Kudlanka - ŽIVOT SE MI ZASTAVIL

Je to rok a půl, co jsem rozvedená. Žiju v bytě, který mi po rozvodu koupili rodiče. Jsem zaměstnaná, oba moji kluci jsou ve školce. Měla bych být spokojená, protože mi vlastně nic moc nechybí. Jen nějak nedokážu být normální. Připadálm si jak rozbité hodinky - sice tikají, ale ručičky se jen třesou na jednom místě a dál se nepohnou. Je to všechno už za mnou, ale já se stále neumím probrat.

Křičel: „Ty krávo jedna, já tě jednou zabiju!“ a bylo mu úplně jedno, že vedle v pokojíčku si hrají naše děti.

„Jak jsem si mohl pokurvit život s takovým debilem,“ pokračoval dál, „kolikrát ti mám opakovat, že ten dřez musíš umýt tímhle,“ a ukázal na jednu umělohmotnou flašku na lince.

„Jsi blbá, že si nepamatuješ takovou kravinu? Jo si blbá, škoda, že jsem to nevěděl dřív, ale to jsi byla aspoň hezká. Teď seš rozjetá jako parní válec. Dívala ses na sebe v poslední době do zrcadla, jo dívala? Víš co, tak já ti pomůžu, pojď, ať víš s kým máš tu čest.“

Chytil mě za vlasy a násilím dotáhl před zrcadlo. Nekřičela jsem, nechtěla jsem postrašit kluky. Nechtěla jsem, aby měli strach. Před zrcadlem si stoupl za mě a chytl mě křečovitě za ramena. „Tak se podívej, podívej se na nádheru.“

Bylo mi třiatřicet, ale vypadala jsem minimálně o pět let starší. Unavená, stárnoucí ženská. Chtěla jsem se otočit a odejít. Jeho nadávky mi už dávno nic nedělaly. Jeho ruce mě pořád pevně držely.

„Kam bys šla, jen se podívej dosyta. Je ti z toho zle? A co mám dělat podle tebe já?“

„Jak nemusím, já jsem postavil tenhle barák, co bys byla beze mě, ty chudinko.“

Nic jiného mě nenapadlo. Bolela mě hlava a pořád jsem myslela na kluky, jak tohle za tenkýma skleněnýma dveřma poslouchají.

Podíval se na mě nenávistně, jak jen to uměl a dal mi facku. Hřbetem ruky.

Pravou čelistí mi projela tupá bolest. Upadla jsem na zem a držela si bolavou tvář. On nade mnou stál a nadával.

Byl vyděšený k smrti, plakal a celý se třásl. S námahou jsem se postavila a a chtěla mu něco říct, ale nemohla jsem pořádně otevřít pusu. Místo toho jsem vyplivla rozbitý zub a spoustu krve. Tomášek, když to všechno viděl se rozplakal nahlas. Vrhl se mi kolem krku a začal hystericky křičet.

„Maminko, ať toho nechá, ať tě nebije. Já nechci aby tě bil, ať tě nebije.“ Jeho tělíčko se otřásalo mohutnými vzlyky. Držela jsem ho pevně a konejšila, tak jak mi to rozbitá pusa dovolila.

„Neplakej broučku, už se nic neděje, už je to dobrý, tatínek se na maminku...“

Alimenty mi posílá, kluky bere, ale jinak v jednání? Je stejný jako dřív.

Měla bych se radovat, chodit mezi lidi, začít znova žít, ale nedokážu to. Nevím proč. Poradíte mi?

Radko, : mamča

a co konkrétně Tě trápí ? Vždyť jsi jakoby "zdrhla z kriminálu". Zbavila jsi se idiota a násilníka, máš dvě zdravé děti, máš kde bydlet, máš práci a milující rodiče. To si opakuj každé ráno před zrcadlem. Jsi silná, a časem zase i zkrásníš, když po Tobě nebude nikdo dupat.
Máš kliku i v tom, že jsi v moment napadení neměla třeba po ruce nůž. To bys teď seděla ve vězení a děti by vychovával ten "skvělý tatínek".
Hlavu vzhůru ! Všechno dopadlo dobře, děti budou mít šťastné dětství a Ty tu radost ze života časem zase někde objevíš.

červenec 10, 2012 08:48

Radko : kim

mamča to nechápe, ale já jo. Máš vykopané sebevědomí a strach ze života, vytratil se ti hormon štěstí. Všechno to trauma zůstalo v podvědomí. Nejprve se zbav pocitu oběti, ten ti ubližuje nejvíc. Všechno je to v hlavě. Musíš to přeprogramovat. Nejdříve to vyresetuj. Denně si uvědomuj a třeba si je i piš, hezké chvilky s kluky, vnímej přírodu, všimej si třeba jak po bouřce, vyjde sluníčko a obloha se tváří, že stou zkázou nemá nic společného. Plánujte výlety, každý den si udělej radost, třeba jenom rtěnkou, nebo knížkou. Pokecej s kámoškama, nebo sousedama. Pokud nebudeš vidět a cítit zlepšení během 6 týdnů navštiv odborníka. Hodně štěstí.

červenec 10, 2012 09:50

držím palce : mia

aby se šrámy Tvé a tvých dětí zhojily. Jako dítě jsem žila v domácím násilí a také byla svědkem toho , kdy mojí matce šlo během jedné hádky doslova o život. Důležité je odpustit a netrýznit sebe sama jakýmsi sebemrskačstvím, není k ničemu, jen si to člověk dělá těžší. Já jsem si dlouho dávala zcela nesmyslně vinu za to, že už jsem dávno dospělá a neumím zapomenout. Psychologa vyhledej hlavně i kvůli dětem, z takových zážitků si člověk odnáší do života pocity nejistoty a jiné trable. Hlavní je, že jsi našla sílu trápení utnout a už netrpíte, za to velká pochvala, protože je hodně takových, které tu sílu nenajdou a jejich děti neskutečně trpí.

červenec 10, 2012 11:14

Tak přemýšlej, všechno je to v hlavě. : Sinix

Po tomhle se ti stýská? Po nadávkách? Bití? Dokonce před vlastními dětmi? Opravdu chceš, aby v tomhle tvé děti vyrůstaly?

Uvědom si jednu věc: Jistě, když pustíš starého otroka, který se otrokem narodil, na svobodu, je to pro něj spíš trest, než odměna. Celý život mu někdo říkal, co má dělat, nemusel přemýšlet, jen poslouchat. Navíc se o něj jeho pán staral (občas ho třeba i zbil, ale najíst dostal). A teď je všechno pryč. Co si má počít? Kam má jít? Kde sežene jídlo? Co bude dělat?

Ale: Jsi snad starý otrok??? Tvůj život byla jedna malá tmavá kobka. Konečně jsi z ní vylezla, tak užívej slunce, života, nadechni se... A žij!

červenec 10, 2012 11:33

Vem to tak, že jsi vlastně po těžké operaci. : alik puntik

Musíš se vylízat - což nejde ze dne na den.Nediv se, že se ti nechce do společnosti - jsi ještě vyklepaná a potřebuješ hlavně klid.....hele mně trvalo patnáct let, nž jsem se vdala podruhý. Nápadníků bylo dost - ale stačila jedna blbá, nebo nešetrná poznámka, abych se otočila na podpatku a okamžitě odešla a víc toho člověka nechtěla vidět.Tys nic neprovedla, tom provdl ten parchant, co sis ho vzala - a věř tomu, že on si nepřipustí, že by snad udělal něco špatně. Dost bych se bála mu svěřovat děti...tyhleti psychopati bývají dost přesvědčiví a děti jsou jen děti, které je snadné oblbnout. Je docele možné, že je časem zpracuje tak,že tě nakonec začnou mlátit ony, protože je tatínek přesvědčil, že takto dobře činí. Na řev a rány zapomenou - jsou to děti - a tatínek už jim vysvětlí, že všecko, co se jim šatného děje, je jen tvoje vina.No...teď se určitě ozve vlna nesouhlasu - zvláště ze strany pánů a vysvětlí ti, že mě nemáš brát vážně, neb jsem magor,zaujatá proti můžům obecně a nepřítel brabečků. No, dělej jak myslíš.....já něco podobného prožila na vlastní kůži a nebýt toho, že jsem cholerik s nadváhou, bůhví, jak by to skončilo.Takhle se nakonec bál on mě. Jinak buď opatrná a ostražitá. Připravilas ho o "fackovacího panáka" na kterém si mohl kdykoli vybíjet vztek a komplexy. A bude ho chtít zpátky. Nevěř mu jediný slovo, ať říká, co chce. Neustupuj - když to uděláš, podruhý se z toho nevyhrabeš...a vem jed na to, že on už ti "UKÁŽE, ZAČ JE TOHO LOKET". Hodně spi a odpočívej. Je léto, buď s dětmi co nejvíc venku...třeba na koupališti. Začni a konči den kouskem čokolády. Nezačneš chlastat.Kontaktuj všecky kamarádky a dle potřeby se s nimi vykecávej. Abys přišla na jiné myšlenky. Když se ti bude chtít brečet, tak prostě breč...jsou to JENOM NERVY, nic jiného. Pak si dej zmrzku, čokoládu, kafe,nebo cokoli, co máš ráda, a hned bude lépe. vyhýbej se alkoholu...to může být sice okamžitá úleva, ale velmi zrádná. A může to být použito proti tobě. Jo a tenhle článek cos napsala si vytiskni a připevni ho někam, kde ho budeš mít denně na očích, do špajzu, do skříně s prádlem a podobně. Člověk totiž časem na všechno zlé zapomíná.....tak aby ses včas zarazila, kdbys začala mít pochybnosti, zda jsi teď jednala správně. Aby ses včas probrala, kdybys chtěla stejnou pitomost jako tenkrát, udělat znovu. A vem jed nato, že on to zkoušet bude.

červenec 10, 2012 13:20

to chce jedine - cas.. hodne dlouho jsi snasela to peklo a ted bude hodne dlouho trvat, nez se vratis : mila1

k normalu - vse je s urcitym zpozdenim. Na kazde trauma je jiny lek. Nekdo Ti tady radil vypsat se z toho.. mne to taky po urcite zivotni nehode pomohlo. Proste to ze sebe dostat, mozna u toho budes jeste hodne plakat, ale to uz bude takove ocistne. Nebo zajdi k psychiatrovi, musis fungovat (kvuli detem i sobe), kdyz uz nic jineho, vypovidas se mu, ale mohl by Ti napsat i nejakou lecbu. Hlavne na sebe nespechej a nauc se mit sama sebe znovu rada.

červenec 10, 2012 13:27

... : Bara

Radko, tvuj clanek me rozplakal. Rady byly receny a ja ti a tvym klouckum preji strasne moc stesti, abys nasla nekoho, kdo vas bude mit rad vsechny tri a bude si vas vazit !!!!

červenec 10, 2012 15:00

moc pomáhají tzv. radosti zdarma. : alik puntik

Děti budou nadšený a tvůj smutek je nebudwe traumatizovat. Třeba: obejděte všecky cukrárny v okolí, v každé si dejte 1 kopeček zmrzliny, společně ho vylízejte a přidělujte body. Do vítězné cukrárny pak jděte o výplatě na pohár. Vyprávěj dětem obsahy knížek, které jsi četla, filmů, které jsi viděla. Občas zajděte do bijáku a pak to doma nakreslete - tedy výjevy z toho filmu a obrázky rozvěste po celém bytě. Hrajte pexeso, člověče nezlob se, nebo zelenou louku. To školkovní dítě zvládne levou zadní. Vyprávěj jim, co dělaly, když byly malé, co ty, když jsi byla malá...tohle děti milujou.Hlavně nic smutnýho - jen legrace, které se vám přihodily. Utužíš s dětmi kontakt a pro tebe to bude terapie jak blázen.Hodně společně zpívejte, můžete dávat písničkám nové, legrační texty - jako třeba my jsme měli:"Vlku,vlku, krásné zvíře, co ty tady děláš? Všecky Karkulky z lesa jdou, ty se na ně dívás". (Zpívá se na melodii "Kose,kose, černý ptáku" , povídej jim příhody ze života veverek,zajíčků, srnek, lištiček a podobně....ze začátku ti to vymýšlení dá práci - ale literární talent viditelně máš, tak jen co se ti obrousí mozek, půjde to jak po másle.Hlavně ať to KONČÍ DOBŘE!!!! Tvý děti už vědí, že život není procházka růžovým sadem a že můžou narazit na pěkný hajzly - ty je musíš přesvědčit, že není všecko ztraceno a že vždycky zbývá naděje, že dobro zvítězí nad zlem.Hraj si s nimi a mazli se s nimi. No, holt nebude teplá večeře a nebude vyšůrováno...no a co? Děti budou šťastný. No, držím ti palce....no, čeká tě boj, ale nejhorší už máš za sebou. ...to měj na paměti. Nejhorší bitvu jsi vyhrála, to ostatní bude brnkačka.A děti budou blažený,že mají veselou maminku, se kterou je legrace.

červenec 10, 2012 15:00

Sinix, co to meleš, : bb2

nestýská se jí, přečti si pořádně co píše - nemůže se probrat.

Posttraumatický stresový syndrom není stýskání po prodělaném traumatu.

červenec 10, 2012 17:06

Milá Radko, : Magdalenka

některé rány jsou hluboké, hojí se dlouho a s bolestmi. Byla jsi dlouho týraná svým manželem a těžko čekat, že se vše spraví nebo upraví samo. Zkus vylíčit své potíže tvému lékaři a požádej ho o antidepresiva. Pokus se spojit s ženami s podobným osudem třeba pomocí organizace ROSA, která se tím zabývá. Máš malé děti a musíš fungovat dál. Zahřát a uzdravit svou duši je běh na dlouhou trať. Jsi bezva, že ses od tohoto člověka dokázala odpoutat.Dívím se, že mu soud povolil styk s dětmi, protože ti způsobil vážnou újmu na zdraví. Taky se divím, žes ho nežalovala o náhradu škody za způsobenou újmu a bolestné. Nevím, zda je lepší se takovému člověku vyhnout nebo s ním být v konfliktu, ale myslím, že patří do nápravného zařízení. To zvaž sama. Neboj se psát dál a být ve svém smutku a bolesti s ostatními... Moc ráda bych ti pomohla více, ale potřebuješ lidi, kteří tomu lépe rozumějí a mají víc zkušeností. Hodně štěstí, Radko. A nehledej prosím rychle náhradu za tatínka.

červenec 10, 2012 19:07

mám dojem, že pár schůzek s profesionální osobou by neškodilo : Hanka G

Samozřejmě že každé hezké slovo pomůže, ale věřím že potřebujete tzv. "neutrální" prostředí, kde všechno řeknete a asi se strašně rozpláčete,, prostě naprosté zhroucení, musí to přijít a je nutné - vebálně to dostat ze systému, at je to pro Vás jakkoliv těžké. Tady v USA je jedno ošklivé ale v zásadě pravdivé pořekadlo - názory jsou jako otvory do zadečku (řečeno ošklivěji, samozřejmě) každý jeden má.

Věřím, že by se dalo zařídít, abys za to neplatila. Domácí násilí je vážná věc, sama vidíte, co to s Vámi udělalo, a dostat se z toho potřebuje externí pomoc nezaujaté profesionální osoby, at mi to všichni Kudlanky a Kudlankáči odpustí.

červenec 10, 2012 19:29

Hanko G, : Vodoměrka

u nás se to říká, že názor je jako zadek. Každý nějaký máme. smilies/wink.gif

červenec 10, 2012 20:02

Radko, : Vodoměrka

to chce čas... prožila jsi takové malé soukromé peklo, sama se z toho potřebuješ vzpamatovat... tohle se nedá zapomenout ze dne na den... pokud bys měla pocit, že se v tom pořád utápíš, asi bys měla zajít k lékaři, najít nějakého psychologa... tvůj obvodní lékař by tě taky mohl někam nasměrovat, kdybys chtěla...
Rok a půl je dost krátká doba, už se tu několikrát psalo, že z rozvodu nebo prostě z rozchodu se člověk vzpamatovává dva až tři roky, než je připraven začít žít nový život, případně si najít nový vztah... sama to můžu potvrdit... a ty budeš potřebovat možná ještě víc času po tom všem, co jsi prožila... ale neboj, každý den bude líp... opakuj si to jako mantru každý večer a ráno, že bude líp, že jsi silná, statečná, svobodná a úžasná žena a budeš svým dětem tou nejlepší mámou a už bude jen a jen lépe... já ti strašně držím palce a přeju ti, aby už konečně začalo ještě víc svítat na lepší časy a ty ses mohla radovat z běžných denních malých radostí, třeba jen z toho, že ráno svítí sluníčko a začíná nový, krásný den... a časem určitě potkáš i někoho, pro koho budeš tou nejzářivější hvězdou a kdo tě bude hýčkat a milovat i s tvými dětmi... i když teď na to nemáš asi ani pomyšlení... ale neboj se, všechno bude zase dobré... i ta víra a důvěra přijdou... věř mi...

červenec 10, 2012 20:09

me se uz v podstate z pocitu menecenosti : Polarka

diky prvnimu manzelovi nepodarilo dostat dodneska. Mam porad pocity viny za vsechno co se deje. I kdyz mam uz jineho manzela, ktery mi rika jenom hezke veci...je to uz ve mne.
Preju ti moc Radko, aby se tobe to podarilo.

červenec 10, 2012 21:05

měla jsem těžkou autonehodu : A.

která mě málem stála život. Dodnes - je to osm let se bojím jezdit v autě, nesnáším předjíždění, stále mluvím řidičům do řízení a tak.. Lidkská psychika je hrozně složitá věc. Nepřemáhej se do toho zapomenout, netlač se být šťastná, protože ,,ted uz prece musis být'' po tom co si prozila. Přijde to samo, až to přestaneš řešit...nechce se ti nikam?tak bud doma, delej to jak to citíš, ne jak by se to mělo. Hodně štěstí, jsi statečná, že jsi to vydržela a hlavně že jsi to utnula..je spousta žen, které to nedokáží celý život a žijí v takovém teroru 30 let...

červenec 10, 2012 22:15

Poslední dva příspěvky : Krakonoš

ti názorně ukazujou, co se děje s psychikou, když toho profesionála nevyhledáš... (Nejlepší způsob, jak ho najít, jsou reference vod spokojenejch lidí, kterým s trápením vopravdu pomohl!)

červenec 11, 2012 03:04

taky jsem mela tezkou autonehodu, pred sesti lety a taky jsem malem neprezila : mila1

ale - navstivila jsem odbornika, vypovidala jsem se mu, poradil mi s mymi pocity, uklidnil mne, schvalil mou potrebu vypsat se z toho, napsal mi prasky, ktere jsem ale nebrala a rekla jsem mu to (vysvetlil mi, k cemu jsou a uznal me duvodu, proc je nechci...) Mela jsem hruzu sednout si zase do auta, do autobusu.. Resila jsem to tak, ze jsem si koupila nove auto a zacala znovu ridit. Slo to tezko, ale dokazala jsem to a ulevilo se mi, hodne.. Ted ridim radsi sama,ale nekdy si uz dokazu sednout vedle jineho cloveka jako spolujezdec. U mne zvitezil aktivni pristup k reseni traumatu, u nekoho jineho bude uspesne jiny pristup. Ale navstevu odbornika opravdu doporucuji. Zlomenou nohu si doma taky nebudes lecit sama...

červenec 11, 2012 10:48

Radko, napis : Ling II

napis mi, napada me nekdo, kdo by ti mohl pomoci. Email snad u Daniely (jsem registrovana) anebo mi dej vedet a poslu.

Bude to dobry, uvidis. Jsi statecna, pujde to pomalicku, krok po kroku, ale bude ti lip a lip. Moc ti drzim palce.

červenec 11, 2012 13:14

Mam za sebou neco podobne : Taky jedna takova

a dokazala jsem se vymanit uz je tomu 13 let. Kdyz se na sebe zpetne divam - ani sama nechapu. Po rozvode jsem upadla do jeste hlubsi deprese.
Trvalo mi moc dlouho nejak se prehoupnout na slunecnejsi stranu zivota. Antidepresiva pomuzou - ale nejlepsi byly dlouhe prochazky se psem a psani pro neexistujiciho ctenare, mozna sama pro sebe. Dnes jsem stastna - ale tak uprimne receno - nikdy to ode mne neodejde. Proste jsem ty roky smazala a jestli se kdy vracim zpet tak je to jakoby tamten zivot byl o nekom jinem. Ja a tamta zena nemame nic spolecne.
Radko, bude lip. Snaz se blbnout s detmi, ale take nechej deti s nekym, komu veris - to pro svuj klid a vypadni do prirody. I kdyz jenom do vzdalenejsiho parku. Najdi si zalibu, cti, pis nebo zacni hrat pingpong. Nauc se milovat samu sebe. Ja vim, zni to klise - ale je to pravda. A hlavne neres toho zmetka. Cokoli ho dovedlo k tomu, co delal - neni to tvuj problem ale jeho. Ten chlap co plati alimenty a bere si deti k tobe nepatri, to je mrtva cast tveho zivota. Nenech si ho zasahovat do sveho vnitra.
Zni to blbe - ale ja jsem napsala pribeh, ve kterem jsem sveho exe zavrazdila(bez krve a nikdy mi to nemohli dokazat).

Je pro mne mrtvej. Nepreju mu nic zleho ani dobreho, proste uz neni i kdyz mu styk s dcerou neznemoznuji. Ale tamten zlorad uz pro mne neexistuje.
Ja vim, je toho o moc vic, ale nekde zacit musis.

červenec 11, 2012 19:31

Radko, : Magdalenka

pokud se tvoje situace nezlepší, neměla bys otálet a vyhledat lékařskou pomoc.
Může se jednat o posttraumatický syndrom a je zbytečné se trápit déle než je nutné,
existují bezplatné poradny, které mají se stavy, jaké prožíváš, zkušenost a mohou ti pomoci, např. sdružení Acorus, tel.283 892 772
Dělnická 213/12
Praha 7
(vchod z ulice Tovární 11)

nebo ROSA
Podolská 242/25, 147 00 Praha 4
Telefon: 241 432 466

Pokud nejsi z Prahy, nevadí, zavolej tam, poradí, kam se můžeš obrátit.
Zažila jsi mnoho nepěkného, zasloužíš si trochu klidu a radosti.

červenec 11, 2012 22:43