ale při zhoršující se tendenci i životu nebezpečný. Takže pokud jsi normální ty, urychleně se s ním rozejdeš, dokud je čas. Jediná výjimka, kdy bys mohla s rozchodem ještě počkat, je, že se chlapec velmi rychle poběží se svou chorobou léčit na některý z vodbornejch pracovišť.
Pokud ani jedno z toho nechceš slyšet, psala jsi sem zbytečně.
Mimochodem, tohle:

Podotýkám, že jsem stále s přítelem, nikam nechodím, jsme stále spolu.

,
to ti připadá normální? Myslím, že nějakou terapii potřebujete voba.

amen....
Holka zlata - utikej pac tvuj pritel je zivotunebezpecny. Nenechej si nicit zivot.

Na blbou votázku - blbá vodpověď. Ale uplně logická. Co chceš slyšet?
Když se nechceš rozcházet, tak se nerozcházej! A vyžer si to až do konce i s mlácenim vo zdivo.

Takhle se přítel nechová, když Ti zakazuje styky s nejbližší rodinou, a ještě si k tomu vymýšlí takové urážející důvody.
To jsi fakt taková chudinka, že se nezmůžeš na vztah s normálním chlapem, a musíš nutně žít s psychopatem ?
Zdrhej, zdrhej, zdrhej ! I teď už to bude problém, a čím dýl spolu budete, tím víc Tě bude vnímat jako svůj majetek a při jakémkoli náznaku "neposlušnosti" (rozuměj, Tvého normálního chování) zřejmě dojde i na to násilí.
Nenech k tomu dojít, a využij návštěvy dcery a jejího přítele jako opory a důvodu k DEFINITIVNÍMU odchodu. Né, že se k němu zas 15x pokorně vrátíš !?
Urychleně si najdi SVOJE bydlení, ať máš svoje nejbližší kde přivítat.
Hodně štěstí !

Budeš jistě pokáraná zdejšíma outlocitnejma, spravedlivejma a empatyckejma, že se do ní tak vošklivě vobouváš.
Taková chudinka? Ne, žádná chudinka, ona je přeci strašně zamilovaná.

já jí nechci urážet. Jen probudit z letargie. Ta holka vůbec netuší, do čeho to vlezla. A to už bude docela dost dospělá, když má dospělou dceru.
Ono se to dá i pochopit. Jestli byla dlouhou dobu sama, tak jí chlap co se tváří, jako že jí chce chránit, může i imponovat.
Jenže ty konce...

Ireno, to máš fakt takové pořadí, že ti "PŘÍTEL" může zakazovat návštěvu VLASTNÍ DCERY???? Zvláštní pořadí priorit... Ten chlap je cvok (psychopat? by byla diagnoza?) a Ty se prosím prober! Mamča radí velmi dobře..

Urychlene si sezen knizku "Denik citoveho vyderace" od Monyove, at vis, jak muze dopadnout psychopaticke zarleni. A prchni vcas......!! Tady neni na co cekat. On je psychicky naruseny a to se snad ani neda lecit, protoze pro nej on sam je ta nejmoralnejsi osoba na zemi a zadne leceni ani nepripusti..... Prchej!

Jak dobře tohle poznám. Přidávám se k Ireně.
Je mi 53 a taky mi poradíte hledat si nového přítele, když ten můj současný žárlí podobným způsobem? Ono není snadné najít někoho, samoty se děsím moc a moc.

Ale je fakt, že seřvání mé osoby, že jsem jela příbuznému pro léky do lékárny a zároveň mu dovezla menší nákup bylo nechutné. Prý se potřebuju předvádět před jakýmkoli chlapem.
Ani kamarádku nesmím obejmout.

Ach jo...

Je smutné, že si to uvědomuješ, a nechceš se bránit. Jestli nedokážeš žít sama a neumíš si najít přátele ani koníčky, které by Ti vyplňovaly život, je to smutné, a Tvůj partner toho zneužívá.
V 53 letech ještě život nekončí, a neměla bys rezignovat. Představ si, že tady budeš ještě třeba 20 nebo 30 let, a ten vztah se nebude zlepšovat, ale naopak. S přibývajícím věkem už člověk nemá dost sil na přetvářku do "přijatelné společenské podoby", ale čím dál víc nabývají vrchu ty špatné (přirozené) vlastnosti.
Ale samozřejmě je to Tvé rozhodnutí. Kdo chce kam...

dřív, než bude pozdě!!!! Je to stejný, jakoby tě policie obvinila ze zločinu, který jsi nespáchala a bylo by na tobě, abys dokázala, žes nic takového neudělala a ani v budoucnosti dělat nehodláš. Ty máš právo si svou dceru pozvat, kdykoli je ti libo...a jestli se mu to nelíbí...může odejít. ON - ne dcera. S takovým člověkem se žít nedá.....jestli se bojíš samoty - můžu ti darovat krásnýho mourovatobílýho kocourka jménem Polštářek.Narozeného 6. června 20110 v 5,30 ráno. Von je takovej měkonkej a něžnej. A rozhodně nebude mít blbé kecy, kdyřž tě někdo navštíví, nebo ty se stavíš u kámošky a podobně. Chutná mu i sušený krmení.Bude ti útěchou a pokecáš si s ním. Žárlivec je horší než alkoholik. Alkoholik se sice vožere, ale pak se z toho vyspí. Žárlivec ne. Takhle začíná domácí teror. Pomaloučku, napřed jako žrlí ty , abys ho neprovokovala přijdeš o celou rodinu, všecky přátele, kontakty, o práci...a začne tě mlátit. Ty lidi jsou psychopati. Dokud se ho nezbavíš, není ti pomoci. Nenechávej se terorizovat, řvát na sebe...rány začnou následovat dřív, než se naděješ.

pro normální život. Nikdy s nikým nebýt jen proto, že neumíte být sama. V tu chvíli se totiž dostáváte do nevýhodné pozice, kdy s vámi protějšek může do sytosti manipulovat, ví totiž, že neodejdete. Je na vás, jak daleko to necháte zajít. K fackám? Nebo dál? Každopádně už teď byste alespoň vy měla vyhledat pomoc odborníka, psychologa, vztahového poradce, abyste tohle svoje špatné nastavení (typu hlavně nebejt sama, ať mě ten můj klidně zamyká doma, ale hlavně nebejt sama) zkusila změnit. Pak totiž máte šanci, že se změní i váš partner. Ale ta prvotní změna postoje musí vyjít z vás. A až budete sebejistá a schopná samostatné existence, přítel MOŽNÁ pochopí, že toto si k vám nemůže dovolovat. No hodně štěstí..

a to je Ti fakt příjemnější být nechutně seřvána než být sama...? Nesmět obejmout kamarádku? Jakože dovopravdy? Je lepší nechat po sobě řvát, nebo být sama v klidu...? ZuzkaN. má pravdu, mamča jakbysmet... já neříkám, že to je jednoduché a snadné jak lusknutí prstů. Ale dobrovolně snášet seřvávání, abych nebyla "sama" ... myslím si, že ve skutečnosti JSI sama. Teda fusekle asi pereš pro dva lidi, ale krom nich nepočítám, že byste s přítelem cokoliv sdíleli společně..

A kdo ti to jako může zakázat? Jestli si to necháš zakázat vod nějakýho zamindrákovanýho krypla, pak je zjevný, že sama musíš těch mindráků mít eště víc než tvuj krypl. Protože kdybys byla normální, tak bys ho po takovymdle výlevu musela automaticky ihned poslat doprd*le! A navždycky!
Neřeš jeho a neřeš, co smíš nebo nesmíš! Řeš sebe!

Psychi mi říká, ať se to snažím zvládat, že mu nemám říkat, když jdu s kamarádkou a věci, co by ho naštvaly si mám nechávat pro sebe.
To víte, že se snažím radit s odborníkem.

Díky za vaše názory, ale často radíte : nohy na ramena.

A co zkusit sžívání se?

Doufám, že tomu vodbornikovi za ty jeho rady ještě platíš. Hůůůůůůůůůůů.
Ti poradim grátys: Lacinější a neporovnatelně účinnější bude, když se poradíš s Vaňkem.

"Psychi mi říká, ať se to snažím zvládat, že mu nemám říkat, když jdu s kamarádkou a věci, co by ho naštvaly si mám nechávat pro sebe."
Najdi si lepšího psychiatra, tenhle Ti radí špatně.
Proč s tím člověkem jsi, když mu nemůžeš říct pravdu o tom, kam, kdy a s kým jdeš ? Jasně, říkat mu to nemusíš, nejsi jeho otrok ani zaměstnanec, abys měla doma "píchačky".
Jen mám dojem, že s tím člověkem jsi víc sama, než kdybys byla bez něj.

Maruš, psychiatr je zadara. Teda za 30,-Kč. Platí se psychologovi.
Ale "poradit se s Vaňkem" je dobrá rada.

Vyprdni se na "odborníka", jak je vidět, je fakt odborně na výši, a udělej to, co by ti měl velet zdravý rozum - pryč od tohoto krypla. S ním jsi víc sama, než budeš bez něj. Nikdo, vůbec nikdo, nemá právo ti říkat co máš a nemáš dělat.
Ale jestli jsi masochistka, tak zůstaň.

Ale tendle Lemin psychouš, blb neandrtálskej, je drahej i za těch 30,- Kčs :-(((
PS: Nejmenuje se, čirou náhodou sínix, nebo tak podobně?

nepřeháníš to už trochu?

Nic neplatím, psychi je na pokladnu, o to ale nejde.

A to mám podle vás skončit s návštěvama divadel, koncertů, výstav, společných vyjížďek na kole? Procházek a vykračovat si sama? Zkoušela jsem to a díky, bylo mi pěkně "ouzko".

Musím pryč, ale každičké vaše slovo si přečtu a pomáhá mi to v rozhodování. ďíkes

už jsem se na to jednou ptala, ale možná mi to Lemy nebo Irena vysvětlí znovu: Co je tak super a úžasnýho na tom, žít s člověkem, který mě omezuje, buzeruje a psychicky deptá (aspoň to tak z líčení problému chápu)? V čem tkví výhody? Pokud na něm tedy nejsem existenčně zcela závislá, bez jiných možností obživy, což doufám není ten případ.

Sžívání se: aby se dva sžili dohromady, tak musí mít oba dobrou vůli a dělat to dobrovolně, což znamená mít jinou možnost. Má protějšek dobrou vůli sžít se - tedy aspoň zkusit se ovládnout a nemít kecy při obejmutí kamarádky, zkusit pochopit, že to není nevěra, případně taky zajít za "psychi"? Jestli jo, tak výborně.

Pokud ne, tak to není sžívání se, ale to, že jedna strana akceptuje daný stav, drží a mlčí. Proti tomu taky nic, pokud tak učiní dobrovolně, nikoliv pod nátlakem, s vědomím, že má na výběr - buď tohle nebo vztah ukončit. Pokud žiju v přesvědčení, že to jinak nejde a když se na žárlivce vykašlu, tak bídně zhynu, tak mi to nepřipadá jako základ pro harmonické soužití, spíš jako jakési psychické otroctví. Přičemž druhá strana logicky nemá důvod se jakkoliv snažit, bude mě mít k dispozici prakticky za jakýchkoliv podmínek, protože jinak nemůžu.

Nejsem nějaký nadšenec do ukončování vztahů, ale už jen ta možnost bývá osvobozující a paradoxně může vztah udržet. Je to zákon nabídky a poptávky - pokud nabízející ví, že mám jinou možnost, bude se snažit nabídnout víc a líp než monopol.

Vtírá se mi název knížky, kterou jsem nečetla, jen mě kdysi fakt zaujal ten název: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.

Řada psycholožek dle zlých jazyků se dala na studium psychologie zejména proto, aby si poradily samy se sebou...

radíš se s idiotem, ne s vodborníkem. Co je na samotě tak hroznýho, že je lepší se nechat v "nesamotě" třeba přizabít? Nebo aspoň ponižovat? Proboha, prober se!!! Kdo nedokáže žít v pohodě sám se sebou, je neschopnej rovnoprávnýho a zralýho partnerskýho vztahu. "Terapeut", kterej tě nejni schopnej nasměrovat k samostatnýmu životu bez psychopata po boku, je hovado, který by mělo vrátit všecky diplomy a jít rubat uhlí. K*rva fix!

Než samotu, to raději ponižování. No dyť jo. Každej to máme jinak.

Představ si, že všechny tebou vyjmenované činnosti a aktivity lze dělat s kamoškou, kamošem, jiným partnerem (netýrajícím), prostě s jiným člověkem, nebo jinými lidmi? A když na to přijde, ta samota je prospěšná, protože tě naučí samostatnosti a spoléhání jen sama na sebe. Potřebuješ to jako sůl.
Jsi vůbec skutečná? Začínám pochybovat.

no já bych na toho psychi tak nenadávala. On patrně se snaží poradit za situace, kdy Lerna prostě chce stůj co stůj ve vztahu zůstat, protože samota je pro ni neakceptovatelná. A pak je opravdu lepší nevěšet partnerovi všechno na nos co dělám, kam jdu.

no, když chodíš, Lema, k psychiatrovi, napadá mne, že se u něj léčíš. Vztahové problémy myslím se k psychiatrovi nedostanou samy od sebe, s tím pomáhá psycholog. Pokud ten psychiatr není známý, kamarád, ke kterému jsi prostě zašla. Pokud ses k němu dostala běžnou cestou, tak jako pacient, a tedy ses možná už dopracovala k nemoci, depresi apod.
Pak je možné, napadá mne, že ten lékař, který opravdu neřeší žárlivce, ale tvoji nemoc, sice ví, že bys potřebovala být na hony daleko od žárlivce, ale taky ví, že na to v tuto chvíli zrovna nemáš sílu. Že se nejdřív potřebuješ trochu dát do kupy psychicky, vyléčit, zaléčit...a pak řešit odchod. Do té doby prostě musíš nějak přežít s tím, co máš doma. Zatím jsi třeba ve stavu, že bys to nezvládla, nedotáhla do konce, následoval by jeho větší silnější útok a ty bys třeba zareagovala snězením prášků, abys už měla klid...
Jen v takovém případě bych rozuměla té jeho radě - nedráždit, neříkat - čili v podstatě "zatím přežít za každou cenu, dát se dokupy a pak s tím něco uděláme".

V opačném případě platí - a teď už i pro Irenu - všechno to, co napsali ostatní přede mnou.
Nejsi chudinka, vůbec ne, ale budeš když zůstaneš.
Lidi se v podstatě nemění. Jaký kdo je se po roce, dvou intenzivního soužití pozná. Kdo byl dobrý na začátku, zůstane většinou dobrý pořád. Když se takový dopustí po xx letech něčeho špatného, je to vyvolané okolnostmi a dotyčný tím sám obvykle dost trpí. Pak jsem loajální a podpořím, pomůžu, snažím se chápat a jsem trpělivá. Kdo na začátku drobně krade, bude se to jen a jen stupňovat.
Tvůj chlap na začátku drobně kradl a teď už si bere z pokladny při každém cinknutí, a to jste spolu jen dva roky. Čím déle to budeš snášet, tím to bude horší a za 5 let, až s tebou vysklí dveře, to bude považovat za samozřejmé a ty budeš psychická troska, která si sotva zalepí rány.

Takže moje rada - v obou případech (psychiatr tě léčí / psychiatr tě neléčí, ale blbě radí) - je stejná jako u Máni z Počernic - 1) řeš sebe, ne jeho. 2) vem na vědomí, že tak či onak on není člověk, se kterým bys mohla zůstat a současně zůstat v pohodě, klidu, bezpečí. Není.
Jestli se léčíš, tak se soustřeď na léčbu a plánuj si, těš se, co uděláš, až budeš při síle.
Jestli se neléčíš, tak už konej.

Odborník hodný toho slova by snad nikdy nemohl radit takhle blbě. Jeho rada má znít - vezmi nohy na ramena, Lemo, dokud jsi živá a zdravá.

.

než jsem poslala otázku, už mám odpověď
Ovšem jednak "ouzko" může přejít, až zjistíš, že tě ani samotnou na těch akcích nikdo neukousne. Jednak - on je jako žárlivec jediná osoba v přilehlém vesmíru a okolí, co je ochotná jít do divadla, do kina nebo na procházku?
Přinejmenším na procházky existuje Klub českých turistů.

to začne třeba tak, že se vypravíš na kafe s kamarádkou a doma oznámíš, že jdeš na kafe s kamarádkou Jiřinou. Cokoli bude následovat, kromě fyzického násilí, přejdeš v klidu a řekneš Nevím proč vyvádíš jako malé dítě, přece se vrátím a budu s tebou. Jiřinu znáš a já si s ní chci popovídat. Vrátím se zhruba v jedenáct. Čau. Víc nic, ať si zvyká na to, na co si normální lidi nemusí zvykat, protože je to samozřejmé. Nehádej se, nevyčítej, neplač, nedělej nic navíc, než bude vyžadovat aktuální situace. Ať se staví na hlavu a odpichuje ušima. Dokud bude jen řvát, vyčítat, slibovat, fňukat, zkrátka dokud se omezí jen na slovní projev - nereaguj. Prostě jdi. Kdyby začal s čímkoli, co by tě omezovalo v pohybu, osobní svobodě, řekni ať toho nechá, jinak zavoláš mobilem policii a sdělíš, že tvůj spolubydlící je zřejmě pod vlivem drog a útočí na tebe, oni si ho odvezou.
Atd. Vždy jen podle situace.

LEMA, psychiatr není terapeut !! to je lékař, jako chirurg, neurolog...doktor z ORL ti taky nenapraví šišlání.
Takže pokud jsi za ním šla jako za terapeutem a nepotřebuješ léčit (duševní chorobu jako je deprese apod.) a on tě neodmítl a "snaží se ti pomoct", tak šupky dupky pryč, protože on to neumí. Někteří to umí, ale ne tenhle.

myslíš že jako takové ženy nejsou? jsou. mně by se takový muž zošklivil asi hodně brzy. Ale lidská duše je složitá a znám ženy s podobným trápením, které přesto zůstanou..

A to mám podle vás skončit s návštěvama divadel, koncertů, výstav

voni ti jako v pokladne neprodaji 1 listek, ci co? nebo te uvadecka nepusti dovnitr?

První, co by mě napadlo při jeho požadavku vohledně tej kámošky by bylo, že je to srandista. Po zjištění, že to myslí vážně, už přeci není co řešit.
Snad by její chování votrokyně bylo omluvitelný v případě, že by byly děti a von byl jinak celkem ucházející fotr. Snad! I když - ani tak si to neumim představit.

jak vás to vychovali, co vám v dětství udělali, že nemáte špetku sebeúcty? Dyť tohle si nezasloužíte!
Btw. když někdo pociťuje větší ouzkost, když si má sám vyjít na procházku, než když má u toho po boku psychopata, tak opravdu potřebuje terapii.
Mě by tedy dámy naopak bylo sakra ouzko, kdybych se k těm vašim borcům měla přiblížit na míň jak 5 metrů A vy se nebojíte s nima spát.... to je tedy odvaha.
Snímek Sleeping with enemy (Noci s nepřítelem) jste viděly?

Lemo, a on s tebou někam chodí? Opravdu když máš chuť jít do divadla, s tebou jde, v klidu a pohodě, takže si užiješ představení? Pochybuju.
Šmíruje celou dobu, jde tam jen aby tě hlídal, nesdílí s tebou pocity, nevyměńuje si dojmy - ne člověk, kvůli kterému ses dostala až k psychiatrovi.
Tohle všechno cos psala přece nemusíš dělat s chlapem, ne tak, že si předtím lupneš něco na nervy. Jdi s kamarádkou, sestrou, švagrovou, sousedkou, se kteoru se zatím jen roky míjíte, třeba bude ráda že vytáhne paty a nebude se tě na nic vyptávat, někdy je lepší jít s někým trochu cizím než blízkým, co vrtá díru do hlavy. A někdy zase kamarádka, co odvede svými řečmi pozornost.
A procházky? U vody, u lesa sama? Nádhera, na čištění hlavy, na zklidnění, na sáhnutí si do sebe není nic lepšího než být sama bez vnějších rušiček. Zkus to, sama se sebou je náhodou moc fajn. Jen to zkus častěji a bez myšlenek "jsem sama, to je strašný, každej na mě kouká jak jsem sama a lituje mě". Nekouká, nelituje, jsi jim lhostejná jako oni tobě, politovali by tě jen kdyby tušili, že jsi radši sama se zlým blbcem, než sama s hodnou ženskou, co ti udělá pomyšlení (se sebou).

měla jsem kámošku co žila s podobným debilem . Pořád měla snahu mu vyhovět, zachovat se. Řekly jsme jí /naše miniparta/ , že takovej chlap je ztráta času. Prohlédla, až když vážně onemocněla. Teprve pak viděla všechno v jiném světle. Znám manželský pár, kde taky ustupovala a prozřela až když ji chtěl zastřelit.

děláš si co chceš, s kým chceš, kdy chceš a jakkoliv dlouho chceš ... Ono podle toho co výzařuješ si hledáš a přitahuješ protěšek a upřímně žárlivý psychický vyděrač je zoufalec, co také nechce-nemůže být sám, potřebuje k tomu týrání svou oběť. Je jen na Tobě jak dlouho jí zůstneš, protože normální (samostatné) ženské zapne signalizace po prvním takovém výstupu, protože to má špatné konce. Začni sama u sebe a zkus se mrknout do svého vnitřku, proč tak zoufale nechceš zůstat sama????? Občas na nějaký čas je to docela příjemné, najít sám sebe, svou vlastní rovnováhu, zrealizovat své vlastní sny, tužby a přání....

Já se hlásím ! Jsem tvá vrstevnice a už pár let na podobné akce chodím nadšeně sama !
:-)

může skončit jedině brachiálním násilím - pryč od něj!

Fakt, trošku to přeháníte, když ho ( žárlivce ) nazýváte psychopatem.

Znám ho skoro 20 let, sám navíc vychoval syna a dobře !, jeho ženuška poletovala po republice s kde kým. On není typ, co by ženskou bil, jo ale za slova vypuštěná z úst je též zodpovědný, jasně.

Dobré rozebrání, bb2.

Díky za čas, čtu a přemýšlím.

Dostává mě ze soc. fóbie. Pomaloučku, polehoučku.

Tělesný kontakt, Macessko, to je to co mě drží , dříve nepoznané a nyní zažívané, už víc psát nemusím?

Lema

Zážitků dost-i ty pěsti. Pak milenky, můj infarkt...no dneska už jsem apatická, tak nějak je mi všechno fuk...chystám únik. Potají. Ale vím co mně čeká...

co te ceka?
Drzim ti moc palce, at se ti to podari!

Tak nějak podobně jsem žila 25 let, ne přímo s žárlivcem, ale s blbem, který mě "učil se chovat".Kdy se smát, kdy ne, kdy je třeba ze sebe dělat téměř trotla, aby se dosáhlo toho, co chtěl on.Když jsem se "vzbouřila",že to není k žití, tak mě soustavně ničil psychoterorem. Věděla jsem, že je to na hvězdičku, ale snažila jsem se vydržet kvůli holkám(otřepané klišé).Když dospěly, "milého" muže jsem poslala do pryč(dodnes prý za všechno můžu já, on byl přece ten hodný, který se snažil rodinu držet, mít se dobře... a další rádoby myšlenky - to je na trochu delší příběh). Dnes mám jiného muže, milujícího, tolerantního,spolu podnikáme to, co s bývalými partnery nebylo možné a je nám moc fajn.
Lemo, vykašli se na něj, za ty nervy to nestojí, užij si hezkého podzimu(ještě přijde, nezoufejte přátelé)a uvidíš, že někde určitě je někdo, kdo je Tvou pravou polovinou a sám se přihlásí,když to budeš nejmíň čekat. Držím palce, Mája.

Co mně čeká-boj ! A bude to boj opravdu. Už jsem to chtěla udělat dávno, ale strach prostě nedovolil. Taky nebylo kam utéct, kde bydlet-teď je. O to to mám snazší. No snad to zvládnu.

Holky, vy mě lekáte, přímo děsíte.

Moc, strašně moc vám přeju, aby jste unikly od svého tyrana, pak se vám bude konečně volně dýchat.

a toho svého za tyrana nepovažuješ? Když tě seřve za pomoc příbuznému... když nemůžeš ani kamarádku obejmout? A když se stopro dějou jiné věci, o kterých ses tady nezmínila? To je jako normální? Nemáš náhodou pocit, že to je vlastně z jeho strany OK a chyba je spíš na tvé straně, že se s tím blbě "sžíváš"? OTVOR OČI!

Ne, nepovažuju ho přímo za tyrana, ale cítím, že on se svým chováním a jednáním není v pořádku. To jo.

Číhnu se zpátky a vidím se od malinka odsouvaná a osamělá, pak při vychovávání dětí a zvířátek k tomu, to bylo bezva, plno nás bylo všude a já se cítila příjemně vytížená.
Nu a možná si chci vychutnávat zájem o mně, jenže tohle je spíš omezující, nežli slastné.

Jak to, že vám se samota líbí ???

možná proto, že spokojený člověk je spokojený mj.proto, že se necítí osamělý, a kdo není osamělý, ten si samotu i vychutná. Když je něco v nepořádku uvnitř, tak se sebou těžko člověk sám vydrží, proto samotu nesnáší.
Moc bych za to nedala, že se s ním občas cítíš velice osamělá.

Jak to, že vám se samota líbí ???

nikdo nenapsal, ze libi (i kdyz rok, dva na opustenym ostrove by byly skvely ), ale ze se z ni nehroutime. co je tak strasnyho na tom jit do divadla sama? jdes tam snad kvuli tomu, ze chces videt to predstaveni, ne?

krome toho, si v tyhle republice, kde na prumerne zije 130 lidi na km2, neumim tu osamelost moc predstavit. ty nechodis do prace? zadny konicky?

nikdo nenapsal, ze libi

napsal, bb :-) den, dva, tři, nic proti.

Samota se mi docela líbí, i když si samoty vlastně moc neužiju a život bez partnera jsem neplánovala, prostě to vyplynulo. Ale sama neznamená osamělá! Mám kolem sebe dost lidí, syny s partnerkami, mamku, sestru s její rodinou, kamarády. Mám psa, kynologie je můj koníček. Kolikrát bych potřebovala, aby byly dny nafukovací, abych stihla vše, co chci.

I v tomto platí - jaké si to uděláš, takové to máš.

smekam pred tebou, po tolika letech se odhodlat, to je opravdu skvely!!!! Je dobre, ze mas kam jit, to je hlavni, boje se nelekej, za par let se budes divit sama sobe, zes v tom zustavala tak dlouho. Drzim ti moc a moc palce!

ale mně se samota taky líbí.
Rozhodně daleko víc, než mít 24/7 za zadkem zpruzelého kritizátora a pořád přemýšlet, jestli ho můj další pohyb nerozladí, nenaštve, nerozčílí, nepopudí, protože pak by mi to dal sežrat.
Samota (tedy život bez partnera) mi dala například jistotu a sebevědomí, že naprostou většinu situací zvládnu samostatně (byť často zdaleka ne bravurně) a partner tedy není někdo, s kým musím být chtěj-nechtěj, protože bych jinak zhynula, ale člověk, kterého jsem si dobrovolně zvolila a žiju s ním ze svobodné vůle.

Samozřejmě, že je nejlepší přebývat se spřízněnou duší. Ale být s někým, jen abych nebyla sama mi připadá poněkud ponižující pro mě i pro něj. Mezi námi, dozvědět se, že je partner se mnou hlavně proto, aby nebyl sám, balím kufry a prchám! Břečťan je hezkej na zdi, ne na mně.

taky bych nechtěla aby mě přitahoval člověk, co prudí, hlídá i šmíruje 24 hodin denně.

U nás je " výbuch " cca jednou za dva měsíce. A proto nejsem klíště, ani břečťan.

Zajít si do divadla, před představením si dát večeři v restauraci ve dvou, potom si mít o zážitku s kým popovídat, není to lepší než jet sama, sedět sama , zažít sama a užít si všechno sama?


Nekritizuju vás, jen hledám lepší a horší variantu žití.

nevím přesně jak to vysvětlit, nemám vhodná slova a taky nechci posuzovat. Co je snesitelné pro jednoho, pro druhého je normální, jak a proč vůbec rozhodovat, co je správnější a lepší. Vycházím z toho, že co vyhovuje a neubližuje, je v pořádku. Kdybych nečetla, co jsi psala předtím, řekla bych ti, že když jsi spokojená a vyhovuje ti tvůj muž po všech stránkách, klape vám to a ty bereš tu jeho jednu mouchu, že dělá scény, tak proč ne.
Ale ty to vnímáš jinak, radíš se i s psychiatrem, takže je něco v nepořádku.

Kdybych se já cítila tak jako ty, na večeři, do divadla aj. s ním by mě nedostali párem volů. Na takové chvilky chci pohodu, klid, těšit se, ne stresovat z toho, že může přijít výbuch, co když se na mě nějak víc zadívá číšník (protože budu podobná jeho sestřenici a chudák netuší, co tím delším pohledem způsobí).
Pokud něco opravdu hodně nesnáším, jsou to scény a křik, štěkání, utrhování se na druhého. Nevadí mi řev neadresný, kterým si jeden ventiluje napětí. Ale představa, že se stane něco nevinného a spustí se gorilí řev na mou hlavu by mě děsila víc než představa, že jdu sama do divadla.
Ale nepředstavuj si nějakou tichou domácnost, kde klidně a kultivovaně hovoří členové rodiny, vzájemně si dávaje přednost v řeči :-)) u nás je to někdy docela Itálie.
Můj muž je prchlivý, startuje ještě rychleji než já a pěkně hlasitě. Kdysi byl polit obsahem hrnku, který jsem při takovém výstupu právě třímala. "promiň, ale nevěděla jsem jak tě zastavit" :-) a bylo ticho.

Ještě k samotě - nejsem sama, ale samotu potřebuju a pravidelně vyhledávám. Doma to vědí, chápou a respektujou, si za samotou klidně i dojedu. Ostatně, i oni jsou občas rádi sami doma v úplně prázdným domě.

lepší nebo horší varianta? Myslím, že ta nejlepší je cítit se ve vztahu rovnoprávná, moct být taková, jaká jsi doopravdy a nepřetvařovat se, nemít ani jednou měsíčně strach nebo obavy, jaký výbuch tě čeká a nemuset přemýšlet nad tím, co dělat, aby to bylo správně pro tvého partnera... nejtěžší je vždycky přiznat si, že to, co máme, není to, co jsme chtěli a neomlouvat si to ani sami sobě... buď je to malichernost, nad kterou dovedeš mávnout rukou, ale pak už o tom prostě nemusíš přemýšlet, protože to prostě není důležité, nebo to není malichernost a ty se nad tím budeš trápit a cítit, že tak by to být nemělo... a prostě naučíš se mít ráda sama sebe a nebude ti vadit pocit, že jsi někde sama... prostě s dostatečným sebevědomím a spokojeností se svým životem si budeš umět vychutnat i být někde jen sama a necítit se přitom jinak, odlišně, nebude ti chybět ten druhý, ať už ho máš nebo nemáš... ale k tomu všemu se musí dozrát... samozřejmě, můžeš se s tím i smířit, ale pokud ti to bude pořád ležet na srdci a nebude se ti to líbit, pokud tě to bude omezovat a nutit tě to dělat něco, co nechceš, nebo naopak nedělat to, co chceš, tak je asi něco špatně... ale tohle si musíš ujasnit sama v sobě a pak se podle toho zařídit... třeba jednou zjistíš, že bez něj máš daleko větší cenu, než s ním...

A pak si ten zájem o sebe třeba budeš moct vychutnat v úplně jiné poloze... lépe... bez podmínek... svobodně, i když ve dvou...

ano, samotu občas potřebujeme všichni, najít si svůj koutek a relaxovat, nebo si udělat dobrý pocit pořádným a důkladným úklidem domácnosti.
Jenže je velikánský rozdíl v půldenní samotě a v osamění. Ty víš, že se máš kam vrátit, ke svým blízkým, jenže co s dny a týdny, kdy není pro koho uvařit, není na koho se usmát, ruka která tě pohladí prostě neexistuje.

Nikdy nevzniká hádka ve společnosti, proto vím, že v pohodě jdu ven a užiju si to. Naštěstí žádný pohled číšníka, ani zavedení hovoru s neznámými lidmi na poznávacích výletech nevyvolaly spory.

Pracuju 2-3 dny v týdnu, možná bych potřebovala větší vytížení. Ale práci měnit nehodlám, v mém věku je příjemné se nedřít denně od rána do večera.

Ráda se mám, jen chci víc a víc od života. Dá se říct, že mám roupy z nudy...

Opravdu máte holky ve svých nárocích jasno a vychází vám to?

Mám jasno co chci, jak chci žit, a vychází mi to.
Zatím. Klepu na dřevo!

ano, jasno mám a vychází to (i když v životě máme jedinou jistotu, a to je to, že nikdy nemáme nic jistého)... a dokonce i kamarádku můžu obejmout... můžu se usmát na číšníka, můžu se dát do hovoru s cizími lidmi, můžu dovézt nákup, komu chci, můžu pozvat i dceřina nápadníka... a nemusím spoléhat jen na to, že mi neudělá scénu venku, neudělá mi ji ani doma... snad pochopíš, co tím chci říct...
Na roupy z nudy je nejlepší najít si koníčka... jaký si to uděláš, takový to máš...

Chápu to teda správně tak, že s kryplem je ti líp než samotný. No a proč ne? Je to Tvá volba.
Tak proč ho ale tady přede všema shazuješ, skoro se mu vysmíváš, a ze sebe děláš chuděrku?

A to mám podle vás skončit s návštěvama divadel, koncertů, výstav, společných vyjížďek na kole? Procházek a vykračovat si sama? Zkoušela jsem to a díky, bylo mi pěkně "ouzko".

Nemusíš, tohle všechno zvládneš stejně dobře s kamarádkou nebo kamarádem... nebo sestrou, bratrem, dcerou, synem atd... a i samotné to jde docela dobře...

trochu silný slova, nemyslíš?
Nazývat chlapa, co sám vychoval syna kryplem?

Tak na takovýhle hrubý a nechutný výrazy jsem myslela, že tady nenarazím.

To je tu normální ???

Každýmu je nechutný něco jinýho, a někdo zase, to skutečný nechutný, vobhajuje.
A co se tejče mýho výraziva: Na to tady skutečně jinak už nenarazíš. S mou skrovnou výjimkou (co na srdci, to na jazyku) jsi zde ve společnosti samých přectnostných slušňaček a slušňáků. Sice ti řeknou totéž, co já, jenže mluvou přelíbeznou. A votom to celý je, žejo.

jak jsem psala, záleží na každém co mu vyhovuje, v čem chce žít, co snese, co toleruje a co tiše trpí a přitom trpí.
Mně nikdo nic nezakazuje, v ničem neomezuje, mám vedle sebe skálu, o kterou se mohou kdykoli opřít, spolehnout, jsem s ní v bezpečí, a tak mi nevadí, že je schopen se rozpumpovat v debatě o některých, pro něj zásadních principech života. Památná je např. naše debata o vodním díle Gabčíkovo Nagymaros, na kterou dodnes vzpomínají sousedi se slzou v oku.
Což by možná tebe tak rozjitřilo, že bys v tom žít nechtěla. A pro mne je nemožné si představit, že mi partner nebo kdokoli jiný něco zakazuje, natož návštěvu příbuzných, dcery, zetě apod.

Pokud jde o jasné nároky, tak o tom moc nepřemýšlím. Ve svých 42 vím něco co chci a něco co nechci, ale k tomu snad časem dospěje většina lidí. Často slyším, že jsem náročná, mně to tak nepřijde, ale fakt je, že jsem zatím ze svých nároků nemusela slevit, pokud jde o partnera. Ani v podobě rozvodu nebo rozhodnutí raději zůstat sama, jako některé ženy odsud. Ale to je spíš šťastná náhoda, ne zásluha, důsledek rozhodnutí. Naopak někomu by mohlo přijít zbytečné lpět na tom, na čem lpím já.
Pokud jde o partnery, víc než vědomí jasných nároků, požadavků a představ mě asi vedl instinkt, jinak si to neumím vysvětlit :-)
Nebo rodová zkušenost? mamka s tátou mají pevný vztah a táta je asi vzorový partner, ale mají oba za sebou rozvod. Stejně tak si myslím rozvodem ujasní své nároky hodně lidí:-) ostatně i tady je, mám pocit, převaha rozvedených, které dnes už vědí, co chtějí, ale prošly si celkem peklem.
Víš, nemyslím, že máš roupy, když ti přijde zvláštní, že nesmíš pozvat dceru se zetěm, abys nebyla osočena z nakrucování se před ním. Spíš to těma "roupama" zlehčuješ, protože se ti nechce z teplého domova. Pak máš vlastně možná taky jasno.