Žijeme v naprosto šílené zemi. Vždycky, když se konečně začne jakž takž dařit, po všech těch válkách, okupacích a plundrování a lidi začnou dýchat volněji a začnou se mít na co těšit - buch! Zas přijde něco, co člověk nečekal... a zas to začne od začátku. V roce 55 jsem začala chodit do první třídy. Napřed v Ústí nad Labem - na Klíši a pak jsme se přestěhovali do Prahy a já chodila ve Vršovicích do Pavilonů. Když jsem pak po létech viděla film "Obecná škola" a pavilony na Bohdalci, tekly mi slzy.

Měli jsme paní učitelku Žáčkovou, která byla hrozně hodná, a když mě lapla s knížkou pod lavicí, tak na mě neřvala a ani to nikde nežalovala.  A když to vypadalo, že se nenaučím psát, napsala na tabuli velikánské písmeno, já stála u tý tabule a ona mi vedla ruku a donekonečna jsme to projížděli - dokud jsem nebyla schopna to písmeno napsat sama. Musela mít nervy jak špagáty, každej  jinej by mě zabil.  Šlo hlavně o písmena S,  L. K. Z a R.

O prázdninách pak byla Spartakiáda a bylo to moc hezký. Televize tenkrát ještě nebyly, ale babička odebírala Květy a tam byly obrázky a do kin šly hity jako  Florenc 13,30 s Bekem. Josef Bek byl idolem ženských srdcí. Taky jsem byla s babičkou  na opeře "Prodaná nevěsta" a byla jsem nadšená. Pak jsem si pořád prozpěvovala, že "To pivečko je boží dar", což budilo nežádoucí pozornost.  

Jinak mi ta léta přišla krásná - dnes chápu, že spoustě lidí ne - ale babička měla kočku, která s námi chodila jak pejsek a měla koťátka. Ta kočka se jmenovala Micka. Všecky babiččiny kočky byly Micky. Nakonec ji zakousl pes místního myslivce, když na nás čekala na zídce plotu. Myslela jsem, to to nepřežiju.

ZŠ jsem ukončila v roce 63 a pak jsem šla na střední ekonomickou školu - do třídy, kam chodila i Deeres. No, musím podotknout, že jsem nikdy nebyla žádné eso, spíš horší průměr, přičemž potíže mi dělaly hlavně předměty, o kterých se přepokládalo, že mě budou v budoucnu živit - jako třeba účetnictví (taky, že mě nikdy neživilo). Maturovali jsme (nebyla to jen dívčí třída, měli jsme tam čtyři kluky) v roce 1967.

Byla to krásná doba, mohlo se cestovat, vycházely bezvadný knížky a časopisy, probíhala tzv. ekonomická reforma  - tenkrát se tolik nekradlo, jako teď, vznikla spousta divadel a nových hudebních skupin, přicházela spousta zpěváků a zpívaly se a hrály krásné písničky a budoucnost se zdála růžová a vypadala krásně. Daly se koupit anglické a italské kozačky a banlonové svetry, což byla největší móda. Nojo, ale nesměli jste mít nohu jednačtyřicítku a stopět cenťáků přes prsa.

Když se dívám na své tehdejší fotky, tak jsem podle dnešních parametrů byla skoro sexbomba - ale bohužel...v módě byla Twiggy. A ta měla prsa po tatínkovi - pokud  vůbec nějaká měla.

Nosily se roláky a dlouhé korále a začaly minisukně. A tancoval se postupně-charleston, twist a holandsko.  

Moje první místo bylo v Ústředním loutkovém divadle, kde jsem dělala pokladní - teda ne tu, co prodává lístky, ale tu, co vyplácí výplaty.  Patřilo k nám ještě divadlo Sluníčko a kancelář byla ve Všehrdový. Když někdo ze zaměstnanců potřeboval nějaký papír nebo potvrzení, musel tramvají do tý Všehrdový - a lístek se mu proplácel. Což bylo o nervy - každou dekádu jsem měla na stole štos jízdenek po šedesáti halířích - ať jsem ty lístky počítala třeba stokrát, nikdy jsem se nedopočítala stejného výsledku. Tak jsem to nakonec po dvou hodinách počítání vzdala a celkový počet jsem odhadla, vynásobila a zapsala do knihy - a modlila se, aby mě nezavřeli.

V červnu osmašedesát jsem odjela do Londýna, kde jsem dělala au-pair.  Vyběhala jsem si to sama. Šla jsem se prostě na britské velvyslanectví zeptat, ti mě odkázali na jejich Kulturní středisko v Jungmannce - kde mi dali seznam organizací, které to zařizují. Napsala jsem asi deseti, odpověděli mi tři, z čehož se mi jedna líbila nejvíc - protože ty lidi měli dvě holčičky, rybičku a psa. Byli to moc príma lidi a byla jsem u nich šťastná.

A pak to najednou skončilo - přesně jak v osmatřicátým, když sem vtrhli Němci. Tentokrát to  byli Rusáci. Pravda, nestříleli na potkání a nepopravovali, a mohlo se mluvit česky. Ale z těch tanků  jsme neměli zrovna dobrý pocit. Okupanti jsou prostě okupanti – i kdyby byli zlatý.
Tím to všechno skončilo, a už nikdy nebylo nic jako dřív. Teď to vypadá, že se, přese všechno tunelování a rozkrádání, zase začíná tahle země vylízávat ze všech průšvihů, takže se strachem očekávám, kdo sem vtrhne teď.

No, snad mě klepne dřív, než k tomu dojde...

VAŠE –