Za svitu měsíce kráčí temnou šumavskou nocí pomalu, ale sebejistě, postava. Její obrysy dávají tušit mužské pohlaví, na hlavě typický klobouk s krempou, na ohnutém těle ranec. Před několika minutami muž utekl celníkům. Jak by ne, vždyť zná každou cestičku, každý kámen, hvozd, ví jak celníky přelstít. Vyrůstal v lese, od táty se naučil znát kdejaký strom, však jeho otec převáděl přes hranice i dobytek.
Je hrdý na to, co dělá, požívá mezi lidmi vážnosti, on je totiž pašerák. Není to žádná lehká práce, tu dřinu na zádech musí táhnout dlouhou cestou z Bavorska až do šumavských vesnic.
Tolik na úvod.
Dnes bude totiž řeč o pašeráctví...
Ani
Šumava, kde žili lidé zbožní, se nevyhnula různým nekalým praktikám. K těm
patřilo i pašeráctví. Kupodivu podle mínění zdejších lidí nešlo o povolání
nečestné. Pašeráci byli ve vážnosti místních a byli místními vyhledáváni. Přes
hranici se pašovaly homole cukru, sůl, káva, mouka, látky, hudební nástroje,
dobytek a pak také šňupací tabák. Záliba
ve šňupacím tabáku byla v šumavských chalupách velmi oblíbena a dýmky
nahradily tabák až ve druhé polovině 19. století a ty byly oblíbené hlavně mezi
dřevařskými dělníky.
Roku 1658 byl prodej šňupacího tabáku prohlášen za volný, nepodléhající clu, o sto let později se však situace změnila. Roku 1784 byl na šňupací tabák vyhlášen monopol, zakazující dovoz kvalitního brazilského tabáku a měl být nahrazen méně kvalitním uherským. Brazilský tabák se však dal levně sehnat v Bavorsku a tehdy nastal na Šumavě rozkvět pašování tabáku, navazující na pašování soli.
Šňupací tabák zvaný brizil se skládal z rozetřeného tabáku, do něhož se přidal šmalc (přepuštěné máslo), dále popel, trochu vápna, které přidávalo tabáku ostrost, někdy sušené švestky a mouka, cukr, jádra lesních plodů. Aby si nos přišel na své k tomu přispívaly právě dráždivé esence z lesních plodů a činily brizil pikantnějším. Zvlášť otrlí jedinci s otupělým čichem si přidávali mleté sklo či drcené kravince. Tabák se pak ještě pomocí zaječí pacičky rozmělňoval přes síto. Když se tabákové listy drtily, muselo se tak dít ve speciální míse s drsným povrchem uvnitř a velmi opatrně třít, aby se listy nevznítily.
Tabák se nosil ve speciálních tabatěrkách zvaných házečky, které byly z červeného rubínového skla. Na méně kvalitní uherský tabák se používala levnější křišťálová lahvička. Dodnes tyto tabatěrky objevíte v muzeích Šumavy či Bavorského lesa (Zwiesel, Frauenau,..). Já na ně narazila v Sušici v muzeu, jen jsem zprvu nevěděla, nač se tyto lahvičky používaly.
Bez brizilu se neobešla žádná svatba, tancovačka a podobné trachtace. Na stůl se rozložil velký modrý či červeně kostkovaný kapesník a obřad začal řádným a důkladným vyčistěním nosu. Pak se nasypal brizil na hřbet ruky, vtáhl nejdříve do jedné, pak do druhé dírky a poté do obou. Při šňupacích závodech se v 90 vteřinách vyšňupalo až 5 gramů tabáku. To se musela otřásat hospoda v základech a cinkat sklo v oknech pod návalem kýchanců urostlých horalů.
Nekorunovaným králem pašeráků tabáku byl Tabákový Petr, nazývaný „Towok Pedr“, jeho pravé jméno však nikdo neznal.
Byl vždy vítán na osamělých lesních dvorcích a příbytcích, protože přinášel horalovo potěšení z Bavorska - "brizil". Byl to člověk malé postavy, jiskrných hnědých očí, osmahlého ostrého obličeje zarostlého hustým bílým plnovousem, člověk odvážný a na slovo skoupý. Přes čelo se mu táhla velká polokruhová jiva.
Prakticky nikdy se ho celníkům nepodařilo chytit, pašoval s pomocí řady pomocníků a překupníků, kteří zboží dopravovali na určitá místa v lese. Organizoval ve velkém, avšak jeho slabostí byly ženy, které ho stály nejednu zlatku, a také pijáctví. Peníze, které svou riskantní činností dokázal vydělat, obratem prohrál v karetní hře "dvacetjedna". Někdy to bylo za večer až 700 zlatých. Nebylo výjimkou, že často byl nucen nechat v hospodě i své holinky a domů pak šel v dřevácích.
Ale za týden se zase vrátil s plnou "prkenicí".
Hlavním působištěm "Tabákového Petra" bylo údolí Horní Otavy. V padesátých letech 19. Století odešel do Vídně, odkud se vypravil do Ameriky. Po návratu se znovu vrátil ke svému řemeslu, avšak již nikdy nedosáhl bývalých úspěchů. Jeho "brizil" byl stále horší, ubývalo mu sil i odvahy. Ještě však v 70. letech Towok Pedr pašoval. V roce 1888 byl nalezen těžce zraněný v bezvědomí u cesty v Dlouhé Vsi na Sušicku, ale už po šesti měsících bylo o něm opět slyšet. Ke konci živoat se "Tabákový Petr" zdržoval na Rejštejnsku a Hartmanicku. Zemřel na pašerácké stezce v roce 1913 a s jeho smrtí skončila éra pašování tabáku (nejkvalitnější byl z bavorského Perlesreutu).
A ještě perlička na závěr.
Pokud se domníváte, že pašeráctví se věnovali pouze muži, jste na omylu. Nepašovalo se také jen na Šumavě, ale třeba i na Podkarpatské Rusi. Ženy používaly při nezákonné činnosti techniku podvazování. Docházelo tak někdy ke komickým situacím, to když ženu s hroudou sádla posadili četníci na stanici ke kamnům, zapírala, ale teplo u kamen udělalo své, sádlo tálo a tálo, měnilo z hroudy různě tvar a mastná skvrna na oblečení pak nekalou ženštinu nekompromisně usvědčila...
MIA
Ale rozhodně sádlo bych pašovat nechtěla
Děkuji za Vaše komentáře.
