Před měsícem mě opustil manžel po 20 letech manželství. Prý už mě nemiluje a nechce takhle žít po zbytek života. Je mi 43 let a jemu o pět let víc. Máme tři děti – 19, 18 a 8 let. Všechny byly plánované a chtěné.
Nejstarší je na vysoké škole, prostřední bude maturovat a to nejmladší je ve druhé třídě ZŠ. Jsem na dně a nešťastná. Děti chtějí, abych se dala dohromady. Hlavně nejstarší dcera, která na čas převzala péči o nejmladšího syna, chce, abych už se zase vrátila zpátky na zem, přestala smutnit a začala žít normálně.
Snažím se, ale asi to nějak nedokážu řešit. Nikdy by mě nenapadlo, ani ve snu, že se mi něco takového stane. Brali jsme se mladí a založili spolu firmu. Starala jsem se o děti a on vydělával peníze a začalo se nám docela slušně a nahromadili jsme časem nějaký majetek. Po narození nejmladšího syna jsem se vrátila zpátky do firmy, ale nedělalo to dobrotu, tak jsem si založila vlastní firmičku.
Manžel vždycky všechno držel a řešil ohledně domácích financí, ohledně všech půjček a hypoték, platil účty, staral se o dovolené. Vlastně jsem se měla velmi dobře. Já jsem řešila jiné věci, hlavně kolem dětí. Teď když už jsou dvě jednou nohou z domu, tak mě opustil kvůli mladší prý dokonce dlouholeté milence... Nevěděla jsem o ničem.
Možná kdybych v naší firmě zůstala a nezaložila si vlastní podnikání, tak by se nic nestalo a on si nenašel ve firmě milenku. Nikdy jsem si nemyslela, že mu doma něco chybí, ale nakonec jsem se dozvěděla, že žijeme jen vedle sebe ne spolu, že už mě nemiluje, že ho nepřitahuji.
Asi to vše píšu velmi zmateně, ale jsem zoufalá a pod tlumícími prášky. Nevím, co se mnou bude? Dokážu si ještě vytvořit ve svých letech funkční vztah? Kdy to přejde? Manžel je pryč tři týdny. S milenkou nebydlí. Ona je rozvedená s dvěma malými dětmi a zatím prý hledají něco většího, aby tam mohl vzít i našeho nejmladšího. Dům mi nechá a bude platit alimenty. Rozvádět se zatím nechce, asi nechce dělit firmu a já o to taky prozatím nestojím.
Nemám ani vztek, jsem spíš v hrozné depresi. Mrzí mě, že děti se nestaví ani na jednu stranu, tak nějak jsem čekala, že mě podrží. Ty starší se jen vyjádřily jednou, že je otec sr.č, ale tím to haslo. Teď, když chci něco říct, tak buď musí někam jít, nebo odvedou pozornost.
Cítím se prostě hrozně opuštěná. Poraďte, co mám dělat.
SIMONA
Není ostuda vyhledat odborníka. Není to sice levná záležitost, ale nemám pocit, že by sis to nemohla dovolit. Vyplatí se to.
Kdysi jsem udělala tu chybu, že jsem po rozchodu s prvním přítelem zahltila svými problémy naše tehdejší společné přátele (jiné než společné jsem bohužel neměla, děti jsem naštěstí neměla). Byla jen otázka času, kdy se naše přátelství začalo sypat jako domeček z karet. Je otravovaly moje výlevy, mně později ubližovalo to, jak na ně reagovali (pravda, nebyly to zrovna rady jak z učebnice). To by bylo na delší povídání.
Nevím, z jakého jsi města, ale jestli to není úplný zapadákov, tak jistě někoho najdeš.
Asi jsi se ze všeho nejvíc věnovala dětem, proto bych nedopustila, aby si manžel vzal k sobě nejmladší dítě, jak píšeš. Proč by "benjamínek" měl bydlet u macechy, která má dvě svoje vlastní děti, když má svojí mámu ?
Nebo to prostě všechno vzdáváš ?
Ano, vzchop se k aktivnímu odporu ! Pomůže Ti právě ten psycholog, ev. dočasně nějaká psychofarmaka, abys zase mohla začít fungovat.
Přece nenecháš nevěrníka, aby Tě připravil úplně o všechno ? Vzhledem k Tvému současnému rozpoložení, i respekt vlastních dětí ?
Je to těžké, ale jsi ještě docela mladá, zkus na tom najít i jistá pozitiva. Vybičuj se, převezmi postupně kontrolu nad svými záležitostmi, sežeň kamarádku, maminku, případně toho psychologa, prostě někoho, komu se můžeš vymluvit, někoho, kdo není osobně citově zainteresován.
Nemysli hned na to, koho kde seženeš, zkus být hlavně sama se sebou zase spokojená...
Chce to svůj čas, ale bude to jistě zase dobré. Držím palce.
Teď o víkendu jsme stěhovali příbuzné z letního bytu do zimního útočiště, říkáme jim teta a strejda, ale tak se u nás říká všem příbuzným různého druhu ;-) pokrevně jsou poměrně vzdálení, citově velmi blízcí celé široké rodině.
Paní se blíží 80, pánovi 85 už bylo, přesněji věk nevím. Neuvěřitelně vitální, energičtí, pracovití. Nemají děti, tak svá srdce otevřeli celé rodině, každý je u nich vítaný jak dlouho očekávaná vzácná návštěva, žijí skromně, skoro jen z toho, co si vypěstujou na zahradě a nasbírají v lese, většinu rozdají příbuzným, od sousedů koupí domácí vajíčka, králíka, drůbež. Rodině rozdávají plnými hrstmi.
Říkáme jim naše baterky, horská sluníčka, sálá z nich laskavá, vlídná energie. A hlavně láska, taková tichá, jemná, vším prorůstající, neokázalá, trvalá.
Ztělesnili knižní pojem "krásný člověk". Bohužel, takoví už se nerodí.
Je bláhové myslet, že vymažeš člověka se kterým jsi léta žila be fungujícím svazku. Asi tě nepotěším, ale připrav se na několik krušných let. Hranice je sedm, pokud svůj rozchod nebude přiživovat zase příchody a odchody. Ale nejkrušnější je první měsíc. Pak další, pak rok... Jedna věc je truchlení za tím, co se ti nevrátí, druhá péče o rodinu, třetí o sebe a své duševní zdraví, další zase o budoucí kariéru, aby ses postavila na vlastní nohy.
Vřele doporučuji knihu J.Klimeše Partneři a rozchody, můžeš se v ní mnohé přiučit a nevršit chyby. Dozvíš se o paradoxní fázi rozchodu, kdy si opuštěný jedinec už vybuduje novou nezávislou identitu a která je jediná vhodná pro návrat původního partnera například...
Nevzdávej to. Tohle bolestivé období určitě zvládneš. Možná v sobě objevíš síly, o kterých dnes ani nemáš tušení. Možná už o chlapy ani nebudeš stát, možná se budeš mít za pět let lépe než tvůj uštvaný manžel s dalšími dvěma vřískajícími miminy, kdoví... Držím ti palce. Psychoterapie je též dobrá volba.
