Myslím, že se to nedá tak jednoznačně říct... ale je to podobné, jako když se občas ptá žena, že by děti chtěla a její muž "ještě nechce"... většinou se jí dostane rady, že je její muž sobecký a že nechápe, že jí za chvíli začnou tikat biologické hodiny, a nebo že si má najít partnera, který děti bude chtít, protože až se rozhodne ten její současný, tak může být pozdě...
Jak by ses zachovala ty na manželově místě, kdybys byla ty, kdo děti už dávno chce a on ti říkal, že ještě ne, že je chce mít ve chvíli, kdy si bude opravdu jistý, že je chce? Co když ta chvíle nepřijde? Co když budeš mít pořád nějaké pochybnosti?

myslím, že bys byla sobec, kdybys na to kývla jen kvůli nátlaku okolí. Mít, nebo nemít děti je tak zásadní věc, že tady má každý právo veta. Ber to tak, že je pořád lepší, když se rozejdete, než aby to dítě pak trpělo, či dokonce skončilo, jako některé jiné děti v okolí Chomutova, popř. Teplic. Děti jako jediné absolutně nemůžou za to, do jaké rodiny a za jakých okolností se narodily.

Takže ne, nejsi sobec (naopak sobec je tvůj přítel, když tak neúměrně naléhá) a nepodléhej tlaku. Počkej až budeš opravdu připravená. Držím palce.

když žena v tomhle věku po děcku netouží. Není to možná ani tak sobectví, jen je to divně nastavené a Miki takhle nastavená zdaleka není sama. Dívky mojí generace tedy už přibližně od pětadvaceti po děcku velmi silně toužily.
Pak se začnou v pětatřiceti plašit, že to nejde a ono to fakt moc dobře nejde.
Ale dnešní společnost to má tak, že si holky myslí, že prostě před třicítkou je to zbytečně brzo a dá se to ještě dlouho odkládat. Proč spěchat, když rodit se dá do 45, že?
Jinak Miky znám děvčata, která chtěla dítě co nejdříve, přesto nebo právě proto, že byla v děcáku.
Mám dva kluky a kdyby jejich manželky tolik let nechtěly dítě, byla bych smutná s nimi. Dítě vzniká z lásky a bez kalkulací, dítě se většinou spontánně chce, nebo mělo by se chtít, na dítě se mají všichni těšit. Možná prostě není váš vztah v pořádku.
A pak v určitém ohledu souhlasím i se Sinixem - radši to nedělej, když nejsi připravená.Nejspíš ho budeš mít až s dalším partnerem.

teda jako "přítel"? Tak se na něj vykašli. To není chlap, kterej by tě miloval za jakýchkoli podmínek, který by při tobě stál v dobách dobrých i zlých, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i v chudobě....Chápu, že půpo dítěti touží...ale nenechávej si vyhrožvat. Nakonec - ještě si tě nevzal....

vzal

teda píše "partner". S partnerem bych teda taky mít děti nechtěla. S manželem jo - ale zdá se mi, jakoby Miki ani neměla pocit, že je součástí nějaké rodiny . Ona třeba nemá pocit zázemí a jistoty a bojí se, za tohoto stavu, přivést dítě na svět. Aby neskončilo v děcáku...kdyby náhodou něco. ... a to vyhrožování se mi teda vůbec nelíbí...Já ji chápu, že se bojí.

Třeba proto, že slovník cizích slov jako jeden v z významů slova "partner" uvádí i "manžel"

Miki, vy jste o dětech mluvili už před svatbou? A jestli ano, znali jste navzájem svoje postoje, tzn. chci-nechci, kdy, kolik atd.?

Myslím, že není jediná, která nemá pocit, že by jí v 28 letech tikaly nějaké hodiny.Prostě to tak má nastaveno, někomu mateřské pudy začnou fungovat až po porodu. A kdyby se jí dítě přesto narodilo, určitě by byla bezva máma, už jenom proto, že by se snažila dát dítěti to, o co sama přišla.
Já měla sestru, která od malička tahala nějaké cizí děti a chtěla být vychovatelkou ve školce. V osmnácti se vdala, hned po sobě se jí narodily dvě děti a její touha po nějakém tom prckovi přišla okamžitě vniveč.Jak je mohla někomu strčit, tak to i udělala, naštěstí bydlela s naší mámou. K rozhodnutí být matkou by se měla Miki sama dobrat. Někdy k tomu ale musí stačí těch několik měsíců do porodu.

sice se tlačit nenech, ale chápu manžela, že se mu to nelíbí. Jste svoji šest let a to už je pěkně dlouhá doba na "rozmyšlenou"...

Máš chlapa, který o tebe stojí, máš chlapa, který chce vaše společné dítě. Co by za to mnohé jiné daly.
Nezapomeň, že stárneš, a po třicítce můžeš mít problém s otěhotněním i těhotenstvím, i když věda dělá co může, aby starým prvorodičkám pomohla.
Já bych příliš neváhala.

souhlas s Kamilou.

nebo ví něco víc, co my ne? Že tazatelka, která píše, že je šest let vdaná, žije s přítelem a ne manželem?
Alíku, zas to tak moc neprožívej... nebo se pojď vypovídat na diskuzi o přátelích a přítelkyních...

Moc normální to v tomhle věku není, nechtít dítě zřejmě kvůli vlastnímu pocitu nejistoty. Možná máš v sobě zakořeněný ten strach z opuštění, který sis vypěstovala v Dětském domově, nebo máš pocit, že nevíš jak být dobrou matkou, když jsi neprožila dětství v rodině.
Máš ale manžela, který Tě má rád a chce Vaši lásku stvrdit společným potomkem.
Nevím, jak se k Tobě chovají manželovi rodiče, jestli Tě mají rádi, nebo na Tebe koukají jako na "chudou Popelku" z děcáku. Tam by mohl být zakopaný pes.
Možná by sis měla popovídat s nějakým psychologem, nebo spíš psycholožkou. Ten "zádrhel" je někde v Tvém podvědomí, a je třeba se nad ním zamyslet.
Pokud nejsi "dravá piraňa" deroucí se za kariérou, které by děti překážely v rozletu (a to asi nejsi), tak ve 28mi letech, po šesti letech spokojeného manželství, je na děti čas tak akorát.

Ve 28 ketech Ti jeste zadny vlak neujizdi a neni nenormalni se na to jeste necitit. Muzes jeste nejaky cas pockat. Mam vhodny vek, vhodneho partnera a ceka se ode me, ze budeme mit deti rozhodne nejsou ty prave duvody ten krok ucinit. Nech to plynout, ma-li to prijit, prijde to. U me se to "zlomilo" ve 29. Nebo to neprijde. Znam nekolik zen, ktere se rozhodly deti z ruznych duvodu nemit vubec. A melo by to byt pouze jejich rozhodnuti. Tedy pokud jejich manzel/partner sdili stejny nazor. Dulezita otazka tedy zni: jak jste otazku deti resili v dobe svatby. Pokud jsi tehdy nedala jasne najevo, ze deti jeste dlouho ne a manzel byl presvedcen, ze se zacnete snazit hned na svatebni ceste, pak manzela plne chapu! V opacnem pripade je na Tobe vysvetlit mu znovu sve duvody a pokud je rozumny a mate pohodovy vztah, tak by Ti mel dat prostor!

hele, vykašli se na to, jestli tě někdo označí za sobce nebo divnou nebo za obětavou a normální. Oni ti ostatní tvůj život žít nebudou. Zkus si pořádně ujasnit, proč se na děti ještě necítíš, co ti chybí k tomu, abys byla připravená, jak by podle tebe vypadala ta chvíle, kdy bys připravená byla a podle toho se rozhoduj dál. Třeba přijdeš na to, že úplně se připravit nedá nikdy... nebo na něco jiného
Rozhodnutí mít nebo nemít děti je vážná věc a neměla by ses do něj nechat natlačit okolím. Na druhou stranu má samozřejmě tvůj muž plné právo se po dětech poohlídnout jinde, když je ty nebudeš chtít, to je jasné.
Určitě je mnoho šťastných matek, ale i nezanedbatelné množství matek, které to, že mají dítě, psychicky nezvládají, hroutí se, mají deprese, dětem ubližují, případně je odkládají - já teda chápu, že by ses mezi ně nechtěla zařadit. Pokud se něčeho takového obáváš, zkus s mužem promluvit o tom, jestli je připravený i na variantu, že by se něco takového stalo a na mateřskou musel třeba on.
Jinak si uvědom, že na tomto serveru je velká část uživatelek ženy, které měly děti v poměrně mladém věku, buď neplánovaně, nebo po nich toužily natolik, že si je pořídily i s poměrně nevhodnými partnery - prostě mají naprosto jinou životní zkušenost než ty a rady tomu budou odpovídat.

Rodila jsem v osmnácti a asi jsem připravená byla, když jsem to nepochybně zvládla. Trochu pyšné hodnocení, vím, ale myslím, že se nemám zač stydět.
Myslím si, že nikdy, dokud neporodíte, nevíte, jestli jste opravdu připravení mít dítě, zvládnout péči o něj. Dále si myslím, že drtivá většina žen, pochybujících o své připravenosti na dítě je ve skutečnosti na něj připravena. Ta připravenost jaksi dorazí sama, vždyť se na dítě a péči o ně připravuje ženin organismus celé těhotenství. A vůbec nemluvím o věku, protože zvládnout péči o dítě lze jak ve velmi mladém věku, tak v lehce babičkovském kolem čtyřicítky (prvorodička tohoto věku to má ale podle mne těžší).
Připadá mi, že čím víc o své připravenosti holky přemýšlí, tím víc o ní pochybují a narození dítěte odsunují. A zapomínají, že nemládnou.

souhlasím.
Na některé situace s dítětem nikdy nemůžeš být připravená, učíš se za pochodu. Tak jako ostatně celý život.Připravovat se na dítě - no to je trochu jako výmluva. Miki to dítě jednoduše nechce, alespoň ne s manželem.Pozor - neodsuzuji, jen říkam, jak to na mne působí.

Ozvala se zaslouzila matka, co mela dite v 18, vsechno bez problemu zvladla a nechape, ze s tim nekdo dela takovy ofuky. Citit se stoprocentne pripravena se asi podari maloktere, ale jde o to, aby vsechny obavy neprevazovaly nad pozitivnimi pocity. Nevyresene bydleni, nejistota v zamestnani a s penezi, nedistatecna podpora rodiny a partnera, psychycka nepohoda, je toho hodne co "pripravenosti" nepomaha. U me k tomu dal prispelo kamaradcino miminko, ktere zemrelo po porodu. A u Miki je to obava, aby se jeji dite melo lip nez ona v detskem domove. Co je na tom k nepochopeni?

Miki je vdaná 6 let. Asi mají kde bydlet, partner se na miminko těší, jeho rodina rovněž. Nevím, o čem ještě přemýšlet. Opravdu nevím, proč s tím dělat "takový ofuky".

se i zasloužilá matka, co měla první dítě v 28 letech a všichni na ni koukali jako na stařenu.Zvládla jsem to ale také dobře.Miminka bohužel i dnes po porodech umírají, ale zase je větší pravděpodobnost komplikací ve vyšším věku, nežli u mladších maminek Danko.

U Miky bych myslela, že právě bude chtít dát dítěti to, co ona neměla, alespoň tak jsem to viděla u svých známých z dětského domova.

Obavy o to či ono budou vždycky, to je jisté, vždycky se nějaká potíž nebo důležitý krátkodobý cíl vyskytne. Ale plodnost klesá. A vhodných tatínků ochotných mít děti také s věkem ubývá.

ale věta "asi jsem připravená byla, když jsem to nepochybně zvládla" vypovídá JEN o tom, že ti v podstatě nic jinýho (krom odložení dítěte )nezbejvalo.

Ale tu jsme - já, partner, naši - zavrhli. Stejně jako bych nikdy své dítě neodložila. Neříkám, že to bylo snadné, bez pomoci maminky by to bylo mnohem těžší, hlavně při dokončení školy (maturovala jsem v řádném termínu s miminem), ačkoliv maminka normálně chodila do práce. Ale s klidem můžu říct, že jsem to zvládla, nebo jsme to zvládli, protože jsme na to bylí dva s manželem. A zvládli jsme i jiné věci, třeba rok po tom přesídlit do třista kiláků vzdálených končin, kde jsme byli úplně sami. Na všechno.
Zvládnout se dá mnohé, když člověk chce. A jak píše Iris, člověk - rodič, se učí za pochodu, protože na vše být připraven prostě nemůže. Kdybych čekala, až budu v životě vždycky připravená, tak bych se asi učekala k smrti.

Myšce asi nic jiného nezbejvalo, to je pravda. Ale připravená nakonec byla - fyzicky i mentálně, a zvládla to jako tisíce dalších hodně mladých maminek. Co jí scházelo třeba ve hmotném vybavení bytu atd., to zase mohla nahradit výborným fyzickým zdravím a energií na dítě. Žádné chůvy, že Myško? Aby bylo jasno, já Myšku neznám, ale takhle to měly třeba moje spolužačky, které odmaturovaly a rodily. A nebylo to nic zvláštního tehdy.
Vědecky vzato, k mateřství je ženská fyzicky připravena od první menstruace - no né, nekamentujte mě, vím, že v jedenácti je brzo.

Jasně že bez chův, a jakmile jsme se přestěhovali tak daleko od všech, i bez možnosti pohlídání dítěte, později dětí, protože já bych své děti jen tak někomu cizímu na hlídání nesvěřila. Naštěstí jsem tím, že jsem byla pořád s dětmi, netrpěla, jak některé maminky.

já jsem hrozná skleroza, pletu si nás tady všechny, pamatuji si naše osudy jen v hrubých obrysech. Ale Brno a pejsky ti přisuzuji neomylně správně, že?
Ale třeba jen u téhle diskuse je mi jasné, jak to máš poskládané a na mne to působí dobře.
Jo a také nechápu, že motem dnešní doby je - kam odložit dítě.Zůstat doma a starat se naplno, s radostí a po dobu, kterou to jde, je skoro nemravné. Ale to už tu bylo v jiných diskusích a nechci to zbytečně vířit.

když se mi k douletýmu děcku narodila naprosto neplánovaná a neočekávaná (žádnej ultrazvuk) dvojčata, taky jsem to musela zvládnout. Bez babiček a převážně i bez manžela. Ale přestože mi už bylo víc než 18 a o dětech jsem neco věděla, tak na TOHLE jsem fakt "připravená" nebyla

já si naopak myslím, že na tom necítit se v 28 připravená na dítě není nic divného ani nenormálního, a u člověka, který si v dětství zažil svoje, je to víc než pochopitelné. Já se na to v tom věku taky necítila a se zlou by se potázal ten, kdo by mě do toho chtěl nutit.

Možná má zakladatelka podvědomý pocit, že s ní partner chce manipulovat a že by nebyl pro život ten pravý. Samozřejmě nevím, zda a jak se dohodli a plně chápu situaci, kdy jeden z partnerů napevno ví, že děti chce, a pokud by je ten druhý nechtěl, tak by je holt musel mít s někým jiným, ale myslím, že tohle chce opravdu pevnou dohodu mezi nimi dvěma, nikoli jednostranné ultimátum.

Určitě bych se nenechala do tak vážné věci "natlačit" jen proto, že to chce mé okolí.

Pro mě záhadnou úlohu tam hrají ti rodiče - když budu hnusná, tak oni ji v dětství odložili do děcáku a teď si troufnou jí kecat do života?

já myslím, že řeč je o manželových rodičích.
Mít děti není povinnost, ale většina lidí si děti přeje, jako pokračování sebe sama. Miki nepíše, že by děti nechtěla vůbec, že jsou jí třeba malé děti nepříjemné, nebo že se bojí zodpovědnosti za ně.
Jen, že se ještě na děti necítí. Možná tam opravdu hraje roli ten Dětský domov, kterým prošla a její vlastní pocity nejistoty.
Každopádně tlak rodiny je ten nejhorší důvod, proč si děti pořizovat.

podle meho nazoru nezni, zda je normalni v urcitem veku chtit nebo nechtit dite, ale zda za takove podstatne neshody ma smysl ve vztahu pokracovat. A v tomto smeru se prave jasne vyjadril partner. Stejne jako on nema pravo vycitat tobe, ze dite nechces, nemuzes ty vycitat jemu, ze dite chce - a ze pro tento pripad zvoli jinou zenu.
Ze to boli nebo je jinak neprijemne, to je jasne, ale moc se s tim neda delat.

zčásti souhlas, ale myslím, že i neshody je možné do určité míry řešit, třeba tak, že se partneři o nich na rovinu pobaví.

Protože rozhovor, ve kterém bychom si navzájem vyjasnili stanoviska, bych unesla, ale ultimativní rozhodnutí "buď bude do dvou let dítě, nebo odcházím" nikoli, právě kvůli té ultimativnosti.

Jo jo, radší nevířit...

všimly jste si, že většinou je to tu prezentováno opačně - ona chce dítě, eventuelně ho již čeká a on, ten pacholek se necítí být připraven.Pak se na jeho hlavu snese většinou vlna kritiky á la: na co chce čekat, takové ohromné štěstí ho chce potkat a on ne a ne, ona má svaté právo na děťátko, ať ho tedy radši honem nechá a najde si nějakého lepšího taťku, který bude rád za to, že se může starat o miminko, byť cizí.

No co už ale může dělat mužský, který to dítě se svojí ženou moc chce, a s ním čekají i jeho rodiče? No nic, napřed 6 let čeká, pak jí domlouvá či přemlouvá i pohrozí, což je označováno za nátlak. No tak si asi musí najít jiné děvče, co už? Přiznávám, zase ze mně mluví holt máma dvou dospělých synů.
To je o něm.

O Miky se neumím vyjádřit, nedokážu posoudit, do jaké míry se cítí být poznamenána neveselým dětstvím. Ale potřetí opakuji, tím spíš by třeba mohla toužit ten domov a rodinné hnízdečko s láskou k dětem vybudovat ona sama navzdory osudu. Zase jen můj pocit, nehádám se.

vlastně ano, stručně a jasně jsi to napsala. Souhlas.

Kdybys přemýšlela, jestli jsi připravená na dvojčata, musela bys samozřejmě usoudit, že ne. Ale kdo byl, že?

přéééésně

Mít dítě pod nátlakem je opravdu špatné. Ale podle mne by Miki měla přehodnotit svůj postoj - samozřejmě pokud stojí o manžela. Měla by zhodnotit, jestli ten odklad miminka je pro ni tak zásadní, aby riskovala rozpad vztahu. Nebo rozpad vztahu už začal, Miki to podvědomě cítí a miminko nechce, protože to by vše jen zkomplikovalo.

od začátku mám pocit, že bé je správně.

já si naopak myslím, že "přehodnocovat názor, pokud stojím o manžela" je v této situaci naprosto zásadní chyba, které by později mohla litovat nejen Miki, ale i její případné dítě.

Protože k zásadním rozhodnutím v partnerství NELZE dospět ultimátem, a kdo jde proti vlastní přirozenosti, aby si partnera udržel, většinou mu to štěstí nepřinese a přijde o obojí.

Podle mě by bylo nejlepší, aby si Miki sama v sobě i s manželem (ale v žádném případě s jeho rodiči) ujasnila pár věcí, nejlépe za pomoci nějakého odborníka.

ale to pak znamená, že pokud se z nějaký události rovnou nesesypeme, tak jsme vlastně připraveni prakticky na všechno, co nám zrovna život podstrčí.
Není to náhodou tak, že vůbec nejde o ne/připravenost, ale pouhopouhou schopnost přizpůsobení se? Praryby taky nebyly připravený dejchat plícema

říká se, že co nás nezabije, to nás posílí. Schopnost přizpůsobit se není pouhopouhá schopnost, ale zatraceně potřebná schopnost. Copak se dá na všechno připravit, to už zavání pýchou.Jak se připravit na těžký úraz, nemoc v rodině, kalamity?
Jak se připravit na lásku nebo nevěru, jak na rozvod? Jsme připraveni na smrt?
Ale ty tam máš smajlík, takže to odlehčíme.......jen nevím jak

i svejch kamarádů rozhodně nedoporučuju nechat se do rodičovství dohnač čímkoli jiným, než vlastní touhou po dítěti. Riziko selhání a rozpadu rodiny je příliš vysoký. ("Mateřskej hormon" sice může naskočit dodatečně, ale často nenaskočí zhola nic, bohužel.)

klobouk dolu jake situace jste v zivote zvladly. A myslim, ze by to i Miki nakonec zvladla bez problemu, kdyby to bylo nutne. Ale jeji dotaz je o necem jinem. Nejde o to poprat se s neplanovanym tehotenstvim, ale zda planovat tehotenstvi. A pokud zatim nechce, nema smysl se do toho nutit! Krakonosuv prispevek to vystihuje presne. Otazka je, zda to ustoji Mikinino manzelstvi

posledních 23 let, tak rozhodně jsem připravená nebyla a pořád ještě nejsem.

kousek mozaiky a my si máme domýšlet celý obraz. Jestli má Miki ten pocit už dávno, tak moc nechápu, proč se vdávala ?! Ten její manžel asi určitě děti chtěl hned po svatbě, nebo snad krátce po ní. Nevím, jak dlouho spolu chodili před tou svatbou, ale nějaký čas asi ano, aby si mohli spoustu věcí prodiskutovat. Mně to taky připadá víc než divné, mít 6 let po svatbě a nebýt "připravena" na dítě !!! Přece když se dva berou a mají svatbu, tak to bývá především a hlavně proto, že chtějí založit rodinu. Kromě několika vyjímek, ale žádné takové Miki neuvádí. Možná, že má Miki ještě nějaký jiný důvod, o kterém se raději zmiňovat nechce, protože ten by mohl být takového rázu, že by tady za něj dostala pěkně "do těla". Pokud to, že děti "zatím" nechce, řekla manželovi ještě před svatbou a on to věděl, tak je to celkem v pořádku, ale pokud mu to řekla až o hodně později, tak je to docela slušný podraz ! Ať si říká Puntíkatá co chce !

a taky jsem byla zdravotní sestra,viděla jsem odcházet ženy poměrně mladé,nechaly tu malé děti.Já chtěla děti brzy a to se mi povedlo.Dočkala jsem se vnoučat,už jsou skoro dospělé a snad uvidím i pravnouče.Myslím,že dnešní ženy odkládají mateřství zbytečně dlouho.Plodnost se věkem snižuje a přibývá různých komplikací.

jestli si Miki nejseš jistá, že jsi na dítě dost připravená nebo dítě nechceš. A nebo ještě nevíš. V prvním případě je dobré se vypořádat se svou minulostí. Poněvadž máš trpkou zkušenost z dětství, může z toho celkem oprávněně pramenit strach a blok, který odblokuje asi spíš odborník než my tady. Pokud nechceš děti, je to v pořádku. Toto rozhodnutí můžeš časem i změnit. Ale spoustu žen z nejrůznějších důvodů zůstává dobrovolně bezdětných, ty máš navíc docela pochopitelný důvod. Musiš ovšem počítat, že to ne každý pochopí, že to má své důsledky do budoucna i pro tebe a hlavně, že parner zbytečně ztrácí čas, pokud chce rodinu. Potom je snad lepší se dohodnout hned.
Pokud nevíš po 6 letech manželství, zda děti chceš či ne, svědčí to spíš o tvé nezralosti a hrozí, že ublížíš partnerovi a taky sobě. Protože si chystáš budoucnost, o které nevíš zhola nic, kde je v ní tvé místo a co bude za měsíc, za rok, a to je slušná cesta k emočnímu i jinému krachu.
Každý vztah většinou vyčpí, a pokud není naplněn dětmi, společnou prací nebo jinými společnými plány, ze které mají oba prospěch a naději na cokoli smysluplného, rozpadá se.

tak děkuju Pánu Bohu, že mám muže, kterému jsem nepřipadala "divná" že jsem nechtěla děti hned po svatbě a který neměl s prominutím naprosto idiotské představy o tom, jak by se měla "chovat správná žena"

u vás to asi bylo ve vzájemné shodě, zbytečně to hrotíš

možná ano, ale připadá mi strašný uvažovat stylem "jsi divná, když si myslíš to či ono" a nepřímo tak toho člověka tlačit do rozhodnutí, které je hodně závažné a ovlivní životy nejen jeho prakticky napořád.

pravdu, takový způsob uvažování je strašný, naštěstí se tady tak neuvažuje, tedy mám ten dojem. Jo,zrovna já jsem použila to slovo - že mi připadá divné, když v tomhle věku ještě žena netouží po dítěti a dala jsem to do souvislosti s možná nefungujícím vztahem s manželem.Idiotské představy o fungování správné ženy - no to snad ne, jenom naše životní zkušenosti a názory na věc podané myslím slušně a bez patentu na absolutní pravdu. Jinak hned po svatbě na Miky snad nikdo nenaléhal, ale váhat šest let po svatbě už může do některého vztahu vnášet neklid, jak je vidět - a není to ani nic divného.

Miky by se neměla nechat natlačit do závažného rozhodnutí, to nepochybně. Jen si myslím, že se pro dítě s tímhle mužem nerozhodne nikdy. A jak píše Magdalenka, třeba děti nebude chtít vůbec s nikým, což je akceptovatelné, pokud to pozná a informuje o tom ty, kterých se to týká. A tím zase ona vlastně nutí ostatní lidi do závažného rozhodnutí také, že?

samozřejmě uznávám, že rozhodnout se pro dítě je počin mnohem závažnější, než rozhodnout se pro rozchod, to určitě Petronilo.

Miki je vdaná 6 let. Asi mají kde bydlet, partner se na miminko těší, jeho rodina rovněž. Nevím, o čem ještě přemýšlet. Opravdu nevím

nejspíš o tom, jestli kromě rodiny a partnera chce dítě i ona potenciální těhotná, rodička a maminka

je divné,když žena v tomhle věku po děcku netouží...Proč spěchat, když rodit se dá do 45, že?

45 je extrém, ale v 28 zbývá pořád ještě několik let, pokud je Dagmara zdravá, kdy se může věnovat sobě a partnerovi a přemýšlet, v klidu a bez nátlaku, jaké pocity v ní vyvolává představa o vlastním dítěti

Souhlas s Macesskou a Krakonošem. Na ostatní komentáře nedej, Dagmaro.

Mimochodem, taky jsem zasloužilá matka, co měla dítě v necelých 20 a taky jsem to zvládla a taky jsem moc ráda, že ve svých 44 mám děti dospělé, všechny s maturitou, řidičákem, jazykovými kurzy, očkované a ozubařované ;-) a částečně vystudované, takže i kdyby se nám rodičům něco stalo, oni už to nějak zvládnou.
Kdybychom děti měli tehdy, kdy jsme plánovali, tak by jim ted bylo o 5 let méně, ale taky už by to nějak zvládli, kdyby se něco stalo, a já bych měla o 5 let delší bezstarostné mládí, studovala bych v běžném denním studiu a hlavně bych měla jiné zkušenosti, prožitky, díky kterým bych taky byla spokojená, že jsem děti měla až když jsem je chtěla.
Myslím, že kdybych děti nechtěla a neměla, asi by vztah taky skončil, protože partner děti chtěl a moc. I tak to byl kompromis, protože já chtívala jedno dítě, on tři, po prvním jsem zatoužila po druhém a on na třetím nijak netrval (a dnes je tomu spíš rád).

Teď si třeba myslím, že všechno šlo jak mělo, že příroda a osud rozhodly za mě velice dobře, ale kdo ví. Nejspíš bych byla šťastná i kdyby to bylo jinak. Pokud nejde o zdraví, život nebo o finanční krach, tak jsem šťastná vždycky, ať život přinese cokoli. Zvládnout se dá, jak píše Myška, leccos. Ale když mám možnost, tak si rozmýšlím, plánuju a vybírám.

asi nejsi chronický prokrastinátor, jako třeba já. To je pak lepší moc neplánovat, ale v některých věcech si nechat fakt nařídit další dění příležitostí, možnostmi, osudem atakdále..

prosím jednoduše, česky :-)
jsem jednoduchý člověk . . .
(slovník cizích slov mně nepomohl)

Možná ten, co se nemůže rozhodnout?...

prokrastinátor asi není správný a oficiální název pro toho, kdo má sklony k odkládání a odsouvání věcí na potom. Omlouvám se, my si tak tady s lidmi kolem mne z toho děláme lehce legraci, když už jsme třeba zavaleni prací a nezvládáme, nazýváme se prokrastinátory - tak trochu nevážně.

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu. Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví. Psychologové často popisují takové chování jako mechanismus pomáhající jedinci vyrovnat se s úzkostí spojenou s výkonem dané činnosti. Podle některých vědců jsou kritéria definující prokrastinaci následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující.

zase neumím vkládat citace - ten druhý odstavec je z Wikipedie, abych byla slušná. Ahoj

jo, jo, přesně..

Někdo jako Scarlett O´Harová z "Jihu proti Severu"?? :-)

Podle některých vědců jsou kritéria definující prokrastinaci následující: je kontraproduktivní, zbytečná a zdržující.

Myslím, že toto tvrzení není vždy pravdivé. Mám zkušenost, že pokud nevzniknou škody z prodlení, je lépe některé náročné problémy nechat chvíli usadit a nepodstatné nechat samovolně vyhnít. Tím si ušetřím zbytečnou práci, která by vznikla mou okamžitou horečnou a leckdy nesmyslnou činností.

ano, "zítra je také den".....anebo nakonec i někdo jako já, jsem totiž mistr prokrastinace

Moc zdravím

to pak někdy zase dochází k tomu, čemu se v dnešní hovorové mluvě říká ZI (zet ííí), že?

lehce oponovat. Prokrastinovat není odkládat věci na později, ale dělat jiné věci pod záminkou, že ty jsou právě teď ty důležité. Čili flákat se s knížkou není prokrastinace, například...

já si Ti taky dovolím lehce oponovat. Slovo "procrastinatus" je původem z latiny a opravdu znamená váhat, otálet, odkládat apod. V podstatě je jedno co děláš, ale neděláš to, co bys udělat měl/a, místo toho váháš a otálíš s tím. Jsem tudíž zajedno s Iris - http://cs.wikipedia.org/wiki/Prokrastinace

Už su z toho magor !
http://cs.wikipedia.org/wiki/Prokrastinace

..a nezmodrá a nezmodrá, viď?
To je v pohodě, kdo chce, odkaz si přetáhne.
Jsem ráda, že na to ne-vkládání nejsem sama

a žádnou duševní újmu to na mně nezanechalo :-), jak si myslím. Ovšem mám přirozený cit pro mezní hranici a tak i když občas je něco pozdě, tak jen o tolerovatelný fous a ten nikdy nepřekračuju. Udělat něco s předstihem by mi nebavilo :-), vědomí, že jsem to stihnul (zase), mi přináší VELKÉ uspokojení :-)

asi ale žiju v jiné zemi :-) - nejen, že jsem nikdy neslyšel o prokrastinaci :-), dokonce ani o "ZI" :-), ovšem je pravda, že se nepohybuju mezi mnoha lidmi.

tak já to mám jako ty, taky se moc do některých nepříjemností nehrnu, ale průšvih poznám včas,zaberu a ZASE (někdy jen tak tak ) stíhám.Tos napsal výstižně.
Tady se někde nahoře ale mluvilo o odkládání mateřství, tak tam posléze ke škodám z prodlení i může dojít - tedy dle mého mínění a názorů lékařů.
Pokud jde o běžné věci, fakt o moc nejde.
ZI znamená něco jako z...á iniciativa, používá se to u nás v nemocnici a myslím, že i jinde. Někdy se právě tou přehnanou iniciativou ,přemrštěnou snahou o co nejrychlejší výsledek leccos pokazí, jak to psala myslím Deeres.
O prokrastinaci jsem slyšela poprvé asi před 2 lety, tedy poměrně stará. Nějak se tomu začala věnovat pozornost v tisku, mluvilo se o tom jako o poruše čehosi na základě čehosi jiného, já už nevím. A na netu byl test, jestli jsi nebo nejsi náchylný k odkládání povinností atd.

Mimochodem toulavej, já ještě nejsem rozvedená. Odkládáme to oba..teď nevím, jestli je to špatně nebo dobře a jestli mi to může přinést nějaké uspokojení.Ale s prokrastinací to asi krapet něco mít bude, že?

zároveň ale můžeš nadále využívat přednosti manželství - materiální, které poskytuje zákon. Když ti to po psychické stránce nedělá velké problémy - jinak by ses rozvedla, proč nevyužít materiální výhody. Náš generální ředitel, můj bývalý vedoucí, žije nerozvedený s bývalou kolegyní už minimálně 25 let . . . Já se za ničím neženu, ALE, když mám motivaci, dělám světový rekordy, když je třeba. Až to budeš potřebovat, rozvedeš se na to šup :-)

Moje kamarádka se po 13 letech rozvedla, po dalších 13 letech si bývalýho zase vzala :-) a teď po 5 letech se s ním zase rozvádí . . . jak říkám, některé věci se už nedají vrátit do původního fungujícího stavu - vztahu i když se snažíš, prostě se mezi tím NĚCO podstatnýho změnilo.

zřejmě jsi myslela zkurvená, že :-), ale, proč to vytečkovávat, když to slovo existuje a není to myšleno jako nadávka. Já v jedný svý povídce použil slovo kurva, nic hanlivýho, jak se ukáže, ale dohaduju se, že se to Kudlance nelíbilo a tak ji neuveřejnila :-) - ale, ten výraz tam být musí, nedá se vytečkovat, ztratila by se pointa :-) - přitom se mi ta povídka zdála minimálně zajímavá.

rozumíš mi dobře, co už také v mém věku mám čekat? Tak poklidně užívám toho, nač mám nárok, a ani on to nebere jako újmu, naopak.Jen slečna je možná trochu znepokojená tím, že se věci nehýbou....A jak píšeš - variantu "na to šup" můžeme zrealizovat také, bude-li proč.Alespoň mne tedy nic už nehoní.

Ta Tvoje kamarádka sice už věci nevrátí do zcela původního fungujícího stavu, ale stejně je s tím chlapem už navždy propletená, marná sláva. Už si věnovali vzájemně asi 30 let, je to nějak karmicky naplánováno nebo co. Něco si mají dát, něco se mají spolu zřejmě naučit, právě proto, že už to není to stejné a došlo ke změnám. No zajímal by mne osud toho páru nadále. Možná už je hotovo a víc nebude, možná bude zvláštní pokračování

A to mnou vytečkované slovo jsi správně odhadl i prezentoval
Povídka je staršího data nebo nová? Já si myslím, že ještě uveřejněna bude, pokud je čerstvá.

lidé jsou propleteni, protože si mají vzájemně něco dát, něco se naučit, jo, to se ti povedlo :-), pěkný, to bych si rád zapamatoval.

O článek nejde, to jen že mi to tak napadlo, vyhvězdičkováváme některá slova, která každý občas používá a jako pokrytci se tváříme, že jako neexistují, že my je nepoužíváme :-), protože, kdybychom je napsali, stanou se z nás - okolí nás uvidí jako hulváty, hrubiány, sprosťáky. Samotným napsáním se z nikoho hulvát nestává, stává se případně až konkrétním použitím slova v konkrétním případě, je-li použito a má i smysl jako nadávka.