holka ať třeba chcípne - aspoň ušetříš

Dcera (nyní 22 letá) z prvního manželství mě žaluje o částku 3000,- Kč a to zpětně od září 2012.

s bývalou jsme se rozvedli, když byla dcera cca 2 letá

Neříkám, že vychovávat děti je snadné, ale ona ji vedla od malička né k lásce k lidem ale lásce k penězům. Tak jsem to jednoho dne prostě vzdal to bylo sedm let od rozvodu

Jak by se tobě líbilo, kdyby tvuj potomek který k tobě neprojevuje zadnou uctu ci respekt, výživné, které mu posíláš spotřebovává na drogy,

Nelíbilo by se mi, že bere drogy. Úctu a respekt od feťáka nečekám.

a přitom víš že s tím nemuzes nic udelat???

no, nemůžeš. Ve 22 s někým, u kohos to v 9 letech "vzdal", neuděláš nic, nebo spíš, čím víc tím hůř.

moralizovat je jednodussí nez najít resení

to je,ale to nedělám. Promiň, ale slovní spojení typu "projevovat úctu a respekt rodiči" zní mentorsky zase mně, teda od otce, co to s ní v jejích 9 letech vzdal a pak jen platil.
Řešení ti přece nabídli jiní, neplatit, věřit, že u soudu neuspěje, což asi neuspěje.

No a já se na to snažím podívat z druhé strany, jak se na to třeba, možná, dívá ona.
Závislost, jedno jaká, vždycky znamená, že je ten člověk slabej v kramflecích. Nemá dost úcty a respektu k sobě, tak ji pochopitelně nemůže projevovat rodičovi. A ani nezávislej puberťák neprojeví úctu a respekt otci, kterého zná z rodného listu a o kterém mu máma celý život říkala, jak se na ně oba vybodl.

Vycházím z předpokladu, že rodič chce mít se svým dítětem bližší vztah, být s ním v kontaktu, dobře s ním vycházet. Když se mu to nepodaří z nějakého důvodu (rozvod, vliv druhého rodiče po rozvodu, vzdálenost, nemoc...) během dětství svého potomka, tak se pokouší o "nápravu" později. Mám takový příklad z širší rodiny, v podstatě stejný příběh jako ten tvůj, jen s jiným koncem, lepším. Nepamatuju se, že by tenhle táta někdy zmiňoval a probíral, kolik na dceru musí platit, zda mu za to projevuje dost úcty a respektu, zda tomu odpovídají její výsledky ve škole, apod. On peníze vůbec neřešil, a to je teda docela škudla chlap. Prostě na co je, na to je, pro všechny tři děti stejně, ať jsou s tou ženou nebo s tamtou, a to nejen peníze, všechno, pozornost, starost, výpomoc.
Já vím, že to vždycky nejde, nedopadne to idylicky a nejde všechno ovlivnit. O to nejde.
Jde o to, o čem jsme psaly s Alenou nahoře, na začátku. Buď je to tvá dcera, člen tvé rodiny, vnímáš to tak, že kdo jiný než rodiče by se měli postarat, její rodič jsi ty, chceš s ní být v kontaktu a chceš s ní mít jednou normální vztah - pak jí prostě pomůžeš, i když jí je 22 a dělala hovadiny.
Pokud spadne zpátky do drog a bude se flákat,nebude chodit do školy, ok, tak to utneš. Ale teď - podle toho co píšeš v úvodním dopisu - chodí od září do školy. Pokud to tak je a pokud nefetuje, nanejvýš si občas zahulí trávu, tak bys měl být rád, že je to takhle, ne? po tom, co má za sebou.
A ty místo toho řešíš jen to, jestli ti soud poručí, abys jí platil, nebo neporučí.

Zajímá mě, zda by v žalobě měla tedy chtít výživné i od své matky, u které nebydlí, dále, proč jí stačilo od matky 1000 Kč a ode mě požaduje 3000 Kč

Proč by měla v žalobě chtít výživné i od své matky, o to se ty přece nemusíš starat, zda svou matku zažaluje taky o výživné, ne?

Z nich vyplývá, že změna rozsudku o výživném dětí (tj. s ohledem na výše uvedené snížení či zrušení vyživovací povinnosti) je přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů, tedy popřípadě s účinností před podáním návrhu. Stanoví tak výslovně § 163 odst. 1 občanského soudního řádu a nebrání tomu § 99 odst. 2 zákona o rodině. I stávající doktrína se v zásadě shodla na tom, že ke snížení nebo zrušení výživného ke zletilému dítěti za dobu minulou může dojít od změny poměrů, tedy i za dobu minulou (Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání. Linde Praha: 2005. str. 258; Hrušková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 436).
...
Náprava jednoho porušení práva (otce) by tak buď automaticky vedla k závažnému porušení jiného práva (syna), což je v rozporu s materiálním pojetím výkonu spravedlnosti, nebo by formální náprava práva otce vedla k zamítnutí jeho návrhu z důvodu naznačeného Ústavním soudem, což je v rozporu s požadavkem procesní ekonomie, coby jednoho z principů fair procesu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem došlo k takovému porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele, které by odůvodňovalo zrušující rozhodnutí, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Obecné soudy tudíž v nyní posuzované věci nepostupovaly v souladu se shora uvedeným ustáleným výkladem § 99 odst. 2 zákona o rodině, když nepřípustně smísily zákonnou povinnost rozhodovat jen na návrh s povinností rozhodovat v daném případě s účinností ode dne změny poměrů, aniž by odlišnost svého postoje jakkoliv deklarovaly a odůvodnily. Rozhodnutí napadené ústavní stížností tudíž bylo pro otce překvapivé a tím porušilo jeho základní právo na fair proces, definované v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud, veden jednak snahou o minimalizaci zásahů do stability právních vztahů založených rozhodnutími obecných soudů a především veřejnoprávně chápanou povinností chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), tedy nejen otce, který podal ústavní stížnost, přesto neshledal prostor pro uplatnění své kasační pravomoci. V daném případě se totiž jedná o konflikt mezi základním právem otce na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které s ohledem na jeho procesní povahu není samoúčelné, a základními právy syna na zvláštní ochranu dětí a mladistvých a na péči rodičů podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, které mají samy o sobě hmotněprávní povahu.

Vzdal se toho, co pro něj v dané době mohlo být nejcennější a jen proto, že věřil, že je to i to nejlepší, co může pro sebe i dceru udělat....za to jej rozhodně pranýřovat nemíním. Musela to být těžká volba

Rozhodovací činnost obecných soudů týkající se vyživovací povinnosti není v právním řádu založena na principu konstituování práva oprávněného a povinnosti povinného na základě rozhodnutí soudu, nýbrž na principu deklaratorním, kdy soud svým rozhodnutím "toliko" osvědčuje existenci vyživovací povinnosti a z ní plynoucích přiměřených dílčích (či pravidelných) nároků, které vyplývají ze zákona.

...že jakkoliv je právo na vzdělání ústavně zaručené, nemůže být studium dítěte a mladistvého podporované zákonnou vyživovací povinností rodiče nekonečné.