Domluili se, ze spolu pojedou van. Jen tak, sami dva. Vedela ze se mu libi, vedel, ze se ji libi. Ona byla drobna plavovlaska, on tmavovlasy statny kluk..Kluk, napadlo ji, ne jeste chlap. Nikdy ji nechtel rict kolik mu je, ale mela pocit ze bude mladsi nez ona. Na druhe strane - kolik toho procestoval! Strasne ji jeho vek vrtal v hlave. A tak spolu jeli, poprve a naposledy. Poprve proto, ze je to predtim nikdy nenapadlo a naposledy proto, ze se mela vdavat. On vedel, ze se ji do toho strasne nechce. "Proc to delas, kdyz nechces?? Ty o nej nestojis?" Ne nestala o nej, ale zaroven uz nevedela jak mu to rict a hlavne, jak to rict vsem kolem. Saty byly usite, probiralo se kolik hosti bude pozvano a svatebni dary byly nakoupeny. Proste nebyla cesta ven. "A co ti na nem vadi?" Ted si uvedomila, ze muze napsat cely soupis veci co ji vadi. Tech co nevadilo bylo min. "Tak proc si ho vubec chces brat?" "Vzdychla "Co mi ted pomuze, ze nechci?" "Ale to prece nemuzes se vdavat jenom proto, ze nevis jak to komu rict! Uvedom si, ze zit s nim pak budes ty a ne lidi co jsi je pozvala na svatbu!Dovedes si predsavit, ze s nim budes az do smrti?" "Muzu se rozvest" namitla. "No tak to je uplne uzasny, vdavat se s myslenkou rozvodu!" Najednou ji pripadal strasne dospelej.Mozna ze je prece jenom starsi nez ona..
Nemeli co kourit a on se nabidl ze skoci do vesnice pro cigarety. Sotva zmizel za stromy, otevrela tasku s doklady,kterou tam nechal. a vylovila obcanku. Datum narozeni rikalo ze mu jeste neni ani 17. "Dite", rekla si zklamane.
Pak ji ale napadlo ze mel pravdu. Vdavat se jen kvuli lidem.....pochopila jaky by to byl nesmysl. ted uz vedela ze to neudela. Zrovna tak jako uz nikdy nepojede sama na vandr s timhle deckem.

že tohle všechno děláš jen proto, že to někdo jiný zorganizoval, rozhodnul a ty sama to nechceš. Takhle bych se teda vdávat nechtěla.
Jasně, dneska se rozvádí každý druhý pár, takže to můžeš brát takhle, že vlastně o nic nejde. Ale tobě asi jde a to je dobře. Cítíš, že je něco špatně.

Ano, lidi když spolu žijou nějakou dobu, tak už necítí takovou tu bláznivou zamilovanost jako na začátku, ale cítí pořád něco, ideálně něco silnějšího, co je k sobě poutá víc než ta počátečná hormonální zamilovanost. Poutá je k sobě láska. Cítíš jí? z toho co píšeš, si tím moc jistá nejsem.

máš vůbec vlastní vůli?

prober se, je to tvůj život, jinej nemáš a mít nebudeš!!!

Intenzivní pocit, že něco není v pořádku, před svatbou OPRAVDU NENÍ NORMÁLNÍ!

Už sis svou pasivitou a pro mě zcela nepochopitelnou laxností zavařila jednou, když jsi tu nabídku k sňatku akceptovala, když jsi sama ve skutečnosti chtěla iniciovat rozchod.

Možná se bojíš konfliktu, který v této situaci je víc než jistý. Ale uvědom si, že čím déle s tím budeš čekat, tím bude ten konflikt větší! Kdybys mu to byla řekla hned, tak by to sice bylo nepříjemné, ale méně než teď, když už jsou přípravy v plném proudu. Když to řekneš teď, tak to bude sice víc nepříjemné než na začátku, ale pořád ještě milionkrát lepší, než když mu to řekneš za pět let s dvěma dětmi na krku.

Nejradši bych s tebou zatřepala, protože je to TVŮJ život a ty necháváš, aby mu dával směr někdo jiný a necháváš se pasivně unášet úplně opačným směrem, než bys chtěla sama.

Nejdou mi do hlavy ty přípravy - to jako všichni okolo připravujou a ty se na to pasivně koukáš? Nebo se na tom aktivně podílíš? A jak se u toho cítíš, když jsi si v podstatě jistá, že to nechceš?


Jestli to uděláš, tak za těch pět či kolik let, až přestaneš být schopná se ovládat, do toho budou pravděpodobně zatažení další nevinní lidé - děti. Jestli se bojíš konfliktů, tak se boj, protože to teprve bude mazec. Nehledě na to, že to není fér ani k tvému muži - on sice možná taky není svatý (neumím si představit, že nadšeně organizuju svatbu s někým, hlavně aby to bylo co nejdřív, a vůbec si nevšimnu, že on do toho vůbec tak hr není), ale jak si to zaslouží, aby měl vedle sebe někoho, kdo s ním vlastně vůbec být nechtěl, ale nedokázal v té pravé chvíli říct NE?

Chtěla bys takového partnera? Já tedy ne, radši bych unesla momentální bolest z rozchodu, než celý život strávit s někým, kdo se mnou nekomunikuje natolik, aby mi sděloval své pocity, a někdy v půlce života to z něj třeba všechno vybublá?

Už minule Ti přece několik lidí řeklo, že je nesmysl vdávat se, pokud máš pochybnosti. Ty jsi udělala přesný opak = vrhla ses do víru příprav, a z toho víru se Ti bude obtížně vyskakovat, mnohem obtížněji, než kdyby šlo jen o to říct příteli hned nebo co nejdřív, že se (zatím) na svatbu necítíš.

Ale abych nebyla tak příkrá...
Když se zamyslím nad předchozím dotazem, kde jsi tedy, jak říkáš, dostala čočku, tak bych Ti ráda popsala něco, co se stalo kdysi mně. Je to něco, na co zpětně nejsem vůbec pyšna. A je to současně jedna z věcí, kterou bych, kdyby to bylo možné, udělala dnes úplně jinak. Ale možné to bohužel není, a tak mi zbývá poněkud hořký pocit, že jsem někomu v životě ublížila (resp. že jsem se nezachovala férově), ač si to nezasloužil.
Kdysi jsem měla vztah, který byl z mého pohledu jen přechodový. Bylo to období, kdy jsem na vážný vztah nebyla připravená, a předpokládála jsem, že druhá strana to má stejně. Jenže jak tomu bývá, ten vztah nějak pokračoval a přerostl do roviny, kdy se nejen pro mě, ale zejména pro něj stal něčím víc než jen chvilkovým povyražením (nebo taky hnusně a narovinu řečeno, náhradníkem po dobu, než přijde někdo lepší). Možná začal cítit, že to nemám stejně, resp. že váhám - dlužno na mou obranu dodat, že v průběhu toho vztahu vyplulo na povrch hned několik problémů, takže zase tak zcela bezdůvodně jsem neváhala.

Zkrátím to... požádal mě tahle jednou o ruku a já kráva tehdy, nevím ani proč (možná jsme měli popito, už nevím přesně), jsem řekla, že teda ano. Nešlo tehdy ale jen o svatbu, ale musela bych se tehdy odstěhovat docela daleko od původního bydliště, dát výpověď v práci, přičemž šance získání zaměstnání v cizině moc optimistická nebyla. Žila bych tam v naprosté závislosti na něm, a to nejen po stránce finanční, ale i sociální (kontakty, přátele...). Ano, přiznávám, že po světě chodí (a tehdy chodili ještě svobodní) dva muži mého života, kteří, kdyby se mě takto zeptali, tak nebudu o ničem přemýšlet a pojedu. Ale tady to bylo jiné. Nevím jak to máš Ty, ale já jsem měla jakési srovnání s minulostí a tenhle vztah měl prostě určité vady.
Když jsem se rozhodovala, zda tedy ten krok udělat, zda se opravdu vdát a odejít, ptala jsem se svých tehdejších přátel. Nikdo tehdy nechápal, proč váhám. Je pravda, že podobně jako Ty v minulém příspěvku, jsem ani já nebyla schopna srozumitelně formulovat důvody. Zřejmě jsem v tom všem sama neměla jasno, navíc dalším problémem bylo, že některé ty důvody byly, řekněme, poměrně intimního charakteru, a mně bylo jaksi hloupé o nich mluvit s někým cizím (vnímala bych to jako jakousi zradu na tom druhém, resp. sama bych nechtěla, aby mě tímto způsobem někdo propíral s kamarády). Takže to vedlo k tomu, že jsem se např. jen omezila na konstatování, že to v posteli není úplně ono, načež se mi dostalo odpovědi, že sex přece není důležitý, že jsou důležitější věci, atp. Nebo jsem se zmínila, že mi přestal imponovat, protože jsem zjistila, že je vnitřně slaboch a že mě tak trochu vydírá (stylem "když se mnou neodjedeš, nechám všeho = lukrativní práce a kariéry, vrátím se domů, uchlastám se k smrti,... atp.). Odpovědí bylo, že mám být ráda, že o mě někdo stojí a chce se mnou žít.

Jenže mně to pořád nějak nepřesvědčovalo. Skoro jsem měla pocit, že mi to mí "přátelé" říkají hlavně proto, aby byl ode mě pokoj. Až teprve jiní lidé mi otevřeli oči (mj. i zde, kde jsem v té době vystupovala pod jiným nickem - tento považuji za pravdivější). Resp. dali mi možnost odpovědět si sama na otázku, co je vlastně podstatné pro mě, co je MOJE priorita (i kdyby se to mému okolí mělo jevit sebeblběji, sebenepochopitelněji, sebevíc povrchně...).

Je mi jasné, že Tvoje situace bude v hodně směrech jiná. Právě proto si myslím, že by bylo fajn, kdybys (když už ne pro nás), tak pro sebe, dokázala zformulovat:
1. CO ti na příteli vadí.
2. JAK MOC ti to vadí, resp. jak moc je daný problém prioritní, závažný, nebo jak to říct.

Dokud tohle nebude jasné, jsou všechny spekulace na téma "vdát se, nebo ne" nanic.

A věta na závěr. Když jsem konečně byla schopná zformulovat bez jakéhokoli studu, v čem je mezi námi problém a řekla to nahlas s tím, že si přesto teda dotyčného vezmu, dostalo se mi odpovědi: "jsi na dobré cestě zkazit si celý život". :-) Jestli by se ti dostalo taky takové odpovědi, tak asi není o čem přemýšlet.

když tě stejně názory zdejších lidí nezajímaj? Kdyby tu byl Máňa, ten z Dolních Počernic (nebo Horních, já už nevim ), řek by jen: Svatá prostato!

klidně se vdej. Nakonec, člověk se parkrát ožení a mládí je pryč. Ale hlavně si prosím dej pozor na antikoncepci. Protože pak už to není o vás dvou, ale o třech a ten třetí nemůže za to, že ses vdala jenom protože ti to někdo zařídil.

Jsi jak papírová loďka na rybníku, kam zavěje vítr, tam pluješ. Proč sem píšeš vlastně? Chtěla jsi radu, dostalas jich dost na to, aby sis utvořila nějaký názor. Teď mi to už připadá, že se chceš pochlubit, že vám svatbu obětavě zařizují oboje rodiče, zatímco ty jsi pořád tak nějak nespokojená, říct jim to nedokážeš nikomu. Tak sakra, co to s tebou je? Prober se laskavě, uvědom si, co vlastně chceš a podle toho i jednej!

se zeptám a úplně stejně - proč sem píšeš? Stěžuješ si, že jsme tě sepsuli, ale vdáš se stejně a dokonce dřív? Co chceš slyšet - že to zevšední všem? To ano, ale pokud tam na začátku není láska- jestli teda víš, co to je, tak je to velmi rychlá cesta do pekla. Třtina ve větru se klátící... já nic, to oni? Prober se, je za minutu dvanáct!

Je to levárna k tvému milému - uvědomuješ si to? Je to normální podraz! On si totiž bláhově myslí, že ho miluješ!

Lepší je vzít si toho kdo má radší mě než já jeho. Vždy budeš brát všechno z nadhledem. Nebude sice soulad duší, ale budeš svým spůsobem pořád svobodná a nikdy citově závislá. Manželství je instituce a tá by mohla ve vašem případě fungovat. Jinak řeknu ti, že má kamarádka je v manželství z rozumu spokojená, a naopak spoustu manželství z velké lásky se rozpadla. V rodině naše neteř si svatbu rozmyslela až, když byla roznesená výslužka a dnes je vysmáta s jiným. Stejně si to rozhodnout musíš sama. Správnost volby se dozvíš za pár let.

vdávat by se žena měla pouze v případě, že si sebou v tom vztahu jistá a je v něm spokojená - pozor, to neznamená, že má být zamilovaná, nebo být přesvědčena, že dotyčný je její osudová láska. Pokud tam je tak velká nejistota, je to jen ztráta času, peněz, energie a raní to všechny zainteresované. Pokud se v sobě prostě nevyznáš, doporučuju urychleně návštěvu psychologa, aby ti pomohl rozklíčovat tvoje vlastní myšlenky. Třeba jen panikaříš.. a nebo taky ne. Řeš to, dokud je čas. Důkladně se rozmysli a pak udělej rozhodnutí, které bude pouze a jenom tvoje, a toto rozhodnutí už později sama nezpochybňuj. Pozitivní myšlení dělá taky hodně a pokud budeš veškeré své konání sama zpochybňovat, nebudeš spokojená nikdy.

vypadá to na klasický přechozený vztah. V tvém věku určitě ještě nějaká jiná láska přijde, pak bude záležet na okolnostech, jak se to vyvrbí. Já osobně bych se nevdávala. Asi by to bylo strašné, ale pořád jsou horší věci. Ten tvůj zřejmě vycítil tvou nespokojenost, možná mu i někdo poradil s tou rychlou svatbou, asi tě chtěj zahákovat, jak už tady zmiňovali, si zřejmě lehce ovlivnitelná a o tvé pocity se ostatní moc nestarají, rozhodnou to za tebe. Má to být o TOBĚ, tak se rozhodni a DRŽ se zuby nehty! Jinak ti zbude se litovat a čekat na zázrak.

myslela bych si, že jsi zpovykaný jedináček, co mu rodiče umetají cestičku životem. I tu svatbu Ti zařídí, zorganizují, zaplatí...
Promiň, ale mně se nedávno ženil syn. Všechno si zařizovali sami a "za svoje". Protože to oba chtěli.
Ty nějak nevíš co chceš. S někým žiješ pět let, a vůbec neplánuješ budoucnost. Ani jeho, ani svojí.
Až teď, když Tě požádal o ruku, a všechno se pohnulo směrem k svatbě, tak uvažuješ o tom, jestli je zrovna tenhle kluk "ten pravý" a jestli na Tebe náhodou někde nečeká princ na bílém koni, a jestli by sis případnou svatbou k tomuhle imaginárnímu štěstí nezavřela dveře.

Tvoje věta "A co když třeba časem pak poznám někoho jiného a budu nešťastná?"
mi připomíná malou holčičku na pouti, co neví na kterou atrakci má běžet dřív.

A co když třeba časem zjistíš, že jsi odkopla kluka co Tě měl rád, a nikoho lepšího Ti už život nenabízí ?

a neváhej, lepší je být rozvedená (akorát si hned nepořizujte dítě, to by bylo horší) než stará panna.

absence pochvaly neznamená sepsutí. Psaní je psaní a život je život. A ten si musí odžít kařdý sám. Umím si představit, proč mamka pospíchá na vdavky, taky bych chtěla jednou být spokojenou babičkou. Umím si představit, že se chce oženit tvůj partner - asi tě bláhově miluje. Ale proč to děláš ty - to dost nechápu. Kvůli druhým? To je pro jakékoli konání v životě slabý důvod. Dobrá, budeš poslušná dcerka a ženuška, ale pod pokličkou všeho bude přetvářka. Takže zárodek nedůvěry, lži, nevěr a podvodů... Nechtěla bych tak žít. Svobodné rozhodnutí je mi milejší. Je těžké být dospělou, ale každý tam jednou dojde s různými škrábanci a modřinami.
Až se bude jednat třeba o změnu zaměstnání, nový byt nebo plánování dítěte, také budeš konat podle přání druhých a pak tady plakat? Máš tu možnost. Ale sama víš, že tohle není řešení. No Vánoce tu budou cobydup, tak Šťastné a veselé...

je to nejjednodušší. Důležitější je se rozhodnout. A vědět , co sama chci. Pak to jde samo. Příjdeš nejdřív k příteli (elementární slušnost) a řekneš: Já si tě nevezmu, svatbu ruším. Pak za svou matkou a rodinou. Za tou přítelovic ani chodit nemusíš, dozvědí se to sami.
A máš už svoje bydlení? To je dost podstatné pro celou věc. Aspoň pokoj u kamarádky, než se to doma utřese...

holt letos budou mít někde pěkně vypráskanýho Dědu Mráze. Ale teprve teď v noci jsem si všiml a s chutí přečetl první příspěvek. Krásná mikropovídka. Co kdybys, milá jaaaa, nahodila pořádnej nick a psala častějc? (Resp. co kdybys přiznala, ke kterýmu nicku vobvykle patříš? ).

Proboha holka, kdo za tebe žije tvůj život? Kdy jsi naposledy udělala nějaké rozhodnutí sama za sebe? Počti si tady o rozvodech a přemýšlej trochu.
Mám pocit, jako bys ještě nevyrostla z malé holky, která vždycky udělá to, co řekla maminka. Nejpozději za deset let tě vidím v ordinaci psychiatra žebrat o antidepresiva... spíš dříve.

Doporučuji web svatbabrno.cz

Doporučuji web http://www.svatbabrno.cz