Mám milence, ale najednou se změnil, říká, že ho už nevzrušuji. Ale - začnu od začátku: Před rokem a půl jsem se na inzerát seznámila s fajn přítelem. Ovšem rozhodně bych měla napsat, že jsem 20 let vdaná a mám skoro dospělé děti. Hledala jsem přítele proto, že doma to vázlo hodně v komunikaci, dost jsme se hádali - kvůli názorům na výchovu dětí a tak vůbec. Jako žena se tam vůbec necítím, protože myslím, že jsem ještě dost mladá na to, abych stála někomu za pomilování. Manželovi ale ne. A trvá to už víc jak dva roky.
Můj manžel byl vždycky takový dost uzavřený, od začátku manželství žárlil (i když opravdu nebyl důvod) až to prostě došlo až sem. Nedokázal mi už dát ani trochu něžností, které ženy potřebují. Nespali jsme spolu skoro už vůbec. Tak jsem zvolila tuto cestu a rozhodla se najít si přítele.
Seznámili jsme se na seznamce, pak se do sebe nádherně zamilovali, bylo to opravdu úžasné, nespěchali jsme a poprvé jsme se milovali až po 3 měsících. Ono ani nebylo zase tak moc kde, byl taky ženatý a tak první schůzky probíhaly v kavárně, pak v autě, v přírodě a tak. Jezdil občas na služební cesty a asi 3x jsem byla s ním. Nemělo to prostě chybu, takhle to bylo každý týden, a bylo to fajn.
A po půl roce, nevím proč, a on to také nedokázal vysvětlit, to najednou u něho ochladlo. Přestali jsme se skoro scházet, najednou skoro neměl čas, a mně to strašně chybělo a nemohla jsem se z toho dostat. Vždycky je hůř tomu opuštěnému, já vím. Nemám vlastně ani žádné koníčky, tudíž jsem na něho byla docela upnutá.
Vyhovovalo mi sejít se každý týden, vypovídat se, líbat se, držet se za ruku, občas se pomilovat. Jenže on to měl asi jinak, práci má docela náročnou, doma barák, na kterém pracuje, miluje motorky (ty mu pomáhaly hodně se odreagovat).
Občas jsme pak byli spolu jen na kafi, trošku vše ještě probrali, ale mě to vždycky dost rozhodilo. Protože on si mne asi držel proto, že se potřeboval někomu vypovídat o těch domácích věcech, nebo i o pracovních, co zas nechtěl (nebo nesměl) říkat doma. Hrozné!
Pak jsme se domluvili, že pojedem opět spolu na služebku a necháme věcem volný průběh. Samozřejmě jsme se milovali, ale opět řekl, že už ho nějak nevzrušuju. Přitom to nebylo tak špatné. Byl za celý den hodně unavený z jednání, dokonce pak u mazlení i usínal, a to mě docela vzalo. Ale když spal, objímal mě, což bylo příjemné.
Říkala jsem mu, ať mi řekne na rovinu, že už mě nechce. Prý to tak zas říct nemůže a nechce, prý můžeme být kamarádi, scházet se a povídat si, když nám to nejde v posteli. Byla jsem z toho smutná. Co vlastně znamená kamarádi? Že mi bude říkat všechny své trampoty a já budu jen jedno velké ucho?
Pak, když jsem vystupovala z auta, mi dal pusu. Řekla jsem, že bych mu ji také na rozloučenou ráda dala, a on na to: „Hele, moc mluvíš", trochu se usmál a odjel.
Tak nevím. Asi už je všemu konec. Pořád na ten poslední výlet myslím, nemůžu ty myšlenky dostat z hlavy. Říkam si, nechci ho, je konec, nezaslouží si mě. Ale myšlenky pořád bodají....
Co si o tom myslíte?? K manželce nic necítí, to mi říkal. A nemyslím si, že by měl jinou milenku.
Fakt nevím, je to normální? Začínám si myslet, že snad se mnou není něco v pořádku.
Díky moc za vaše názory, případně rady,
LINDA
Žasnu, že jako vdaná žena a matka velkých dětí si ještě stěžuješ, že Tě milenec už nechcééé.
