Trošku pozměním jedno přísloví – spíš použiju kousek z něj: „Není na světě člověk ten, který by se někdy nespálil.“ Většinou to skončí červeným flekem na nenechavém prstíčku, případně puchýřkem. A – jistou dobu bude tohle popálené místečko nad cokoliv na těle citlivější… Tak nějak popálení mi připadáte i vy, tedy nejen vy tady, jmenovitě, ale vlastně většina lidí. Najednou nesmírně citliví na cokoliv, co se jich „nějak dotkne“. No, průser…
Nemyslete, já to prožívám taky, ale teď skuhrat nebudu. A klidně přiznám, že jsem ráda za každýho, kdo na kudlanku zavítá. Ať jen jako čtenář, či jako „komentátor“. Někdy by se dalo říci, že někteří z vás jsou citlivější než opařený prstíček batolete, ale tak se cítím občas i já. Nedokážu si odříznout zprávy, články, ať jsou psány na kterékoliv straně – mj. myslím, že když se mluví o dvou stranách – pro a proti, tak to zdaleka není pravda, protože těch stran je opravdu neurekom, jak by řekli bratia Slováci.
Už dávno kope každý především za sebe.
A my se cítíme mizerně, neboť k běžným životním peripetiím nám přibyl ještě strach zcela odlišný. Z něčeho, co nikdo nedovede předpovědět, ale všichni na to mají svůj odborný názor.
Koukla jsem se na jednom webu na zcela obyčejný, dá se dokonce říci i smysluprázdný článek, pod kterým však bylo cca 700 komentářů. Bylo to v podstatě jako ta známá dětská hra na „Tichou poštu“. Snad jen prvních pár se vskutku týkalo tématu, ale pak už se to víceméně zvrhlo do všeobecného obviňování. Obviňování vlády, lékařů, obchodníků, řemeslníků, a vůbec kohokoliv, kdo zrovna někoho právě naštval. Vůbec tu ale nešlo o to, zda se dá situace řešit, protože to právě nikdo neví.
Všechno se stále mění.
Něco je povoleno, jiné zakázáno.
Druhý den naopak.
Jeden říká moudrá slova, druhý ho označí za debila.
Myslím, že v téhle situaci jsou na tom nejlépe opuštění důchodci, ulití někde ve starobincích.
Spát mají kde, nějaký ten žvanec dostanou a občas je někdo i přebalí.
Ale hlavně: ti nemusí mít starost o nikoho, protože nikoho nemají.
Jak máte i jen psa nebo kočku, už myslíte na to, co by se s nimi stalo, kdybych musel, nedejbože, do nemocnice a od tam už …
Tak vidíte, i já propadám občas černým myšlenkám.
A nemyslete, taky jsem občas hádavá…
Hádám se například se špinavým prádlem, s všudepřítomným a věčným prachem, lednicí, ve které je jen to, co mám jíst, a ne to, na co bych měla chuť (protože je to nezdravé)… Jo, naštěstí tohle jsou moje „zástupné problémy“. Protože moje děti mají svůj život a já vím, že můžu jen vyslechnout, případně se pokusit poradit, ale nic víc.
A to ještě jen tehdy, pokud s tím přijdou samy.
Jestli to je k čemu, o tom už debatovat nemá cenu.
Jak si tak povídám s pejskaři kolem (to stále všem vřele doporučuju – díky jakémukoliv čoklíkovi získáte najednou možnost mít haldu nejrůznějších známých), zjišťuji, že to mají všichni celkem na jedno brdo: za to, aby neztratili kontakt se svými potomky a potomky těchto potomků, jsou schopni se rozkrájet, udělat cokoliv kdykoliv.
Asi to tak bylo odedávna:
dřív měl statkář velký a výnosný statek, odkázal ho nejstaršímu synovi, ten si přivedl nějakou tu „čúzu“, která bývalého vládce odeslala do cimerky vzadu, do vejminku.
A chraň ho ruka Páně, aby se snad snažil chod statku (byť by šel od desíti k nule) ovlivňovat. To tedy muselo být ale strašný osud, na konec života…
Však je také plno knih i her na toto téma – a to po celém širém světě. Holt nejsme tak úžasní, jak se snažíme vypadat, my, homo sapiens.
Závěrem bych vám všem chtěla navrhnout:
Zkuste zapřemýšlet o nějakém tématu – nemusíte zrovna psát článek
(ale byl by opravdu vítaný, což o to!),
a to téma napište sem do komentářů. Bude to fajn!!!
Hezkou neděli, d@niela
Ja jsem z Kanady zvykly na to, ze spolu lide (i kdyz se navzajem neznaji) zacnou kecat treba pri cekani na autobus. A to v Cesku prakticky neexistuje.
Ja to nekritizuju - proste jiny kraj, jiny mrav. Ale nastesti to neplati o pejskarich, s temi se muzete dat do reci i kdyz sami cokla nemate. Kamarad z detstvi, ktery prozil 30 let ve Francii ma podobnou zkusenost a psa si kvuli tomu dokonce poridil.
Takze - at zijou psejci.
Mikin
A tabory jsem milovala, jako holka jsem byla jen trikrat, ale vynahradila jsem si to jako vedouci, to uz ani nespocitam kolikrat. Mam bezva vzpominky.
Mikin
ve které je jen to, co mám jíst, a ne to, na co bych měla chuť (protože je to nezdravé)…
Ale prd, každou chvíli se tvrdí něco jiného. To se fakt řídíš tím, co zase vymyslela banda expertů za granty? Namátkou jen:
rama - nejdřív děsně zdravá, pak přišli na to, že ta umělá chemie v tom víc škodí než prospívá a že je fakt lepší máslo
vejce - totéž
sója - nejdřív prý superpotravina, teď zase, že fytoestrogeny, co obsahuje a přílišná chemická úprava syrové sóji (maso, mlíko atp.) zvyšujou riziko rakoviny.
Vykašli se na expertízy, dej si, co ti chutná, nepřeháněj to a hned budeš mít lepší náladu.
A pak uz taky ledacos nemuzeme, protoze nas opotrebovanej organismus uz si s tim nevi rady. Uz dlouho vetsinu ovoce a zeleniny ( ktery tak miluju) muzu jist jen tepelne zpracovanou, ted me jeste zacal zlobit lepek. A tak zacinam vypadat jako proutek, nastesti cokoladu ani chipsy nemusim.
Já jsem kdysi taky jezdívala jako oddílová vedoucí na dětský tábor. Nebyl to tábor skautský, ale podnikový. Organizovaly ho České dráhy a byl v Letohradu na krásném místě - trošku svažitá louka s několika většími chatkami pro menší děti, dále s takovými těmi stany s podsadou pro děti větší a velkou budovou, kde byla kuchyň a jídelna. Kolem les. Já jsem mívala oddíl holčiček většinou ve věku 9 - 11 let, takové ty předpubertální zlobidla. V oddíle bývalo cca 10-12 dětí. Program byl částečně daný hlavní vedoucí, částečně si ho každý oddílový vedoucí dělal sám. Turnusy byly třítýdenní a já jsem vždy odjížděla s chrapotem, zcela vyřízená fyzicky i psychicky a s přesvědčením, že s pořizováním vlastních dětí si ještě hodně dlouho počkám.
Romantika jak řemen. Brnkal mi u ohýnku na kytaru Krylovy písničky a tak.. Já jezdívala vlastně taky od Drah, ten mamky podnik pod ně spadal. Ale jezdila jsem tam jako dítě jenom. Ségra tam jednou jela jako praktikantka, a aby tam jet mohla, tak se máma upsala do kuchyně. A to teda byl tábor! To bylo pořád: Vezmi si ponožky, vezmi si čistý triko, rozčešu ti pořádně vlasy, pojď. Pamatuju si, jak mě to tenkrát docela štvalo. Dneska na to mám super vzpomínky a na letošní dovolený s rarachama jsem se přistihla, že taky uvažuju, jestli by si Satan neměl vzít čistý triko. Naštěstí tam měl svou maminku, která razila názor, že nejčistší triko je žádný triko a vono se to večer z těch dětí spláchne, hlavně je namazat. Opalovákem, pochopitelně.
V Raji taky trikrat byla moje mladsi sestra Jana jako praktikantka. Ale bazen tam nebyl, chodili jsme pochodem do vedlejsi vesnice.
docela jsem dostala chuť se tam někdy v září podívat, až tam nebudou děti. Třeba se tam potkáme Mimochodem, ta Mila psala basnicky, stejne mi to bude vrtat v hlave.
Já se tam snad od 12 let zamilovala každej rok, takovou tou perfektní dětskou láskou. Naposledy už trochu vážněji, to i nějaká pusa padla. Akorát to nebyl kluk z tábora, ale z nedaleký chaty. Byl tam s rodičema. To byly noční hlídky, kdy jsme je prokecali u strážní budky a odpolední klidy, kdy jsme po obědě měli chvilku odpočívat a já odpočívala za chatkou, ke který se zezadu dalo přijít zvenku. Covid potvoráckej, nakonec si cestu našel, to mě mrzí. Tak snad už bude líp. Moc ti to přeju.
Aničko, taky mi to občas blbne. A tedy, dámy, hezká náhoda.
Sruby pro dva, kolem dokola krasna priroda, WC a sprchy ve vedlejsi budove, na snidane, obedy a vecere tamtez, kulturni mistnost, ruzne hry a programy vedoucich. Vsechno bylo perfektni i pocasi, ale mne chybela mama a tata, bylas jsem tam strasne nestastna, brecela, denne psala tak zalostne dopisy s prosbou aby pro me prijeli. Vydrzela jsem tam tyden.......pak, uz nikdy ......
Stejně tak to měl můj nejstarší syn, pro toho jsme museli po pár dnech dojet, ani si nevybalil kufr, plakal a chtěl domů. Dcera byla asi na dvou táborech, ale to bylo spíš soustředění s basketem, kde všechny znala, hodně trénovali, takže to zvládala dobře. Je to prostě individuální a nelze podle toho dítě odsuzovat, že je rozmazlené a pod.
Ale polovina louky zustala a prave tam balili tabor skauti z Brna. Hezky jsme si pokecali s jejich vedoucim a rekl bych, ze i kdyz meli mnohem fajnovejsi vybavu nez tehdy my, tak skautsky duch i idealy porad ziji.
