Oba, manžel i já, jsme už v důchodu. V současné pandemické situaci se nám poštěstilo, že máme tady u nás v ulici, stejný pár, také důchodce, s nimiž se teď dost kamarádíme. Oni ani my se s nikým jiným nestýkáme, takže se bavíme jen takhle občas ve čtyřech. Oni přijdou k nám, my k nim, a celou tu pandemii máme někoho, s kým si povídat.
Jenže, teď nastal problém. Byli jsme dohodnuti, že i o Vánocích budeme spolu – na Štědrý den u nás, na Silvestra u nich. Bezva. Jenže ta kamarádka mi řekla, že k nim přijde další pár, že to jsou taky důchodci, že bydlí tam, kde oni mají chalupu, a že když spolu telefonovali, tak je pozvala. A tedy se máme na Silvestra setkat s nějakými dalšími lidmi, o nichž nic nevíme a kteří určitě mají nějaké známé tam doma…
Takže máme dilema – jestli tedy máme říct, že k nim na toho Silvestra nepůjdeme, protože máme strach. Zvláště manžel se bojí, má cukrovku, a to prý je pro cukrovkáře nebezpečné, tahle nemoc. Nebo se na to vykašlat a jít tam. Jenže – slavit Silvestra s rouškou a na dva metry?
Na jednu stranu ji chápu, ale zase nás takhle postavila před hotovou věc…
Jak byste to řešili?
děkuji moc a přeju hezké Vánoce všem
KAROLINA
Jestli ovšem bez sebe už nevydržíte ani den, tak se promořujte, líbejte se, mějte se rádi. Jak v létě na Karlovym mostě. Proč taky ne, když máte lidský práva na bezplatnej špitál s plicníma větrákama a s personálem, kterej vám s nadšením a zadarmo poskytně péči?
A souhlasím s NČ, tentokrát absolutně.
