ho někdo takhle formuloval vůči mně.

Copak nikdy předtím neuvažovala o tom, že bude mít děti ?
Copak nevěděla o biologických hodinách ?
Proč se na úlohu matky nepřipravovala třeba už od pětadvaceti ?
Proč už v té době nehledala zodpovědného partnera ?
Celé mi to připadá, jakoby se probrala až v osmatřiceti z hibernace.
A to už ani nemluvím o tom, že otěhotnět v osmatřiceti nemusí být žádná sranda, může to trvat třeba rok strávený častými pokusy.
Plánování vlastního života možná nezní dostatečně romanticky, ale člověk by si měl občas srovnat, co vlastně od života chce (pokud možno předem).

Taky mi to přijde, že se některé dámy, o nichž se už nedá říct mladé, jednoho dne probudí a řeknou si - chci dítě. Teď hned a je mi jedno s kým.

Sobeckýho nic... ale podobná situace v mým blízkým okolí byla ke všeobecný spokojenosti vyřešena adopcí. Dokonce dvojnásobnou.

Lidské osudy jsou různé a ne všechno jde naplánovat a ovlivnit. Na partnerství i na dítě musí být dva, a už ta přítomnost druhého sama o sobě dost omezuje možnosti prosazení vlastní vůle. Zrovna ve svém okolí mám momentálně případ, kdy se chlapovi po x letech vcelku spokojeného vztahu doslova zapálila lýtka a pláchl k jiné. Ta opuštěná má nyní něco přes třicet (pokud vím, dítě chtěla a spíš to byl on, kdo ho pořád kvůli něčemu odkládal) a vůbec jí nezávidím. Než se zmátoří ze zklamání a někoho si najde, dost možná jí bude taky osmatřicet. V tomto případě by bylo hodně nefér, kdyby měla poslouchat, že na dítě měla myslet dřív. Vzhledem k tomu, že neznám nic o naší "kamarádce", netroufám si hodnotit motivy, které ji vedly k odložení mateřství do tohoto věku.

Faktem ale je, že mám spolužáka, kterého si jeho maminka pořídila podobným způsobem. Nemám pocit, že by to v jistém věku dvakrát přispělo k jeho duševní stabilitě. Na druhou stranu je pravda, že se dějou i horší věci.

a pokud jde o sobeckost - chtít dítě je normální, samozřejmě (a za stejně normální považuju ho nechtít), nicméně je to pořád chtění, dost pochybuju o tom, že si někdo ze zde přítomných pořizoval děti za účelem zabezpečení na stáří nebo zajištění další generace daňových poplatníků pro stát A okolnosti, za kterých se Věřina kamarádka a jí podobné rozhodly pro dítě, mi sobecké rozhodně připadají.

Davide X,
třeba toho zodpovědného partnera hledala, mohla dokonce mít i naplánováno, co od života chce, jen prostě nemusela mít štěstí - nic o jejím životě nevíme.
Určitě bych si ji proto neodvážila soudit a dokonce dotyčnou i velmi chápu.

Ono to někdy v životě nejde takhle jednoduše nalinkovat, vím dobře o čem mluvím.
Sama jsem měla dlouhodobý vztah od 20 let. Od samého začátku jsme si plánovali se po sedmadvacítce vzít a mít rodinu (dokonce i na počtu dětí jsme se shodli), ale člověk míní, a někdy holt ani to pečlivé plánování nevyjde... I z člověka 10 let zodpovědného a spolehlivého, o němž si myslíte, že jej dobře znáte, se může stát "dívkař" a mizera, jelikož zavětří svůj "ujíždějící vlak" a najednou si chce ještě užít a dostane strach, že už ho čeká jen "ta svatba, děti a důchod" (jeho slova po společně strávených letech).

Chlapi si mohou takový "odklad" a užívání dovolit ještě i po třiceti, ale u žen to holt tak jednoduché není a jejich biologický čas je omezen. U nás následoval rozchod a najednou mi i přes všechno plánování bylo přes 30 a byla jsem sama. Věřte, že v tomhle věku se nehledá zodpovědný, svobodný partner snadno.
Já nakonec měla štěstí a báječného partnera jsem našla - a i vytoužené dítě přišlo, byť ve 35 letech, ale takové štěstí nemusí potkat každého. Proto naprosto rozumím té holčině a za nic na světě bych ji neodsuzovala.

Touha po dítěti je opravdu v určitém věku velmi silná a nemít potomka (když jej mít z biologického hlediska mohu), kterému by dal jeden všechen svůj cit a lásku, kterých je schopen, se v žebříčku mnohých rovná nenaplněnému životu...

já si nemyslím, že každá osmatřicítka musí nutně být sobecká osoba, která doposud myslela jen na sebe. Teď mi čerstvě psala starší dcera o své kamarádce ze školní lavice. Po maturitě dcery kamarádka odešla do Prahy, známosti celkem nic moc. Když konečně našla solidního chlapa se kterým jim vztah klapal a začali budovat byt , uvažovali o rodině, on se zabil před rokem za volantem kaminonu. Ona má co dělat aby utáhla byt, úvěr na zařízení. Psychicky je toho na ní určitě dost, vzhledem k tomu, že jako malá přišla o tátu a při povodních před 11 lety její rodina komplet o všechno. Než se dá do kupy, než někoho zase potká, může uplynout zase určitá doba.

Druhá zpráva je také čerstvá, z vyprávění od mladší dcery. Její kamarád si našel holčinu starší než je sám asi o šest let. Žili spolu v bytě, ona plánovala budoucnost, dítě. On dítě nechtěl , ale otevřeně jí to neřekl. Takže každý žil v očekávání něčeho jiného. Když došlo na otevřený rozhovor, rozešli se. Té dívce se prý tahle situace stala už podruhé. Asi to není nic příjemného pro tu holčinu vracet se podruhé zpět k rodičům. Je jí přes třicet, možná už má nalomenou sebedůvěru. Takže dnes se snadno stane, že 35 - 38 letá ženská je sama a touží po dítěti, když už s partnerem to třeba nevyšlo.

Pro chlapa samozřejmě úskalí výše vypsaný příběh představuje. Manželův bratranec se dozvěděl o existenci své dcery v době když už byl mnoho let ženatý, snad už i rozvedený a jeho synům bylo cca 23 a 22 let. Ta dívka ho sama vyhledala , chtěla ho poznat, chtěla znát i některé zdravotní věci. On samozřejmě jako otec nikdy nefiguroval v žádných dokladech, byl to románek snad z nějakého závěrečného vysokoškolského večírku. Ta žena neplánovaně otěhotněla a vše si nechala pro sebe. On nic netušil, založil si rodinu.

Dítě není do módy přišlá hračka.

Obávám se, že skoro ano. Alespoň v posledních letech mám ten pocit. Skoro kult dítěte, těhotná břicha na facebooku, porody a každý prdík v přímém přenosu - je to jen snadným přístupem na FB atd., nebo je to právě ta móda?
Někdy z toho mám pocit, že dotyčným vystavovatelům už právě "jen" to dítě scházelo do sbírky úspěchů, vždyť všichni ostatní se už dávno veřejně chlubí.

Zajímalo by mě, jak se tohle dítěti vysvětluje.

samozřejmě, že je to případ od případu, někdy skutečně holka čeká a čeká a dopadně tak, jak popisujete.
Ale také ve velké většině případů z mého okolí na dotaz, kdy přijde dětátko slyšíte odpověď - ještě ne, je třeba tohleto a támhleto, ať si holka užije, však má času dost...pak to nejde a je zle.

by mne skutečně zajímalo, kde ty 35 leté slečny s touhou po dítěti nacházejí ty pravé partnery, někde je prodávají?

já podrobnosti neznám. Otěhotnět se dá nakonec i přes antikoncepci. Jak to dotyčná dceři vysvětlila opravdu nevím. Jisté je, že dívčina vyrůstala s náhradním otcem a pravdu se dozvěděla, kdy to opět nevím. V současné době ta holčina má pěkný vztah s manželovým bratrancem i jeho syny. Ale žije v USA, takže často se nestýkají. V Poště pro Tebe takových příběhů hledajících dětí je.. Neříkám zda to je dobré nebo špatné, jen říkám, že to je život kolem nás.

to máš samozřejmě pravdu, že dneska si někteří jedinci dítě pořizují jako věc, jako něco co už jim chybí k tomu aby měli vše. Takový přístup se mi také příčí.

Protože znám případ, kdy se dítě dozvědělo o svém pravém otci až po smrti svojí mámy, když probíralo "papíry". Bohužel už taky nebylo koho hledat.
Tak mě zajímá, jak to je jinde, no.

no to je dost smutný co píšeš.

Možná proto moc nechápu slečnu, která si dítě "nechá udělat na zakázku" od kvalitního "řemeslníka".

Třeba otěhotněla při nějakém divokém úletu, s někým, o koho by si jinak ani kolo neopřela. Kdoví.

někteří jedinci mají exhibicionismus jaksi v krvi a sociální sítě jim jsou vydatným pomocníkem. No a má-li taková osoba dítě, je to další prostředek k bombardování - začíná to snímkem počůraného těhotenského testu (nedělám si srandu) a pokračuje to fotkami z ultrazvuku pomalu den co den a od porodu to je už vůbec nálož
A jsou i jedinci, co jsou schopní pořizovat si dítě coby chybějící doplněk, zažila jsem takové.
Další kapitola jsou militantní matky; při návštěvách jistého rodinného serveru pravidelně zjišťuji, že jsem vyvrhel, neb nehodlám kojit do tří let, při mateřské pracuju a nedělám si z prarodičů své osobní otroky.
No nic, máme tu v Sudetech sice za okny nevábně, ale psina chce ven, půjde se ven

Zajímalo by mě, jak se tohle dítěti vysvětluje.

jednoduše: "to byl holka tenkrát takovej mejdan...buď ráda, že neštěkáš"

Třeba. V tom případě ovšem dost dobře nerozumím tomu, že měla uložený lejstro o otcovství a tedy musela vědět, že to jednou praskne.
Trochu bezohledný.

je problém v tom, že se dnes děti odkládají až "na pak".
Jak je vidět, žádné "pak" taky nemusí přijít.

jsem také sudeťačka, to jsem ráda, že nejsem sama

souhlasím, často, velmi často se dítě odkládá na "pak".Je to někdy takový inženýrský přístup - ještě dovolená v USA, pak vysadíme prášky a bohorovně dopustíme, aby přišlo na svět dítě. Nejde to? Zatracená nepříjemná komplikace plánů.
Tohle jsme tu ale probírali mnohokrát, já jsem v tom citově angažovaná, tak doufám, že se tu dnes moc nepohádáme..

ono to máš těžký. Zase Ti můžu uvést skutečný mladý pár. Třicátnice si našla mladšího chlapa, cizince. On tu dostudoval VŠ, pracuje zatím za nevelký plat a zároveň drží finančně nad vodou svoji rodinu v cizině. Jí je 34 , ona už by mimčo chtěla, on mladší zatím tuhle potřebu tolik nevnímá. A teď co? má ona si prosadit svou a neodkládat na pak, přivést dítě do finanční nejistoty nebo má být zodpovědná a počkat? Co když počká a on se nakonec rozkouká, poohlédne po mladší a v 35 - 37 bude sama? Co je lepší?? To těžko rozhodneš Davide.

proto říkám, že se život nedá naplánovat. Kdo si to pořád ještě myslí, možná mu život ještě neukázal, co je taky někdy možný...

nejsou na vině jen holky,i chlapům se do ženění a dětí nechce, však to víme. Je to celospolečenské klima, takový ten dnešní bordel, nebudu to nijak extra opisovat.

já v tom citově zaangažovaná nejsem, ale vnímám to podobně. Myslím, že dokážu mít pro lidi pochopení a vím, že věci (a lidé) nejsou černobílé a chce-li člověk přimět osud k jízlivému smíchu, stačí mu sdělit své plány Ale tak jako tak mám za to, že touha po dítěti omlouvá kde co.
Jinak zdravím do Sudet, spoluobčanko
Lotko ano, paní doktorka Máslová je skvělá a řekla bych, že specifika dnešních vztahů a rodičovství vysvětluje výstižně.

já už na to nevidím. Má tam samozřejmě být "tak jako tak mám za to, že touha po dítěti neomlouvá kde co."

já také nevidím, takže jsem četla: "touhou po dítěti se omlouvá kdeco.." a dalo mi to stejný smysl.
Článek doktorky Máslové je velmi dobře napsaný, až z toho trochu mrazí.

zato ja to vim jiste.Podle ceske legislativy neni mozne se nechat "oplodnit" od neznameho darce, pokud jineho nemam. Tzn.pokud treba muj partner,mamzel ma nefunkcni spermie nebo trpi nejakou vaznou chorobou, ktera mu v otcovstvi brani a tudiz, ac by jinak chtel, neni schopen oplodnit vajicko ani in vitro, pak ano.Pak to jde.Ale singl clovek nepochodi.
Majda pise o podobne situaci, ve ktere se sama ocitla.Nakonec i ja jsem od toho nebyla daleko a prave proto tu holcinu chapu. Je to tezke. A opravdu si nemyslete, ze kdyz nema deti, ze je to jen jeji chyba. Ze si to uvedomila az v tomhle veku. Ja mela vaznou znamost dost dlouho , ale az kdyz uz mi tahlo na 33 let, tak se ukazalo, ze vubec nechce deti, resp.ze je nechce se mnou, ale ze to nevidi jako duvod k rozchodu ! Neuveritelny.Klidne by me dal pripravoval o cas.
V tomhle veku jeste nezoufate, to prijde pozdeji.Fakt se ji nedivim. Predstava,ze zustane bez detitete je proste pro zenskou strasna. Aspon pro me by byla. Ale jednu mozna lepsi radu bych mela. Znama v pokrocilym veku, sice vdana,ale manzel neplodny, otehotnela ( s jeho dovolenim)behem dovolene u more. Proste se spustila a jak jsou dnes radi! Biolog otec nic nevi a rodice ma decko oba.

"Co je sobeckýho na tom, chtít mít dítě? Zažil jste to někdo? " : jednababi
Sobeckýho nic... ale podobná situace v mým blízkým okolí byla ke všeobecný spokojenosti vyřešena adopcí. Dokonce dvojnásobnou.
leden 21, 2014 09:35

Tak to jim gratuluju, měli štěstí. Nevím, jak bych se zachovala nemít možnost mít vlastní dítě, asi bych taky nakonec chtěla jakékoli dítě, ale není to totéž a ne vždycky to dopadne dobře. Jednu mou známou to dovedlo nejdříve až na psychiatrii, po čase na JIP, neb ji synáček s kámoši přepadli, zbili, oloupili. Mezitím jí zemřel manžel, takže nakonec stejně zůstala sama a říká, že děti nemá. No, nemá.
Příběh spisovatelky Terezy Boučkové je taky celkem dobře znám.
Teď, když vlastní děti mám (velké, věkem dospělé), tak vím, že by to bylo úplně jiné. Vidíme se v nich, vidíme své chyby a umíme je pochopit, protože jim rozumíme. Je to pravé rodičovství, ne náhradní. Ale chápu že ty, kterým se to nepodařilo, zvolily adopci.

spoustu rodičů či prarodičů vokradlo, zbilo nebo zabilo jejich vlastní dítě, takže se jim ta touha po vlastním neadoptovaným dítěti tak trochu nevyplatila, to jen tak na vokraj. (Vůbec těch příběhů vo tom, co dokážou udělat vlastní děti vlastním rodičům, jsem už za život slyšel docela dost.)
Ale vo to nejde. Ani vo to, že touha po dítěti je pochopitelná. Nepochopitelný pro mě zůstává chtít to po kamarádovi (to už teda fakt sobecký je, protože se vůbec ta husa nezabejvá tím, jak se s tímhle bude kamarádovi žít, za 10, 20 let, to už nejni zdaleka jen vo alimentech) a ještě míň pochopitelný pro mě bude, pokud na to kamarád přistoupí, ale vo těch idiotech už jsem to napsal, tak se nebudu vopakovat.
To, co popisuje Jarka,

Znama v pokrocilym veku, sice vdana,ale manzel neplodny, otehotnela ( s jeho dovolenim)behem dovolene u more. Proste se spustila a jak jsou dnes radi! Biolog otec nic nevi a rodice ma decko oba.

je něco úplně jinýho.
Na závěr - jestli ta holka fakt nemá jinou možnost, tak mi přijde férovější se někde u moře "spustit", než naložit takhle vědomě takový rozhodnutí na kamaráda a do budoucna tím zatížit i to dítě a vztahy všech zúčastněnejch. Nebo se počitá s tím, že po uchycení spermie přestane bejt kamarád kamarádem a už se nikdy neuviděj? Já už asi dnešním významům starejch slov, jako je přátelství a kamarád, nerozumim.

přemýšlím, proč ti to ten kamarád řekl. Co myslíš? Věřil ti jako kamarádce? Máte nebo měli jste spolu milenecký vztah? Chtěl se pochlubit? Nebo prostě chtěl slyšet tvoůj názor, protože sám neví?
Jestli by se chlubil, vysmála bych se mu. Jestli jste neo byli milenci, vyhodila bych ho, jestli chce názor, nedoporučila mu to, jestli chce diskuzi a neví si rady, varovala bych ho před ženou která tvrdí... že je jediný, od koho by snesla ten potřebný fyzický kontakt...
Jenže. Život chodí jinudy než si přejeme. Třeba je lesba. Třeba je fakt jeho dobrá kamarádka. Třeba si ten pán potřebuje něco dokázat...
Takže ty jsi nejspíš splnila, co se po tobě chtělo, dál už to nechej na něm. A važ si toho, že ti tohle řekl, že ti tak důvěřuje. Že ho nevyhodíš, že se nevysměješ, že ho nepotopíš.

Vono taky : Krakonoš
spoustu rodičů či prarodičů vokradlo, zbilo nebo zabilo jejich vlastní dítě, takže se jim ta touha po vlastním neadoptovaným dítěti tak trochu nevyplatila, to jen tak na vokraj

Ano, ale protože žádné takové osobně neznám, tak o nich nepíšu, psala jsem příběh ze života ze svého okolí. Shodou náhod je nebo bylo mezi lidmi, které osobně znám, několik nevlastních dětí, bez větších problémů je jedno. Těmi problémy nemyslím horší prospěch, zdravotní problémy apod., to mají děti vlastní i osvojené. "Bylo" píšu proto, že jedno je zpátky v ústavu, a druhé plnoleté je ve vězení.

a navíc ten tvůj kamarád má taky svůj osobní život a v budoucnu potká ,,tu pravou'' se kterou si bude chtít založit rodinu. Nevím, jak bych se tvářila, kdyby mi řekl, že udělal kamrádce dítě, protože ho o to poprosila. A ty následky můžou být fakt drsný...kdyby se žadatelka o dítě dostala do finanční tísně a nevěděla kudy kam, určitě by se obrátila na sploditele a nárokovala by si výživné...mateřský pud je nejsilnější

jo, život není fér, to přece všichni víme, ale stejně tak není fér žádat po kamarádovi takovouhle "službu". Jak píše Krakonoš, může si to "férověji" zařídit někde u moře. Ale i tahle "férovost" není moc fajn, i když se spousta vztahů a manželství rozpadá, tak v tomhle případě připravuji to dítě i sebe sama o tu správnou startovní čáru. Neznáme historii partnerských vztahů té kamarádky, ale troufnu si tvrdit, že si za třeba může i sama. Proč? Nesprávným výběrem partnera. Vezmu-li jeden z vašich příkladů, kdy má holka v 30ti vztah s klukem o 7 mladším....lze se divit, že se ten vztah rozpadne??? Kolik takových vztahů má perspektivu?? Proč, když se po 3-4 letech chození dobrý vztah "nezakonzervuje" manželstvím a dětma se divíme, že se nám po 6ti letech rozpadne??

my tady opravdu nikdo neznáme historii vztahů té slečny. Samozřejmě, že může být pravda, že si za svůj současný stav může sama. Ale nikdy není nic černobílé a tak na vině musel být svým podílem i ten druhý, její přítel...A ikdyby. Člověk je omylný. Může si uvědomovat moc dobře, že se jí tahle stránka života moc nepovedla a tak to už má teda veškerou snahu o dítě vzdát ??? Říkaš nesprávný výběr partnera..Ten, co se mnou byl, tvrdil, že děti ano, ale až po...tom a tom, po jeho zkouškách, po atestaci, chápala jsem to, čekala, dokonce jsme spolu měli vymyšlený jména a stejně když šlo takříkajíc do tuhýho a já už chtěla svatbu a dítě, tak se cuknul...Taky to byla moje chyba ? Resp. JEN moje chyba ? Je nutno si přiznat, že muži obecně mají na plození potomků biologicky více času a tak se nemusí hned v pětatřiceti hnát do chomoutu a nemusí se cítit odpovědni za to, že jejich přítelkyni utíkají léta. ON přece může zakládat rodinu později.Neznám žádnýho osmatřicátníka, co řeší, jestli a s kým rychle dítě. Nejlépe ihned, protože za rok bude pozdě. Prostě ženy jsou v plánování rodičovství přírodou časově omezené a proto se stáva, co se stává. V žádným případě se jejímu zoufalství nedivím. Až bude po světě chodit dost zodpovědných chlapů, nebudou se stávat tyhle případy ! Howgh !

nechci se vůbec rozepisovat o vině nebo nevině kohokoliv, je to složité.
Ale myslím, že velký podíl má antikoncepce skoro u všech žen, sexuálních partnerek. Chlapi přestávají počítat s eventualitou, že sex může vést k početí dítě. Je to ten trend užívání si. Ženy se užívání antikoncepce cítí svobodné a rovnoprávné, jenže kluci také. Ženy, které ji neberou, jsou myslím celkem málo k potkání.
No tak se i chlapi naučili také jinak přemýšlet a odsouvat povinnosti.
Dříve - a to prosím cituji doborníka - sloužilo manželství mimo jiné také k dostupnosti a legalizaci sexu. Dnes ne.
Tak co by se kluci hnali do chomoutů?

tou není hodnotit oprávněnost motivů "kamarádky", ale odpověď na otázku, co má kamarádovi poradit Věra.

Být na jejím místě, tak bych "kamaráda" jednoznačně odrazovala. Jako hlavní argument bych vypíchla dvě věci, které tu už padly.
1. Na slib, že po něm "kamarádka" nebude nic chtít, se nelze spoléhat, nelze ho ani právně vymáhat. Pokud dojde ke sporu o vyživovací povinnost k dítěti, nebude to žádná okolnost, ke které by soud měl nebo i jen mohl přihlédnout.
2. Pokud "kamarád" ještě úplně nevzdává možnost, že by si sám založil rodinu s nějakou dívkou, ať myslí na to, že se může stát, že jeho lidumilný čin bude budoucí partnerka vidět jinak; existence dítěte nebo i jen způsob řešení jí může vadit... V nejhorší variantě se může stát, že kamarád potká úžasnou dívku, ale kvůli "dárcovství" ji ztratí.
3. Sám kamarád může jednou změnit postoj k takto počatému dítěti - něco jiného je o něm teoreticky uvažovat a vidět ho vyrůstat. Pak je opět na místě zvážit, jaká by asi byla interakce s matkou ("kamarádkou"), že by nemusela dopadnout podle jeho představ, o interakci s dítětem ani nehovořím.

Jak by si měla pomoci ona "kamarádka", je zcela jiné téma. Myslím si, že by se měla pokusit najít řešení, kterým nebude nadměrně zatěžovat a zakoušet vztah s někým, koho si (předpokládám) váží jako přítele.