Je to nepříjemná situace, ale stalo se. Asi ti to neudělali naschvál, prostě to nějak vyplynulo ze situace. Tebe odmítla v situaci, kdy byla silná a v pohodě, k němu se upnula ve chvíli, kdy jí bylo ouvej a potřebovala vedle sebe někoho blízkého.
Zkusila bych si o tom s manželem (a možná i s ní) promluvit, dostat to ze sebe...a hlavně si ujasnit, co pro vás dva s manželem ta holka znamená. Jestli jí manžel vnímá spíš jako dceru, než jako ženu (pak je to v pořádku, se svou dcerou by v podobné situaci asi také zůstal,když by ho požádala, ne?) a jestli ty ji vnímáš spíš jako dceru, nebo jako ženu- konkurentku. Mluvte o tom, vyříkejte si to, protože jestli má u vás ta holka bydlet, tak byste měli mít v této otázce jasno (všichni 3!)

mě napadla docela zajímavá myšlenka, jestli není otcem toho novorozeněte ten tatínek, čili Dagmařin manžel.

co Sidona.

ale to zase vime jen jednu stranu pribehu. Mame jen malo podrobnosti z minulych let, atd....

Manžel otcem dítěte určitě není. V době, kdy otěhotněla, u nás nežila, byla "na útěku" se svým partnerem a vrátila se už těhotná (jenom o tom ještě nevěděla).
Ale je mi jasné, že tato úvaha napadne mnoho lidí.

zrovna tohle "dítě". ...no - počítej s tím, že se asi dočkáš dalších "překvapení".....Maminka jí umřela - a ona otce nemá? Neměl by se teď postarat on?

děti si nevybíráš sama, o tom rozhoduje poradní sbor. O to ale nejde, ona není problémová, akorát když se zamilovala do toho kluka, tak ztratila hlavu.
Otce v rodném listě uvedeného nemá.

Dík za porozumění, Danielo.
Sandro, myslím, že to je tak, jak píšeš. Ale vyrovnat se s tím neumím :-(

ty jsi svůj život a to, jak se cítíš, není špatně, prostě se tak cítíš. Ostatní žijí své životy, nikdo nemáme právo na jiného a nikdo nemá právo na nás. Odpust jim to a dělej to co chceš, uvidíš, že se to zlepší. Měj prostě jen ráda lidi okolo sebe, bez podmínek a neměj výčitky, když každému vyvyhovíš.

akorát, že není na světě člověk ten, který by vyhověl lidem všem. Jinak s dívkou cítím - ALE žila nějakou dobu v děcáku - a tam vládne zákon džungle. Co si neurveš, to nemáš - a tohle je první, co se tam naučíš. A podle ní, ty máš všechno....dobrý domov, rodinu, hodného muže...možná i prachy! A oč ty jsi lepší než ona....ona by si to všechno jistě zasloužila víc než ty....takže ona bude v právu, když ti to sebere..Takhle ona přemýšlí....Já doufám, že se mýlím a že slyším trávu růst...ale taková mladá holka dokáže chlapy pěkně zblbnout, když na to přijde. A jsi proti tomu bezmocná....ať uděláš, co uděláš, budeš v jejich očích pořád jen stará žárlivá mrcha. Asi mě všichni seřvete, ale radím maximální otražitost a opatrnost. Nebyla bys tady na Kudlance první, komu se něco podobného stalo>

nemusíš odpovídat, ale zajímá mne, kolik vám je´- Tobě a manželovi?

Alena má na mysli"za dobrotu na žebrotu" a vidím kolem sebe toho bohužel moc. Ale i já doufám, že tak to u vás nebude.

viděla jsi vůbec udajného otce? Chodila vůbec s někým? Myslím, že kdyby ti v budoucnu začlo něco vrtat v hlavě tak DNA rozhodne a oni to nemusí ani vědět. Vezmeš sliny mimi a manželovi no a je to. Myslím, že pokud ti vadí že té holce dal to co nedal tobě tak máš pochybnosti o vztahu mezi něma. Kdybyste jí oba brali jako dceru tak by tě to nebolelo.

Je nám s manželem lehce přes čtyřicet, kluci jsou středoškoláci (jeden už je, druhý po prázdninách bude).
Rozumově tak nějak chápu, že nemůžu změnit, co se stalo, a ráda bych našla vnitřní klid a rovnováhu. Kamarádce nedávno zemřel syn na onkologické onemocnění, to je přece nesrovnatelně horší, já vím. Měla bych se radovat z nového života, a chtěla bych. Ale zatím mi to nějak nejde.
Manžel je slušnej chlap, nepodezřívám ho z žádných "postranních myšlenek". Já ho brala, že některý věci prostě nemusí, že jsou pro něj příliš z ženského světa, a zasáhlo mě poznání, že jak u koho. Cítím se podvedená. A ráda bych našla správnou cestu nebo slova, která nám všem pomůžou se přes tohle překlenout.
Díky, že jsem se z toho mohla alespoň vypsat.

Tak jsem o tom ještě popřemýšlela a trochu to přehodnotila- zvaž jestli by nebylo lepší si najít psycholožku a jít si k ní popovídat spíš než to nahrnout na manžela a tu holku.Psycholožka od toho bude mít patřičný odstup, tobě se uleví když se vypovídáš a třeba tě to přestane trápit. Dusit bys to v sobě neměla, ale možná by byl někdo cizí dobrou volbou. Protože on manžel, ani ta slečna nic zlého neudělali, za co by se měli cítit špatně...a když zjistí, že tě to trápí, tak se cítit provinile budou. Chápu, že tě to mrzí, ale oni se za daných okolností rozhodli správně- ona měla pocit, že tam někoho blízkého potřebuje a on ji nemohl odmítnout.

Mně to tak připadá, že když rodila Dagmar, byl její manžel ještě mladé "jelito" a nevěděl, jak se k porodu postavit. Mezitím asi konečně dozrál, a připadlo mu správné adoptivní dceru v těžké chvíli podpořit, zvlášť když k tomu přispívá i nynější společenská atmosféra přející účasti příbzných u porodu.

Vždyť i tady všechny jako první napadlo, že je manžel otcem dítěte. Nevím, jestli je opravdu běžné mít u porodu nikoliv otce dítěte, ale (pouze) otce rodičky. O tom nemám přehled, už jsem dlouho nerodila ani nikomu u porodu neasistovala.

omlouvám se. Ale některé to napadlo.

a ty jsi BABIČKA. A je mu přes čtyřžicet......je ještě TAK MLADEJ..... a ona tak mladá a bezmocná a tolik ho potřebuje....TY UŽ SI NĚJAK PORADÍŠ....ty jsi silná...své syny jsi taky odrodila v pohodě - ani jsi ho nepotřebovala.....no, doufám, že to dobře dopadne.....Jáosobně to nevidím optimisticky.....vím, co dokáže s chlapem udělat tzv. druhá míza. A je ti jasný, že dljhde-lik rozvodu - tak jdeš ty. On přece nevyhodí na mráz ubohou samoživitelku s bezmocným miminekm. Každopádně ti radím maximální opatrnost.

Dagmar, určitě to není typická situace, ale ona ani ta vaše rodinná situace není zcela běžná, takže ty sama musíš vědět, jaké máte mezi sebou vztahy. Představila jsem si situaci, že bych rodila bez partnera a táta by mě vezl do porodnice. Že bych zvažovala jestli ho chci u porodu mít a na jednu stranu by mi to přišlo takový trochu ujetý,styděla bych se, ale na druhou stranu bych si v tu chvíli přišla slabá, zranitelná a měla bych potřebu vedle sebe někoho blízkého mít. Já osobně bych v takovéto situaci svého tátu u porodu brala...a vím, že on by z toho byl také dost na rozpacích, ale nenechal by mě ve štychu. Ovšem jak moc máte v rodině vztahy jako otec/dcera a matka/dcera, nebo jestli je to trochu jinak, to musíš vědět jen ty sama.

mě zas napadlo, že kdo ví, jestli tam byl dobrovolně Známé manžel byl takhle u porodu "z leknutí", vezl ženu do porodnice a sestřička (nebo porodní asistentka) ho velmi rázně zorganizovala - prostě ji nenapadlo, že by mohl nechtít být u porodu (a nechtěl) Jestli tu dobrou duši napadlo zkoumat, jestli je fakt otec, netuším.
Teď už je přítomnost otce nebo někoho z rodiny u porodu standard.
Nemusela to být touha ani jednoho z nich, ale ono je blbé říct "hele, já u toho nechci bejt" nebo "já tě tu nechci", když se to tak nějak všeobecně čeká, případně když na vás nějaká nemocniční slépka kdáká "přece tu maminku nenecháte samotnou".
Prostě čas oponou trhnul a je to jinak, než před dvaceti lety, kdy byl otec u porodu výjimka, pokud vím.
Jestli tě to trošku utěší, tak má spousta těch "zúčastněných" chlapů po porodu potíže se sexem, protože nezvládnou rozdejchat, co viděli. Čemuž jste se tenkrát možná vyhnuli.

odpusť, zapomeň a udělej tlustou čáru! Navíc ten drobek za to může úplně ze všech nejmín!!! takže netrap sebe, netrap je a užívej si miminka, vždyt je maličké tak krátce...
tím trápením od sebe všechny odháníš, tak abys nezůstala nakonec sama...
a s tou přítomností u porodu - já se tedy stotožňuji nejvíce s názorem Macessky...

Postav se k tomu tak, že kdyby jsi ji vezla k porodu ty, tak zůstaneš v porodnici ty. Ono je něco jiného porod hrdinsky plánovat. Já to zvládnu a skutečnost je potom jiná. Já se také ocitla u porodu aniž jsme to předtím plánovaly. Vezla jsem dceru do porodnice ale bolesti už byly velké a najednou byla vyděšená a sestřičkám se vlastně nedalo říci ne. Myslím, že dcera by v tu chvíli brala taky kohokoliv známého, jen ať tam není sama. Tak se taky těš z miminka. Teď tě bude schovanka teprve potřebovat víc než manžela.

mě, že jsi svého manžela nazvala pro ní cizím mužem a jí jsi ani jednou nenazvala dcerou jen holčinou. Uvědom si, že jste jí nahrazovali rodiče, a pokud jsou takhle vztahy u tebe cítěný tak ti to nemůže vadit to co proběhlo. Mám dceru a při představě, že by u ní manžel ustál porod, strašně by mě to potěšilo. Proto si myslím, že máš pocit spíše žárlivý.

byl tam s ni u porodu jeji adoptivni otec. Proc by mel byt neco jineho nez tata? Za ty roky si vypestovali mezi sebou nejake vztahy, neni to cizi clovek. Uvahy o tom, ze on je jeste mlady a ona...neblbnete....myslite ze tim davate Dagmare do hlavy nesmyslna podezreni a naprosto zbytecna? Je to presne tak jak tu nekdo psal. Myslela si, ze to zvladne sama ale v posledni chvili dostala najednou strach. Manzel byl jediny kdo tam v te chvili byl. Nemel na vybranou. Dagmaro, mas ted pred sebou vetsi ukol nez se rypat ve zranenych citech. Mas vnouce! A to budes mit uz od malicka! Vis ze ti zavidim?

a Vy s manželem máte vnoučátko.Radujte se a nežárlete na to děvče.Vy nejste rivalka,jste máma a babička.Že manžel nebyl u porodu Vašich synů?Ono to dříve nebylo "tak v módě".Někdy o tom přemýšlím,proč je tolik rozvodů,když tatíci musí být u všeho.Vidět porod společného potomka nezaručí šťastné manželství.Vy šťastné máte,važte si toho.

Pro ty, kdo se podivují našim vzájemným vztahům - na vysvětlenou:
Nechtěla jsem psát jméno, přece jenom bych ráda zachovala alespoň trochu anonymitu. Pojem "dcera" jsem nepoužila, protože s dítětem, které přichází ve 12 letech, se utváří jiný vztah, ať chcete nebo ne. Nikdy jsme ji nekoupali, neoblíkali, nesdíleli s ní žádnou vzájemnou intimitu. To ale nic nevypovídá o vztazích. Ona nás oslovuje "mami" a "tati", ale současně má v naší rodině pevné místo i její vlastní maminka. Máme tu její fotgrafii, svíčku, kterou zapalujeme, když má výročí nebo když je svátek matek, chodíme na hřbitov, necháme si od dcery vyprávět, jaká maminka byla, přemýšlíme společně o tom, jestli by měla ze své holčičky radost (třeba když se jí něco povede), atd. Sice jsem "maminka", ale obě víme, že jsem druhá. Otce nikdy nepoznala, má jenom toho jednoho. Těm, co píšou, že normálně žárlím - asi ano, ale nepomůže mi, když to někdo pojmenuje.
Díky všem za podněty, zkusím se se sebou nějak vyrovnat.

asi ano, ale nepomůže mi, když to někdo pojmenuje.

No právě. Tak jako lidem s depresí moc nepomáhaj rady typu "to se tomu nesmíš poddávat, buď veselá, sportuj, zajdi do kina....", kterejma je laici tak rádi a s dobrým úmyslem zahrnujou. Jestliže popsanou situaci vnímáš jako zásadní problém, je holt pro tebe zásadním problémem a i kdybysme tady na tebe sborem hulákali: "Raduj se!", tak se asi radovat stejně nedokážeš. Na tvým místě bych proto zkusil hledat někoho, kdo se zabejvá terapií (rodinnou, partnerskou) a kdo má dobrý výsledky. Jinak se můžeš užírat dlouhý měsíce nebo roky něčím, co by šlo vyřešit za pár sezení. Držím palce!

přemýšlej jestli se ti podařilo navázat k adop.dceři ten správný soulad. Většina dcer je miláčkem otců i když si přejou syny. Možná je to i váš případ. Očekává, že k ní budeš vstřícná, protože je v šestinedělí. Kromě vás nikoho nemá a ty máš problém se k malému přiblížit. Musí to cítit, že se něco děje. Vzpomenˇsi jestli jste se spolu někdy mazlily, jestli jsi ji dávala pusu, jestli jste se spolu smáli společným kravinám. Možná, že se jí přiblížil více tvůj manžel, proto jí byla jeho přítomnost u porodu přijatelná. Ovšem ten důvod proč ti to vadí si napiš na papír a přídeš na to, že to určitě není jenom proto cos nám napsala. Jde o to to správně pojmenovat. Krakonoš ti radí dobře, toho odborníka vyhledej.

já si zase říkám, že nejsou otcem a dcerou a tak to skutečně je. Manžel je v blbém věku ... dcerka je bez svého manžela sama s dítětem ... Nejsem si jistá, zda by nebylo lepší, aby žila jinde než s Vámi, narušuje Vám vztah, člověk má dát na své pocity, vždy se mi vyplatilo na ně dát.

nejlepsi je ji vyhodit i s miminem!ta holka na nich zavisi a to male jeste vic! Ja si myslim, ze by se mela Dagmar velice snazit, aby ji ted neublizovala. Ta holka proboha NIKOHO nema! Maminka na hrbitove moc nepomuze. Co tak rict manzelovi co ji vadi? Jak se citi? Ale ne pred svou adoptivni dcerou. Mozna by ji to vysvetlil, vzal ji do naruce a rekl ji, ze je strasnej blazinek! Vzdyt to mimino za nic nemuze!!!!!
Nebo snad muze sem napsat svuj problem "Vzali si mne skveli rodice. Nilovala jsem je jako vlastni. Bohuzel...po narozeni meho ditete jeste v sestinedeli mne vyrazili z domu a ja dodnes nevim co jsem jim udelala..."
Pak ji budete vsechny litovat a nadavat na necitelnou nevlastni matku.

neříkám, že nic takového není možné, ale Alík Puntík zase slyší trávu růst. Rozeber si jednotlivé osoby vaší domácnosti.
Adoptivní dcera - má a měla vždy jediného otce, tvého manžela. Není to pro ní cizí člověk! Ty, jako matka jsi byla vždy až ta druhá,svojí maminku měla.
Manžel- pánové vždy o dcerách mluví s despektem, třeba jako o křivochcalkách. Pravda ale je, že dcery své tatíky dokážou utáhnout na vařené nudli a z tvého manžela je teď natěšený dědeček.
Synové-tvoje dcera je pro ně starší sestrou a jsou teď nadšení strýcové.
A teď ty, opravdu bys chtěla, aby tvůj manžel byl přítomen u porodu tvých synů? Já vycházím jenom ze svých pocitů, já tedy bych chlapa u porodu nechtěla ani za nic i když je to teď velká móda. Slyšela jsi někdy něco o mužském trauma z porodu, které někdy vede až k rozvodu? http://www.prozeny.cz/magazin/sex-a-vztahy/jak-to-vidi-chlap/11572-nas-chlap-muz-u-porodu-blbost Myslím, že své dceři nemáš co závidět, ten ze všeho špatný pocit je jenom v tvé hlavě, první krok, jak se z toho dostat, je ten, že jsi napsala sem. S rodinou bych o tom nemluvila, ne všechno se dá "vykomunikovat".
Brečet nad rozlitým mlíkem není na nic, pokud to sama nedokážeš ustát, řídila bych se Krakonošovou radou a šla k odborníkovi.

Vždyť tam ta holka nikoho jinýho neměla, koho by se obrazně i doslova mohla držet za ruku.
Tak mě napadá, Dagmar, proč jsi jako "babička-prvočekatelka" nejela s nima?
Ne, že bych se chtěla předvádět jako vzor matek a babiček - ale když se rodilo moje první vnouče, prostě jsem zamkla kancelář a jela do porodnice s tím, že případnej průšvih si klidně zodpovím (dodnes se to šéf nedozvěděl ).
K tvému postěžování "Mě (před lety) jen šoupl za dveře a odešel pryč" a "nepřišel ani navštívit, protože mu to "nevyšlo" bych jen podotkla, že rozdíl nějakých 15-18 roků dělá hodně. Tenkrát byl tvůj muž mladej kluk s úplně jiným, asi ležérnějším, přístupem a zkušenostma, než je ten dnešní "dědeček".
Jen by mě zajímalo, jestli a hlavně jak jsi manžela se svými pocity seznámila - a jak na ně, jestli to tedy ví, reagoval?

a nerozumím tomu, ale nějak se mi zdá že to je z maličkatého komára hodně velký velbloud. Manžel se zachoval správně, podpořil dceru v těžké chvíli. Co bylo před lety, je pryč a nedá se vrátit. Jo, může to přijít líto, ale hrabat se v tom - a to i s odborníkem - je na nic. Jen si tím sama sobě škodíš.

Soustředila bych se na to, že mám prvního vnoučka a to je pořádný důvod k radosti.

Když jsi, Dášo, dokázala dát domov osiřelé holce, určitě jsi žena takového formátu a životního nadhledu, že se nenecháš semlít těmito pocity, které Tě nejspíš samotnou zaskočily. Omlouvám se, ale já prostě vždy na všem hledám to dobré a odmítám se trápit věcmi, které se nedají změnit.

bylo by prima, kdyby sis sama rozebralo, co se dělo před porodem. Není účast Tvého manžela při porodu jen onou rozbuškou, která zažehla to, cos delší dobu tlumila a dusila v sobě ? Ve svém příspěvku o tom otevřeně nepíšeš, ale mezi řádky je cítit nějaké napětí. Rozhodně za Tvou vlastní rekapitulaci to stojí a budeš-li se chtít o své pocity podělit i s ostatními, záleží jen na Tobě.

S náhradním bydlením pro dceru to není zase až tak špatný nápad. Asi ne okamžitě, ale výhledově by bylo vhodné se na toto téma bavit a pomoci ji jiné vhodné bydlení najít. To neznamená, že byste jako prarodiče nefungovali, ale jsem přesvědčena, že je vhodné v určitém věku vyletět z hnízda a stavět se na vlastní nohy, i když za pomoci rodičů.

A vůbec nezáleží tedy na tom, zda dítě je vlastní či adoptované.

ještě pár věcí, kdy Ti třeba manžel není dost oporou, nedělá pro tebe ty věci, co bys chtěla ty od něj?

Také cítím napětí mezi řádky, nevíme všechno a ani nemůžeme, pocity jsou nepřenosné.V tom souhlasím i s Inkou. Věci se nedějí vždy ukázkově a podle obecných představ.

vylétnout z hnízda. Nikdo nežíká, že ji máte opustit, naopak - dát jí volnost.Pomohi jí sehnat byt, třeba jí na něj přispívali, sehnat jí dobré , školku pro dítě, pomáhali s hlídáním a podobně. Naučit ji nezávislosti a taky by jí stouplo sebevědomí. Vždyť byste se mohli prakticky denně vídat, mohli byste společně slavit svátky, jezdit na výlety a podobně.Ale jak vy tak ona by měla svoje zázemí a soukromí.Nějak a někde se to holka naučit musí.Mohla by si i najít manžela a mít normální rodinu....I ona přece musí vychovávat dítě a vést hi k samstatnosti a nezávislosti.....Něco už u vásodkoukala a se uzbytkem jí pomůžete a poradíte jí.Já jsem kluky učila vřit, prát. uk.llízet a podobněš jště když byly v počínající pubertě. Nevím, jak to bylo u vás, ale měla bys s výukou začít.Aby nermusela čekat, až se nad ní někdo smiluje a uvaří jí polívku. Možná, že to bude ze začátku drhnout, ale ona časem sama pochopůpí, jakou cenu má svoboda a nezávislost.

Tvůj pocit je třeba správne pojmenovat. Je to žárlivot na jinou ženu z závist, že prožila něco co ty ne? Je vidět, že macecha zůstane macechou, nedíváš se na ni jako na dceru ale jako na cizí ženskou. Být to tvoje dcera, tak tě to nenapadne. Možná moc čteš "brávíčko pro dospělé" kde přítomnost otce u porodu považují za něco úžasného. Moje babička a prababička byly porodní báby a chlap se NIKDY u porodu nenosil. I když tam být teoreticky mohl, že. Nemyslím si, že každý tento prožitek snese a u spousty chlapů z toho zůstane akorát divný pocit. Je to moderní, ale nemusí to být to pravé ořechové. Ani já jsem se na své porody teda nekoukala :-D, zavřela jsem oči a otevřela je až mi řekli ře maá moje dítko vše co má mít :-D A absolutně netoužím a nepláču, že mě manžel neviděl přivázanou, roztřiženou a s kapákem......:-D Paradox, zažila jsem porod za komárů - chlap tam 5 dní nesměl, bylo más cca 8 na pokoji, mimina nám vozili na kojení akorát a myslím že jsme celých 5 dní nevidely hřeben :-D max jsem se umyly a dobrý...a perfektne jsme si odpočinuly. Nová doba, prinesla chlapa hned pote (co - me zašili a převlíkli - mimino umyli a zabalili), na sale (v mem pripade - k porodu mi nesmel) a pak navstevy kazdou chvilku a tak jsme se aspon trochu snazily vypadat - vsechny 3 co jsme na pokoji byly, takze jsem dojela z porodnice uplne dorazena :-D. Je to otázka pohledu. Doporučuji nežárlit a nezávidet, není co...:-D

víc než závist nebo žárlivost. Dagmar si představovala, že bude s dcerou prožívat těhotenství a porod, pomáhat jí s miminkem, radit jí, učit být maminkou - vždyť u jiného svého dítěte už to takhle nezažije. Ovšem dcera nejen že ji odmítla vzít k porodu, ale navíc ho sdílela s jejím manželem. Co je na tom nepochopitelného?

Tvůj komentář mi přijde velice zlý. Bohužel ženská ženské umí být vlkem a hodně ublížit. Tohle alespoň já čtu z Tvých řádků. Dagmar už tím, že přijala roli náhradní matky pro téměř dospívající dívku, je hodná velkého obdivu a uznání. Kdo z nás píšících to dokázal, že? Vztahy v jejich rodině nejsou vůbec standardní a nikdo z nás nezná jejich pozadí. Nicméně věkový rozdíl 20 let mezi ženou a mužem nemusí být vždy pouze otcovský. Přesto si nemyslím, že by musel být milenecký.
Co se týká přítomnosti mužů u porodu, tak si vlastního otce nedokážu představit, že by se mnou tuhle intimitu sdílel, přestože jsme měli mezi sebou velmi dobrý vztah. Dokonce ani mého přítele, který by vezl mou dceru do porodnice, si na porodním sále vedle ni představit neumím. Vím, že ani jeden by to nechtěl a že přítel by seděl před sálem a čekal, až z něj vyjde sestřička s radostnou novinou, kterou by mi okamžitě sdělil, pokud bych tedy nemohla sedět z nějakého důvodu vedle něj. Nevím, jak je to obvyklé, aby otcové byli u porodu svých dcer, a už vůbec nevím, jak je to s nevlastními otci. To by mohli zodpovědět spíše muži. Přesto neberu své pocity jako jediné správné. To, že doma máme určitý stud a každý si zachováváme jistou intimitu, neznamená, že je to jedině tak možné. Je spousta naturistických rodin, kde se to bere jinak. Jak je to v rodině Dagmar však nevíme…..

chci se Dagmary zastat, chápu jí a rozumím, tato situace otevřela staré rány a ona se cítí ublížená a podvedená(porod a šestinedělí byly pro mne zlým snem, divím se, že děti a já jsme přežili. už je to hodně let a přesto si vybavuji ty šílené stavy - a ublížit mi tenkrát muž, tak se vzpamatovávám ještě dlouho a dlouho to ve mně zůstane, tak jako v Dagmaře a nepodívat se na čerstvé mimino- svoje dítě - s výmluvou, že to nevyšlo - kolik mu bylo 15?). Myslím, že Krakonoš má (jako vždy)radu, pod kterou bych se podepsala i já. Takže, milá Dagmar, vyhledej odborníka a nestyď se za své pocity.

děkuji za pochopení.
Nejsme a nikdy jsme nebyli naturalistická rodina, naopak respekt k soukromí každého člena rodiny je pro nás velmi důležitý, ale nechce se mi psát více podrobností z našeho života. Myslím, že oscilace mezi dvěma krajnostmi, od "jsou to milenci" až po "dělání z maličkého komára velkého velblouda" napovídá, že se nejedná o situaci úplně běžnou, která mi jenom unikla.

Dámy, porod je jen okamžik v životě člověka, učit být maminkou může dceru učit, tomu přece to, že tam nebyla nebrání. A můj komentář není zlý, jen vystihuje jak to vidím já. Na manžela bych se vůbec nezlobila, kdyby byl shodou okolností s dcerou u porodu a já ne. Když jsem matka, miluji to dítě absolutně. Nevidím v popisované skutečnosti, že by bylo tazatelce nejak ublíženo. Naopak, dle mého názoru jsou vlkem ženy ty, které popouzejí a rozfoukávají tyto pocity. Můj komentář měl vést k tomu, aby se zamyslela, proč to tak špatně cít,í, že je to více její chyba, než chyba její rodiny. Odborník jí řekne to samé, myslíte že s ní bude nad tím plakat? Čím dříve se toho divného pocitu (který jsem já nazvala žárlivostí) zbaví, tím lépe pro všechnu okolo. Ale jak vidím, trochu nadhledu je na škodu. A poslední věc. S dcerou k porodu, pokud nebudu vyloženě muset, nepůjdu. A víte proč? Šílím když moje děti trpí a já jim nemohu abslolutně pomoci. A držení za ruku nepovažuju za pomoc. Nejvíce pomáhá paradoxně příroda, moc dobře si pamatuju, že jsem se cítila tak trochu omámená, a žádnou bolest si nepamatuju. Byl to můj pohled, toť vše. A Dagmaře přeju hezký zbutek léta :-)

být tu "poblion" smajlík, tak ho použiju, protože by byl dosti výstižný! Naprostý souhlas s Polarkou, Kim a Jednababi.. Asi nechápeš, že si třeba myslela, že ten porod zvládne, ale bohužel když pak došlo k samotnému porodu, chtěla aby tam s ní někdo byl, protože bolesti byly třeba nesnesitelné a v tu chvíli by jí bylo uplně jedno, koho tam má vedle sebe, prostě tam byl její "táta" jak mu říká, tak byla ráda, že může v těch bolestech chytit někoho za ruku. Jak už tu někdo psal, mohla ses sbalit a jet do té porodnice s nimi, myslím, že kdybys věděla, jak to dopadne, napakovala by ses do té porodnice s nima místo, abys byla ráda, že jí tam mohla být na blízku blízká osoba, tak tu předvádíš akorát žárlivku a nepřející ženskou, je mi z toho akorát tak šoufl!!! A že s tebou u toho porodu Tvůj manžel před x rokama kdy to ještě nebylo tak v "modě" nebyl, za to ta holčina jako fakt nemůže. Měla bys nad sebou zapřemýšlet a vyhledat opravdu nějakou odbornou pomoc, protože takovýhlemu člověku už fakt nic jinýho nepomůže! Kamarádi si adoptovali taky 11-letou holčičku a mají k ní vztah teda zcela jiný a je uplně jedno, že jí nevyměňovali plínky, je pro ně celý svět a nedokážu si představit, že skoro po 10 letech co ji mají za svojí by se k ní ta "maminka" takhle zachovala. Je mi z Tebe zle. Obvykle kudlanku vždy jen pročítám, ale Tvoje "story" mě hned po ránu tak rozčílilo, že mi to nedalo nenapsat!!!

nechci možná mi chybí nadhled a je pravdou, že je to už více než čtvrtstoletí co jsem prvně rodila, tak možná mám zkreslené informace o tom, jak to dnes v porodnicích probíhá, ale opravdu neznám nikoho ve svém okolí, kdy by u porodu asistovali rodiče, notabene nevlastní otec. Tedy vyjma případů, kdy dědeček je porodník ;-). Proto mi připadá na situaci Dagmar něco patologického a jejím pocitům se vůbec nedivím. Dávám těmto pocitům za vinu žárlivost mi přijde i s velkou rezervou jako nemístné!

hlavne k tvemu komentari 17.03
Pises o absolutni lasce a tedy absolutni duvere ke sve dceri. Jenze Dagmar nemuze ke sve 'schovance' mit stejne city, nenosila ji, neporodila a tenhle vztah si proste vybudovat nemohla. Dagmar ji poskytuje domov, cit, oporu, ale jak sama rika, pliny ji nemenila, bolistky nefoukala, byla to uz velka holka, kdyz prisla k nim domu. Clovek ma naslouchat svym pocitum a instiktum a ne je potlacovat, jen proto ze je okoli vnima jako nespravne. At je to tak, ze nevlastni dcera mohla zadat nejakou pricinu te zarlivosti nebo souperivosti, nebo i manzel, resit se to musi a nemyslim, ze je to jen Dagmar, koho se to tyka a kdo by to mel resit sam v sobe.
Zaklad pro mne je pohovorit si o tom s manzelem, ze me to ranilo a proc. Manzel mi k tomu aspon muze rict svoje a treba rovnou zahnat chmury, anebo aspon bude vedet, ze jsem v tomhle smeru zranitelna a snad se podle toho zaridi do budoucna.
K tem chlapum u porodu.. Nevim, kdy si rodila ty, ja je to teprve 10 mesicu a manzela jsem u sebe rozhodne chtela ( a opravdu si neumim predstavit zadny I nejdivocejsi scenar, kdy bych u sebe chtela nebo nechala meho otce.. pri tak osobnim a intimnim zazitku).
Porodu jsem se bala, rodila se nase dcera a nevim, proc bych se s tim mela ''parat'' sama. Porod je drina a bolest a tu chci sdilet se svym muzem. I uz pro to, aby si dokazal uvedomit urcite veci. Jenze muzska pritomnost u porodu vubec neznamena, ze ti bude koukat buhvi kam nebo asistovat doktorovi. Muj muz stal celou dobu poslusne u me hlavy, tak jak jsem to chtela ) V zadnem pripade jsem si neprala, aby se dival tam na hlavni scenu. A jeho pomoc byla v tom, ze na me mluvil, otiral pot, pridrzoval kyslikovou masku, proste tam skakal a skoro tlacil se mnou a kdyz se mala narodila, rozbrecel se se mnou a popohnan adrenalinem i snuru prestrihnul, kdyz normalne omdliva, kdyz se rizne do prstu.. pak nas obe objimal, kdyz chvili po porodu mala zacala pit.. a tohle je ten okamzik, zazracny, magicky, intimni, pro ktery stoji za to mit partnera u sebe. Ale to jsem odbocila, jen se mi nelibi, kdyz to nekdo nazyva pouhou modou.
Zpatky k Dagmare... nekdo rikal, ze se k tomu otec mozna dostal jak slepy k houslym.. shoda okolnosti..ze ho proste chytli a strcili na sal s ni.. jenze porod vetsinou netrva dve hodiny. Muj muz si za celou tu dobu co ja rodila od dvou rana do peti do vecera, stihnul odjet domu osprchovat a nasnidat, pak zase se odejit naobedvat a proste projit. On tam ten cas urcite byl, kdyby chtel muz Dagmar zavolat, at prijede, nebo si rozmyslet, ze u toho porodu byt nechce.
Co clovek to nazor, me osobne prijde divne, ze u toho porodu byl.
Jak uz jsem napsala, promluvila bych si s muzem a pokud to nepomuze, zkusit odbornika.
Drzim palce, jste fajn rodina a mate velke srdce, at vam vse dobre vydrzi..

TAKHLE ZACHOVALA? Co to placas?? Co ji Dagmar provedla? Neslapnul ti nekdo na kuri oko? DAgmar se radi o svych pocitech a ty tady vyvadis, jako by tu holku vyfackovala a vyhodila na chodnik. Tak agresivni komentar, si myslim, neni namiste.

Co ji Dagmar provedla??? Třeba to, že odmítá její miminko - svoje "vnouče" to jí třeba provedla. Nebo to ti přijde normální??? Místo, aby byla ráda, že její "dceři" byl v těžkých chvílích někdo oporou, tak tu vyvádí jak malá holka, že jí při porodu nikdo oporou nebyl, jako by za to ta holčina mohla.. Mně to teda fakt normální nepřijde..

žes tu "dřinu a bolest" mohla sdílet s partnerem, na rozdíl od tý holky, která ho jaksi nemá, víš. Ona klidně mohla říkat, že Dagmar u porodu nechce, ať už ji k tomu vedlo cokoliv, od představy, že to zvládne až (možná) po smutnej truc "když ne partner, tak nikdo" -a když se začal lámat chleba, mohla (zase možná) bejt ráda za kohokoli blízkýho, kdo byl ochoten a schopen se "párat" spolu s ní a kdo třeba úplně stejně "stal celou dobu poslusne u její hlavy, mluvil, otiral pot, pridrzoval kyslikovou masku, proste tam skakal".

Nejen mě zarazilo, že Dagmar nejela s nimi nebo nepřijela za nimi do porodnice - a dělá to na mě, bohužel, dojem podobnýho trucování - "nechtěla mě u porodu, tak nikam nepojedu". Trošku mi to připadá jako boj dcery a matky o to, komu tatínek a manžel věnuje víc pozornosti.

poprvé jsem rodila před 24 lety a bylo mi 18 :-D Vedle me na sále za plentou maminka se skoro 5 kilovým miminkem, které hned po porodu přišli oznámit, že miminko bylo bez kyslíku a že nevědí zda je v pořádku. Byla pak se mnou na pokoji, celých 7 dní brečela, tohle jsou hnusné situace. Naštěstí při odchodu jí strčili papír, že malému dělali testy a že je naštěstí v pořádku. Obvykle tady nepíšu, ale přesně, jak pise Hele, já bych se radovala ze zdravého miminka, že to holka ve zdravi přežila a to kdo tam s ním byl bych vůbec neřešila. Možná proto, že dneska tam někdo být musí, tak tam skončil otec...

prosím, odpovězte mi na otázku, zda byste stály o to, aby byl s Vámi vlastní otec či otčím u porodu dítěte? A pak ještě na další otázku, že v případě, že byste žily s mužem, který by nebyl biologický otec Vaší dcery a ten byl s ní v době porodu při ní, jak byste tuto skutečnost vnímaly? V mém blízkém okolí nikomu tato varianta nepřijde přijatelná. Téměř to zní, jako by prarodiče měli asistovat u početí svého vnoučete a kontrolovat, zda dochází k vhodnému spojení ve vhodné poloze ;-) a pak sdílet euforii oplození ...... Možná ale zjistím, že názory které znám nejsou většinové a mnozí to mají nastaveno jinak.

ale proc ona (dagmar) musi potlacit sama sebe a sve pocity?? Zas a znova, mit tatu (nebo mamu) u porodu si neumim predstavit. Az do porodu muj muz nevedel, jestli na to bude zraly nebo ne, stejne me ani nenapadlo, ze by tam byl nekdo jiny, ze by mi tam ten pot otiral muj tata a to s nim mam velice blizky a krasny vztah..
Co je nepochopitelneho na pocitu ublizeni a smutku z toho, ze nekdo, koho jste prijali za vlastniho vas odmitnul (u porodu).. a nakonec neodmitnul, nebo si pral tam mit vaseho muze?? I u dcery by to zamrzelo ne?
To, ze se z miminka nemuze radovat mi prijde logicke (jasne, ne spravne.. ale jsou vsechny nase pocity spravne???) .. kdyz ji to jakymsi zpusobem ztelesnuje a zhmotnuje ten jeji pocit zrady nebo ceho. Myslim si, ze v momentne kdy zazehna tady ten pocit, muze se z miminka zacit radovat taky a zase se citit soucasti neceho, do ceho na zacatku nebyla prizvana.
ze Dagmar do porodnice nejela, nevim, jestli je truc nebo ne.. neumim si dost dobre predstavit, jak se cpu do auta k rodicce, ktera mi rekne, ze nechce, abych jela s ni.. Mozna bych za nimi dojela dodatecne, mozna bych cekala, ze si nekdo (muz, divka) vzpomene a i v te bolesti a deliriu si bude prat mit tu DRUHOU mamku u sebe. Jsem si jista, ze kdyby divcina zaplakala v prubehu porodu - ja chci mamu, dagmar by tam byla hned.

jak to PŘESNĚ bylo. Ale padlo tu několikrát, že k tomu mohl novopečenej děda přijít jak slepej k houslím. Zvlášť pokud narazili na vostřejší personál , ono se některejm zdravotnicím špatně odporuje. Stejně tak je možný, že prostě jen využil příležitosti, která se mu už velmi pravděpodobně nenaskytne.
Mně na celý tý věci vadí jedno - to, jak Dagmar odmítá miminko, navíc (asi) bez vysvětlení. Kruciš, to musí bejt atmosféra nejen pro nedělku přímo výstavní.

Především před Dagmar smekám, protože vzít si do péče dítě ve dvanácti letech, to znamená už dost dotvořenou osobnost, je podle mě hodně něco jiného a složitějšího než si adoptovat roztomilé miminko.
Za sebe musím říct, že Dagmar dost chápu. Možná je to příklad z trochu jiného soudku, ale vyrůstala jsem v rodině, kde můj tatínek byl dobrák od kosti a pro všechny by se rozkrájel, ale u maminky se jaksi předpokládalo, že bude rozumná, přizpůsobí se a nebude na něj klást nadměrné požadavky...a on pak mohl páchat to milosrdenství jinde.
Já být na tvém místě, Dagmar, zkusila bych to buď v klidu s manželem probrat, možná si to vůbec neuvědomil (z toho, jak tady na kudlance věcně, v klidu a bez rozčilování se vystupuješ, myslím, že máš hodně dobrou schopnost komunikace), nebo bych se snažila s psychologem probrat, jestli něco není třeba změnit na domácím modelu fungování .
Přeju hodně štěstí.

všem za příspěvky a podněty, ani jsem nečekala tak bouřlivou diskuzi.
Svůj dotaz jsem psala ve chvíli, kdy vše pro mě bylo hodně živé a bolavé, od té doby už pár dnů uplynulo, takže se o miminko nemusíte bát. Nezakrývám si před ním oči ani na něj nevyplazuju jazyk. Šestinedělka nijak nestrádá, naopak, všichni kolem ní tancujou, takže o psychickou pohodu určitě nepřišla. Na FB je pořád tak často jako dřív, o nic se nemusí starat, veškerý servis má zajištěn. Osamostatnění samozřejmě plánujeme, ale dohodli jsme se, že přes zimu ještě bude u nás, zvykne si na novou roli, a na jaře zkusíme najít nějaký samostatný byt.
Proč jsem nejela do porodnice s ní: bylo to v noci, máme tu na prázdniny neteře, takže jsem prostě zůstala doma s dětmi. Nenapadlo mě, že manžel půjde až na sál, prostě jsem normálně fungovala jako vždy, vařila, starala se o domácnost a byla s manželem na telefonu. Kdyby kdokoliv řekl, abych přijela, samozřejmě bych přijela.
Myslím, že to vše už na dokreslení situace stačí. Těm, kteří porozuměli, ještě jednou děkuji, a těm ostatním, kteří si neodpustili různé odsuzující a ponižující komentáře, přeju, aby se nikdy v životě nedostali do situace, která pro ně bude z jakéhokoliv důvodu těžká. Hezký víkend všem :-)

ten tvůj závěr je takový nějaký studený, píšeš, že je vlastně všechno v pořádku, ale cítim, že tvůj vztah a nevlastní dcera nejsou v souladu. Nechci ti to vůbec vyčítat, nemám na to právo a já osobně jsem ráda, že jsi tady napsala. Chtěla jsem si taky adoptovat dítě, ale manžel nesouhlasíl z jednoho důvodu a ten byl, že bychom ošidili vlastní děti o dědictví po nás. Měla jsem mu to dlouho za zlé, ale tedˇ když jsem si přečetla to co píšeš jsem ráda, že jsme to neudělali. Měli by chom zřejmě úplně jiné problémy a nejsem si jistá, že bych to zvládla. Děkují za zveřejnění tvého pocitu.

necetla jsem uplne vsechny komentare, mozna se budu opakovat.
I kdyz tu zaznelo, ze by nebylo dobre vsechno "vyzvracet" na manzela a dceru, ja osobne, vzhledem ke sve povaze, bych asi nedokazala v teto situaci mlcet nebo nedat najevo sve rozhorceni (ktere mimochodem uplne chapu). Teda upresnim, ze bych asi nic nerikala dceri (vzhledem k momentalnimu hormonalnimu rozpolozeni by to dost mozna moc nepochopila a stavela by se do prehnane opozice nebo by si to prilis brala, navic si myslim, ze ona nemuze za to, ze Tvuj manzel mel v jistem obdobi vaseho souziti trochu jiny nazor na urcite zivotni udalosti...), ale jemu bych se urcite zminila. Pak by ten problem nabral trochu jiny rozmer a resila bych to uz pri znalosti reakce manzela a jeho postoje k veci. Coz muze vasi situaci zhorsit, pokud se k tomu bude stavet neempaticky, nebo naopak zlepsit, pokud ti to nejak rozumne vysvetli a pochopeni projevi.
Pokud pujdes tou cestou, ze si svoje pocity nechas pro sebe, pak bych tu psycholozku nebo jinou nestrannou osobu, ktere se vypovidas, urcite doporucovala.

Kazdopadne ona je jedna vec rict si, ze neco hodim za hlavu, druha vec je to dokazat. To je podstatne tezsi a ja to teda moc neumim.

Dagmar, nějak jsi potvrdila moji domněnku, že jsi zase jedna z těch hodných ženských, kterým zablikala v hlavě červená kontrolka - POZOR nebezpečí a místo podpory se Ti občas dostalo chladné sprchy. Ale protože jsi ženská ošlehaná větrem, tak si víš sama rady a najdeš si pro vás tu neschůdnější cestu.
Pokud se vrátím ještě ke zmíněné situaci, tak si myslím, že manžel a otčím dcery selhal a asi bys mu to měla šetrně sdělit. Náhodou se lze dostat do špatného vlaku, autobusu, ale určitě ne na porodní sál. U Tvé dcerky se nedivím, že si jej nakonec přála u porodu. Zřejmě neumí správně rozlišit roli otcovskou a partnerskou, je na to příliš mladá a život ji k tomu příliš příležitosti nedal. Ale právě od toho jsou rodiče, aby určili dítěti ( a třeba i dospělému) jeho hranice. Možná ani manžel sám netušil, co je správné a co má dělat, přesto selhání vidím na jeho straně. A tudíž i cestu k nápravě vztahů u Vás doma u něj. Dcerce by měl jasně vymezit mantinely, ve kterých je otcem a ne potenciálním partnerem. Holt, je to velká holka a bude se muset v tom poplácat trochu sama.
Je moc fajn, že ji zpočátku pomůžete, ale i ona by se měla aktivně podílet na chodu domácnosti a ne jen přijímat pomoc. To by Ti do rodiny přibyla starost o další malé dítě a jistě sama máš svých starostí dost. Tak proč je nedelegovat tomu, komu patří, tudíž dcerce, viď?
Moc Ti fandím a přeji, aby se brzy vše utřepalo a Ty opět našla svůj klid a pohodu ;-).

Kdyz jsi napsala:

Zřejmě neumí správně rozlišit roli otcovskou a partnerskou, je na to příliš mladá a život ji k tomu příliš příležitosti nedal. Ale právě od toho jsou rodiče, aby určili dítěti

myslim, ze jsi na to kapla... mela jsem z toho pribehu takovy divny pocit, neco mi vadilo a nedokazala jsem to pojmenovat. A ano, ted si taky rikam, ze je to o tom, ze partner/manzel/kamaradka/matka/dula k porodu patri, ale s tim otcem (i vlastnim, natoz nevlastnim) nejak nevim, ten mi tam nepasuje. Mozna je to ale jen pitomy predsudek, verim, ze jsou rodiny, kde to muze byt nastavene jinak... Kadzopadne at je to jak chce, nedivim se, ze to nekoho zarazi a potrebuje cas, aby to rozdychal.

Dagmaro, a Ty si nic nedelej z hnusnych komentaru na Tvou adresu. Nevim, jestli ted dokazu uplne spravne formulovat svoje pocity, ale jak uz tu par lidi napsalo, i pro me je "adopce" dvanactilete divky uplne o necem jinem nez adopce kojence/batolete. Ani bych nikoli nelyncovala za to, ze treba nema k tomu diteti takovy vztah, jako k detem vlastnim. Ja sama vim, ze bych se treba snazila byt co nejvic spravedliva, ale urcite pocity nejde ani potlacit, ani vykresat.

já si myslím, že ať tak či onak, je ve Tvém vztahu k dceři cosi nezdravého, a já bych Ti doporučila rozklíčovat, co to je, nejlépe s pomocí psychologa.

Ty se na dceru za cosi zlobíš - mám pocit, že jí tak trochu vyčítáš, že má u vás veškerý servis. Proč? Máš pocit, že si toho dostatečně neváží? Nebo je Ti líto, že Tys ten servis neměla? Vyčerpává Tě, že je všechno na Tobě a nikdo to neocení? Nebo máš pocit, že se veškerá pozornost přesunula na tu dívčinu? Nebo ještě něco jiného?

Ať už je v tom cokoli, stálo by za to přijít na to, CO za tím je, protože jen tak to budeš moct rozklíčovat a napravit.

Na popisované situaci (dcera se v obtížné situaci radši svěří otci než matce) nevidím samo o sobě nic nepřirozeného (i když chápu, že matku to asi zamrzí), vidím to kolem sebe třeba v příbuzenstvu, že dcera se radši poradí s tátou než s mámou. A taky si umím představit buď situaci "jsem hrdinka a u porodu nikoho nechci" a když to na mě přijde, tak jsem ráda za spřízněnou duši, případně "nechci tam mámu, ta by moc panikařila, táta bude lepší".

Ale u Tebe je to v kombinaci ještě s něčím jiným. Možná Tě ta dcera u porodu nechtěla taky proto, že z Tebe něco cítila?

V každém případě si myslím, že ten psycholog by stál za návštěvu, protože ty Tvé pocity, jakkoli mohou být vůči manželovi a dceři nespravedlivé, signalizují, že Ty sama máš něco, co bys potřebovala vnitřně vyřešit.

Kdyz uz dcera nechtela u porodu Dagmaru, prislo by mi logistejsi a pochopitelnejsi, kdyby tam mela jednoho ze svych bratru. A kdyz uz chtela u porodu sveho otcima, mela se zeptat Dagmary, zda ji to nevadi. Je to prece partner Dagmary a ne jeji. A Dagmara by si mela v klidu pohovorit s manzelem a rict mu, co ji vadi. On si to asi jeji manzel vubec neuvedomuje. Mozna ho personal v nemocnici mel za nastavajiciho otce miminka a jemu to udelalo dobre.. zname muzskou psychiku..

z té ženské "logiky", kterou tu některé dámy předvádí, jeden neví, má-li ji brát vážně, nebo se tomu smát. Zdá se mi, že pro soužití s některými ženami musí mít jejich manželé nutně svatozář. Tolik keců kvůli NAPROSTÝM kravinám, boha jeho. Dagmaro, zřejmě nevíš, CO je v životě PROBLÉM. Asi jsi ještě žádný neměla, tak sis ho vymyslela. Vůbec ti to nepřeju, ale až SKUTEČNÝ problém přijde, pochopíš, že se nimráš v nesmyslech. Místo toho, abys odhodila svou žárlivost a sebelítost nad dávným porodem bez manžela, který byl tehdy mladý jelito co nechápalo, co porod pro ženu znamená a tak tomu, pro něho tehdy všední věc, nevěnoval zvláštní pozornost, považoval porod za něco normálního, běžného, vždyť se denně rodí na světě tisíce dětí. Zato dneska, ve věku dědy, už mu dávno došlo, že narození dítěte je zázrak, něco úžasnýho a už ví, že, když blízký člověk, zvláště z rodiny, potřebuje podpořit v těžký životní chvíli, NEMŮŽE to odmítnout i kdyby se mu stokrát nechtělo. A ty, místo abys byla hrdá na to, že máš muže, kterej podá pomocnou ruku, když je potřeba, ještě se ti to nelíbí. Kdyby to pomohlo, poradil bych ti, abys zašla za roh, aby to nikdo neviděl a dala si pár facek. Možná navíc studenou sprchu. Pochybuju ale, že by ti to pomohlo, máš velkej problém v hlavě, v rozlišení důležitých a nepodstatných věcí, v žebříčku hodnot.

Já jsem taky málem skončil u porodu kamarádky. Už to budou 3 roky. Vezl jsem jí do porodnice, je single, byl jsem evidentně jedinej, od koho chtěla, aby ji do porodnice dovezl i když si mohla zavolat sanitku. Zřejmě chtěla v takový pro ni těžký chvíli mít u sebe někoho blízkýho. Čekal jsem až ji vyšetří a "modlil se" ať nebude chtít, abych byl u porodu :-). Ale, kdyby mě o to požádala, tak bych šel i když bych z toho neměl vůbec radost. Jenže, když tě požádá člověk, co potřebuje pomoc, to se neodmítá! Možná si přála, abych tam byl - byl to její první porod ve 49 letech, tak se asi trochu bála - ale jen se zeptala, jestli u toho nechci být. Řekl jsem že ani moc ne. Ale, kdyby se neptala a požádala, šel bych. Moc se s tím nepárala, za hodinu byl Jakub na světě, oba zdraví, takže vše v pořádku. Dneska ho chodím hlídat a hrát si s ním, když je potřeba. Je skvělej. Mám celkem 5 synovců a neteří, ale tenkrát jsem byl taky mladý jelito a tak až dneska v dědečkovským věku si náramně užívám hraní s malým.

Takže, souhlasím s Petronilou, máš sama v sobě problém Dagmaro, dej se dohromady a nesváděj svůj problém na své okolí. Ten problém ti nedělá okolí, děláš si ho sama ve svý hlavě. A nemyslím to nijak ve zlým, jak si tu zase některé budou myslet.

předchozí komentář je hodně výstižný. Ještě připojím pár svých postřehů.
- Je dobře, že jste všímavá a citlivá a toužíte se vyznat ve svých pocitech a citech a neublížit přitom blízkým, což část vašeho já by udělala naprosto snadno. Pokračujte v pátrání ve svém nitru, tam je i odpověď, proč a jak dál.
- Je příznačné, že to činíte v tomto období. Můžete ještě objevit mnohé užitečné a změnit náhled na sebe, život i lidi kolem.
- Je důležité, že vše spustil porod. Tam bych hledala, ale ne u manžela, ale u sebe, svého otce, to je nesmírně důležitá postava ve vašem příběhu. Co se tehdy dělo a co cítila ta málá holka, že se to ještě dnes spouští...
- Je divné tady na kudlance, že máte takovou potřebu skrývat se. Neodhalit mnoho, nebýt proboha poznána a odhalena. Nepsat INTIMNOSTI. To slovo je něčím důležité. Možná je to součást balíku, který musíte otevřít. Myslím jinde, jinak. Komunikovat pravdivě i o nepříjemnostech, za cenu, že se ztrapním, budu odhalena, zasměšněna, nepochopena, že to bude bolet. Bude.
- Hojení ran bolí. Ale je lepší mít u sebe člověka, kterému věříte a který to umí. Budete se muset vrátit zpátky a vyřešit si svoje staré věci, o kterých dnes nemusíte mít tušení. Věnuje se tomu např. regresní psychologie, psychoanalýza, rodinné konstelace. Mně otevřela oči pokračovatelka Jungovy školy ak.mal.Kamila Ženatá ve svých malovacích seminářích. Úžasné.
- Pokud se vám podaří proniknout do hlubin duše své nebo svých blízkých, zjistíte, že vaše zranění lze vyléčit a je vlasně příležitostí uzdravit daleko více a daleko hlouběji.
- Dnes snad poprvé tady někomu vykám. I to má svou příčinu. Ale nepátrám po ní, prostě to tak cítím...
Nemyslím si asi, že jste vůbec Dagmar, tolik se bojíte, až je mi vás trochu líto...

Být na místě Dagmar, bylo by mi z poměrně dost komentářů tady úzko. Nedivím se její anonymitě, sama se za svůj problém tak trochu stydí, protože ví a chápe, že něco není v pořádku a pátrá, co to je.
Dagmar, pokud si umíš vzít z komentářů jen to dobré a poučné, pak velice smekám.
Taky bych to viděla na psychologa a ty sama musíš vědět nebo se snažit přemýšlet nad tím, co se za celou věcí skrývá. Zda je to "tvůj problém" nebo to signalizuje určitě neůdvěru v partnera, v adoptivní dceru.
Pěkný komentář napsal Krakonoš a Petronila. (asi jich bylo víc, těm se omlouvám)....

Dnes obzvlášť souhlasím s Danielou, že psát komentáře je třeba s citem. (A ano, sama jsem se toho taky dopustila, že bez větších znalostí jsem se do někoho pustila a pak mne to mrzelo). Zkuste s Dagmar víc cítit. Ona přeci ví, že by se na manžela a dceru tolik zlobit neměla, proto sem píše!

Toulaveho komentar je sice z chlapskeho hlediska pochopitelny, ale naprosto pomiji to, jak takove jednani vnima druha - zenska - strana. A paklize Dagmaru mrzi, ze kdysi davno se jeji muz o jeji porod a trampoty kolem nej moc nezajimal a porovna to s tim, jak poskakuje kolem schovanky, tak ji prece neni nutne hned oznacovat za nekoho, kdo se nimra v nesmyslech. Pokud by takova byla, tak by asi neadoptovala a nevychovala pubertalni divku a nestarala se o ni jako o vlastni.. Ja pred Dagmarou smekam a moc ji drzim palce, aby byla zase v pohode a vse si doma vyjasnila.

Toulavého komentář je dle mého přesně to, co by mě v Dagmařině "kůži" asi nejvíc pomohlo.. Pohled chlapa, který (ač někteří nebudou souhlasit) přesně ukazuje, že chlap právě v určitých situacích se chová jako chlap a nepřemýšlí co na to ženská.. Určitě je fain si přečíst, že je to pouhá touha pomoci osobě blízské, než v tom hledat nevěru či chtění "přebrat partnera"..

"kdyz uz chtela u porodu sveho otcima, mela se zeptat Dagmary, zda ji to nevadi"

Nevím, ale fakt si myslíš, že můžeš něco takového chtít po mladé holce bez rozsáhlých zkušeností s mezilidskými vztahy, navíc ve vypjaté životní situaci?

Kdyby to byla vlastní dcera, tak by se taky měla ptát matky, zda jí nevadí, že u něčeho chce mít otce, protože otec je matky partner a ne její?

Některé názory mi připadají fakt dost fantasmagorické, bez urážky.