Ahojky Danielko, ahoj kudlanky a kudlánci! Ráda bych znala váš názor... Tak jako každý člověk jednou v životě i já jsem se dostala do složité životní situace. Ale od začátku: Od 3 let jsem tělesně postižená. Momentálně jsem na tom celkem dobře, chodím již bez berlí. Našla jsem si přítele, byli jsme spolu šest let, z toho dva roky jsme spolu bydleli.
Můj problém začal loni v létě, kdy jsem začala pracovat pro jeden herní server. Práce mě pohltila, bavilo mě hrát a bavit se s lidmi mladšími než jsem já. Mimochodem, je mi 32 let. Omládla jsem, smála se, plno lidí mi tvrdilo, že hezčí a šťastnější mě neviděli. Jenže - příteli to začalo vadit. Žárlil na lidi, s kterými jsem se bavila, žárlil na kamarády, co jsem si tam našla. Přitom jsem se mu snažila maximálně věnovat - co přišel z práce - a šla si zahrát nebo popovídat, až pozdě večer. Tím, že jsem doma v invalidním duchodu, se mi nechtělo chodit spát v deset jako jemu. Proto jsem někdy hrála a kecala až do půlnoci. Což mi taky začal vyčítat.
Zvykl si za ty dva roky se o mě starat a stal se na mě závislým. Po operacích, kdy jsem začala chodit bez berlí a plno věcí zvládla sama, najednou cítil, že ztrácí tzv. "svůj smysl života", čímž pro něj byla péče o mě. Místo, aby se mě snažil podpořit v samostatnosti, víc a víc mě ubíjel, jak mě kontroloval, co komu píšu, proč mu to píšu atd.
No jak už tomu bývá, potkala jsem na netu příjemného mladého muže, s kterým jsem si začala dopisovat, prokecali jsme denně hodiny. Pak mě začal i navštěvovat, zamilovali jsme se do sebe a já přítele podvedla... Protože mě trápilo táhnout dva vztahy, s přítelem jsem se rozešla. A tady přišel můj problém. Nový přítel je o dost mladší než já... řeknu rovnou, že o 12 let. Na svůj věk je velice vyspělý, rozumný a studuje vysokou školu. Zalekl se mého rozchodu s přítelem, pořád mu to totiž dávalo nějakou jistotu, že to ještě není vážné. Potom ale přiznal, že mě chce jen pro sebe...
Možná se ptáte, v čem spočívá můj problém. Jedná se o strach. Mám strach do toho nového vztahu jít. Bojím se reakce jeho rodiny, co řeknou na starší handicapovanou ženu a bojím se i jeho odvahy. Několikrát řekl, jak moc pro něj rodina znamená, že mě sice moc miluje, ale neví, jestli to ustojí. Doposud za mnou jezdil jednou za čtrnáct dni, a plánoval, že v létě o mě doma řekne a pak bude se mnou. Plánovala jsem, že bychom si našli pak spolu podnájem v místě, kde studuje a zkusili spolu žít. Musela bych sice odložit založení rodiny o tři roky, než dostuduje, protože dítě při škole on nechce. A musela bych se přestěhovat za nim, z velké části finančně táhnout byt a stravu sama. On by vlastně neriskoval vůbec nic, snad jen nepříjemnosti doma.
Jenže - já se všeho zalekla, jeho nerozhodnosti, nedostatku odvahy a strachu. Lekla jsem se, že mě třeba za rok opustí a já zůstanu sama, z čehož mám největší strach. Tak to nakonec dopadlo následovně: rozešla jsem se s ním a začala se opět stýkat s bývalým přítelem. Ale - když na mého mazlíka nemůžu zapomenout...
Bolí mě srdce, bolí mě, že jsem to možná vzdala předčasně. Pořád si říkám, že třeba bychom to spolu dokázali. Přemýšlím, jestli nemám sebrat odvahu a riskovat, neprožít život při zdi. S přítelem sice mám všechny jistoty, penize, postará se o mě... ale necítím k němu takovou lásku, jako k tomu mladšímu příteli. Takovou lásku jsem ještě předtím nepoznala. Jenže reakce moji rodiny, pak ještě kamarádky, všicni mi opakovaně tvrdili, že to nemůže vyjít, a tak mě uplně znejistili.
Jste zcela mimo, nezaangažovaní, můžete mi poradit? Děkuji vám všem moc předem,
Adéla
.
Nevíš co chceš - jestli chceš žít v klidu a mít rodinu, nemůžeš se fixovat na dvacetiletého kluka, který má před sebou spoustu omylů, pitek, hledání zaměstnání a vztahů.
Těžko říct, jestli zůstat s bývalým - nepsala jsi, jestli jsi byla ve vztahu spokojená. Jen co vše on pro tebe dělá. Ale opakuju: většině mužů by vadilo, pokud bys večery prokecala na netu a nevíc s odůvodněním, že nemusíš ráno vstávat
Ja je tam nevidim - podle mne si ty i ve svych 32 letech nezrala osoba a tvuj pritel je ve svych dvaceti letech vlastne jeste dite (kteremu mozna momentalne dobre padne jeho uspech u starsi zeny).
A az si bude jednou po ukonceni studia zakladat rodinu, budou jeho pozadavky na budouci manzelku a matku jeho deti nekde uplne jinde, nez jsou ted.
Takový je holt život. Ale dlouho nevybírej - nebo přebereš.A co sa tyka infantilneho frajericka, nepobadala si, ze si nechal zadne dvierka a ked by potreboval cuvnut, tak povie, ze jeho rodina Ta nechce?? Tomu sa vravi slepa laska.
Neradila bych zrovna vracet se k bývalému příteli s prosíkem, jestli tě život s ním nenaplňoval a měli jste oba dva rozlišný životní styl, tak by to bylo asi marné, ta souhra tam buď je nebo není, a spíš bych doporučovala hledat někoho, s kým budeš mít hodně společného, včetně náhledu na budoucí život... držím palce...
Ve skutečnosti byl stále malým chlapcem, který z toho všeho měl obrovský strach, ale můj obdiv a moje zamilovaná zaslepenost mu nějakou dobu dodávaly sílu a mohl dělat ramenatého ochránce. Skončilo to ze dne na den - že se mi rozpadl svět snad ani nemusím psát, nebyla jsem na tuto variantu nijak připravena.
prozila jsem totez, do slova a do pismene.
takze adelo, tady mas uz treti pripad, kdyz to nedopadlo, zatim ani jeden, kdy to dopadlo. tak si to preber
a tohle http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=245&Itemid=35 si taky precti
A myslíš, že vztah založený na ničem, bude mít větší budoucnost než nejistota s mladíčkem? Není to vůči tomu partnerovi trochu nefér? On si dělá naděje a ty už v hloubi duše víš, že to není ono?
