Než jsme se do našeho domu s manželem nastěhovali, bydlela jsem s rodiči v osmiposchoďovém paneláku. úplně v posledním patře. Maminkou jsme byly se sestrou cepovány k tomu, že na balkóně se musíme chovat slušně, abychom neobtěžovaly sousedy pod námi. Např. v létě jsme si nesměly nikdy dát nafukovací bazén na balkón, co kdybychom někomu něco pod námi pocákaly vodou?!
Nyní bydlíme s manželem v pětiposchoďovém domě, náš byt je v prvním poschodí. Za těch mých 28 let jsem nasbírala spoustu zkušeností z toho, co znamená, bydlet v paneláku. A teď i to, co to je mít nad sebou čtyři rodiny. Když jsem byla těhotná, nakoupila jsem si výbavičku pro miminko, vyprala ji a zcela bezelstně ji pověsila na balkón. Při sbírání prádla jsem zjistila, že u nejdražší košilky mám za límcem propálenou díru od cigarety.
Pod balkónem byla spousta špačků od cigaret. Samozřejmě, jsem nikdy nezjistila, kdo to má na svědomí.
Na balkóně mám šňůry na prádlo, a protože manžel je elektrotechnik, tak ty šňůry na prádlo jsou vlastně dráty potažené umělohmotnou bužírkou – elektrické kabely. Když jsem porodila, usoudila jsem, že dám na balkón starší kočárek a do něj budu po obědě dávat spát na vzduch miminko. Dělaly to tak ostatně všechny matky z domu. Netušila jsem, že tím usiluji svému miminku o život.
Jedno krásné letní odpoledne jsem dala mimino na balkón do kočárku, ten jsem ještě natočila do stínu, aby se miminko nespálilo a nebylo mu horko. Nenapadlo mě vystrčit hlavu z balkónu a zkontrolovat, co dělají naši sousedé přes jedno patro nad námi.
Miminko si pěkně leželo v kočárku, já jsem umývala nádobí a najednou se ozvala z balkónu strašná rána! Vyběhnu tam, dítě řve - a já vidím, že kočárek je plný hlíny, rozbitých kytek, šňůry na prádlo jsou všechny čtyři roztržené a pod balkónem je rozlomený velký dřevěný truhlík na balkónové květiny. Sousedé totiž položili truhlík na zábradlí, ale nijak ho neupevnili a jejich děti ho při hře srazily...
Truhlík spadl k nám, ale naštěstí se odrazil a padal dál směrem ven z balkónu. Kdyby se odrazil tak, že by spadl dovnitř balkónu, bylo by moje dítě asi mrtvé. Okamžitě jsem na sousedy letěla, ale - bylo mi řečeno, že s takovými nehodami mám počítat a nechat dítě spát doma...
Bylo s nimi těch nepříjemností víc, ale naštěstí se tito sousedé již odstěhovali.
V domě je 27 rodin, a často se to mění, já už ani nevím, kdo nad námi všechno bydlí. Zato docela přesně vím, co kdo jí, používá, kouří… Na balkóně se začaly objevovat i nejrůznější odpadky - např. skořápky od vajec, slupky z banánů, kelímek, jednou od ruského vejce, příště od jogurtu, chomáče ostříhaných černých vlasů.
Jednoho dne jsme měli balkón pozvracený. Byl to fakt eklhaft zážitek, uklízet to. Fuj. A pak jsem zjistila, že mám pozvracené i celé to velké okno v ložnici a poblitý byl hojně i parapet. I na sousedy pod námi ještě trochu zvratků zbylo.
To už jsem psychicky nezvládla a po úklidu, při kterém mi bylo pěkně zle, jsem sedla k počítači a napsala na papír velkým písmem:
Vážení obyvatelé domu,
prosím Vás, zvracejte výhradně uvnitř svého bytu. Není nic příjemného uklízet po Vás pozvracený balkón, okna a parapet.
Předem děkuji, že svými zvratky budete nadále znečišťovat pouze svůj byt.
Se srdečným pozdravem
A pak se podepsala.
Papír jsem dala na nástěnku hned druhý den ráno, a odpoledne už tam nebyl. Manžel se zařekl, že on ho neodstranil. Tak nevím, jestli tam vadil domovníkovi, nebo zda ho sundal ten prase-soused, případně někdo jiný.
Vím, že se to děje všude, ale chtěla bych žít alespoň z poloviny tak, jako ti sousedé nade mnou. Tedy abych se nemusela stále bát, co „dobrého“ mi oni nadělí…
Můžu se zeptat, zda jste něco podobného
také zažili – a v tom případě, jak jste to řešili?
RADANA
Stejně tak jsem zprvu chtěla využívat tu báječnou možnost - hodit peřiny "přes klandr". Od té doby, co mi na nich přístálo tekuté hnojivo, protékající skrz truhlíky někde o kousek výš, už jsem něco podobného neriskla.
Věším-li prádlo na šňůru, dávám je co nejblíže k bytu, chraň pámbu, abych je dala na druhou stranu
Když jsme se s dětmi stěhovali do nového bydlení, spolu s námi se tam nastěhovalo i mnoho mladých rodin s dětmi. Některé rodiny byly dokonce tak vzájemně družné, že si půjčovaly auta, ba i manželky. Pak se celá tahle parta sešla na kožním oddělení, a hromadné mejdany tím ustaly. :-)
Stejně se nezjistilo, kdo tam tu "pohlavní rýmu" mezi ně zanesl.
Když se pak byty kupovaly do osobního vlastnictví, opálení sousedé byt obratem ruky prodali a odkočovali na rodné Slovensko.
Já dopoledne ten den umyla naše obrovská okna, oni mi je v noci zeblili.
Tedy, to si neumíte představit, co se dělo: já ležela v posteli pod jedním tím oknem - naštěstí zavřeným, a najednou slyším to plácání, jak to teklo po okno a na parapet.
Odhrnula jsem závěsy -
a jak jsem viděla, co to je, tak jsem vyletěla jak ten nejhorší běsný blázen - vyběhla to patro a mlátila jim do dveří!!! Ani mne nenapadlo zvonit, mlátila jsem a kopala.
Když mi bulharští soudruzi otevřeli, tak jsem ječela jak blázen, oni na mne koukali, já se mezi nimi prorvala do toho pokoje nad mým, a tam byl nad oknem ještě skoro vypadlý ten bliják.
Měl kliku, že jsem ho nevyhodila ven.
Druhý den nastoupila jejich služka a okna mi znovu umyla.
Také jsem bydlel v paneláku. Od sedmdesátých let minulého století. Ve 12ti poschoďovém. Stačí si jen spočítat počet bytů v jednom podlaží krát 12. A s tolika lidmi v tolika bytech, s různým stupněm vychování, myšlení a intelegence je to kolikrát i problém.
Začalo to krádeží dětského kočárku z chodby v šestém patře. Pokračovalo to nepořádkem a nezavíráním vchodových dveří a častým rozbíjením skla. Čmáráním na zdi, ničení výtahu, rozbíjením poštovních schránek, vloupáními do sklepů atd. I proto a možná, že hlavně proto, jsem neustále toužil po něčem vlastním. Zde, v horách, se nám naskytla koupě staré chalupy a tak jsem na ní začal usilovně pracovat. Postupně, pomalu a sám. Nejdříve jen o víkendech a o dovolených, v závěru pak, asi pět let před odchodem do důchodu, už jsem tu makal každý den. Rovnou z práce. Pracoval jsem tak do devíti, do desíti a ráno zase rovnou do práce. Ale výsledek za to odříkání stál. Trvalé bydlení a rekreační chalupa, to je trošku rozdíl. A proto jsem to dělal na trvalé bydlení i se vším dostupným pohodlím. Nikdo nám tu nic neničí, máme i velkou, hezkou, zahradu, velkou garáž v přízemí domu, takže se na stará kolena nenudím. Také se mi splnil můj sen, bydlet ve dřevě. Je tu sice stále co dělat, ale co bych dělal na ta stará kolena dole v paneláku? Tam bych se snad unudil a chšadnul a chšadnul, až bych uchšadnul úplně. Tady si práci i vymýšlím a zkrášluji to, na co stačím. A hlavně, je tu klid, čistý vzduch a prostor tu má i náš rozmazlený miláček, kocour Bertík. To, že musím asi tak jednou týdně jezdit dolů na nákupy, to mi vůbec nevadí. Když se to pak sečte, pro i proti, tak v sumáru je tu bydlení – oproti paneláku, stále velmi levné. A hlavně klidné.
