Nevím jak začít - potřebuju se asi jenom vypovídat… Vždycky jsme měli doma mezi sebou (rodiče, brácha, já) výborné vztahy. Samozřejmě každý má své chyby, ale drželi jsme všichni za jeden provaz a dali by jeden za druhého ruku do ohně. Mámu s tátou jsem vždycky vnímala jako jistotu a zázemí, spřízněnou duši. Já jsem momentálně druhým rokem rozvedená, žiju sama se svojí pětiletou dcerkou. Mám ale trápení - mám delší dobu pocit, že mě už nemá ráda.
Je vůči mně strašně odměřená, jedovatá, nepříjemná. A to jsme dřív bývaly jako kámošky, věčně vysmáté a svěřovací. Nyní mám pocit, že ji obtěžuju. Já bydlím ve stejném městě, docela nedaleko nich, všechno zvládám, táhnu finančně všechno sama, chodím do práce - opravdu nic od nich nepotřebuju - jediná pomoc, kterou od našich potřebuju (protože jinak to prostě nejde), je jednou týdně, kdy musím zůstávat dlouho v práci, je pohlídat malou (přitom naši jsou oba už doma, důchodci).
Máma mi ale dává neustále najevo, že ji to nesmírně obtěžuje. Když malá marodí, tak ji nikdy nepohlídá - musím si brát vždy paragraf. Přitom dcerka je hodná, tichá, nezlobí, není to dítě, které by snad vadilo, babičku měla vždycky ráda.
Všechno, co udělám, dělala vždy máma lépe a já to dělám špatně. Přitom si s taťkou nežijí špatně - táta vždycky uměl vydělat peníze a vždycky rodinu výborně zabezpečil, i teď vydělává k důchodu slušné peníze, s mamčou byli před pandemií stále někde, na výletech, po obchodech, kavárny, vinárny… táta mámu zbožňuje a snaží se ji neustále rozptylovat, takže mají denně nějaký program. Jsem ráda, že se mají dobře, ale vždyť tolik zas nechci... Ostatně, ani brácha to nechápe.
Já se
snažím si na nic nestěžovat, ale když někdy přeci jenom ano, tak stále slyším,
že si za všechno můžu sama, neměla jsem si brát vola, a teď jsem nemusela být
na všechno sama. (Mj. z manželovy strany opravdu žádná pomoc nehrozí. Žije
si nový život, jeho rodiče bydlí na druhém konci republiky.)
Proč se tolik změnil její vztah ke mně? Už si vůbec nemáme co říct - já se jí bojím cokoliv říkat, protože vím, že na mě bude útočit a všechno mi vyčítat - a je mi to moc líto, protože mám pocit, že na tom světě už nemám žádné zázemí a oporu. No, i kdybyste pro mne neměli radu, tak jsem se alespoň trochu vypsala. Protože tohle přeci nemůžu nikomu známému říkat. Děkuju.
DENISA
Nevím jak je stará Tvoje máma, ale na venkově je pořád rozvod cosi nepatřičného, i kdyby Tě manžel řezal jak žito.
Správná manželka (dle babského mínění) má spory v rodině řešit doma a navenek se tvářit šťastně, i když má čerstvého monokla pod okem...
