Jak jsem psala minule, vydali jsme se zas na tůru. Zkoušela jsem to ukecat, ale vidím, že debata nemá smyslu, a tak to nechávám koňovi. Nakonec když to nebudu zvládat, můžu se na to vykašlat. Slézt dolů může člověk vždycky, že jo. Skoro vždycky... Navštěvujeme ještě místní kostel a supermarket, což je takový menší obchůdek s potravinami.
Kupujeme zde nějaké pivo, víno, rakiji, místní salám, ovčí sýr a chléb.
Večer pak vyrážíme do naší zvolené mechany. Dojem z ní nám okamžitě kazí zdejší číšník, který se tváří značně otráveně. Chvíli i uvažujeme, že odejdeme, ale pak si přece jen objednáváme. Vína tu mají předražená - to samé, co jsme pili včera za 10 Leva, zde stojí 21 Leva. Jídlo ale drahé není, a tak si Petr dává škemba čorbu, což je dršťková polévka a společně pak kebapčata a čufty, k tomu zeleninový salát. 
Axl si objednává mussaku a Terka vegetariánskou horkou pánev. Petrova polévka není dršťková, jakou ji známe u nás, dala by se přirovnat ke zředěnému kyselému mléku trochu přibarvenému paprikou, ve kterém plave pár kousků masa.
Petr si do ní přisype snad několik gramů soli a pepře, přihodí trochu krouhaného čínského zelí ze salátu, a pak už je prý dobrá...
Terce přinesou velikou litinovou pánev se dvěma dřevěnými uchy, na které se ještě dosmažuje různorodá zelenina a hranolky. Jídlo ale postrádá jakoukoliv specifickou chuť. Ze všech pokrmů je skutečně dobrá akorát Axlova mussaka.
K jídlu nám tu prozpěvuje nějaký místní mladík, je to spíše ale takové karaoke. Navíc jeho oblečení (tepláky Adidas) k interiéru a k zvolenému tradičnímu bulharskému repertoáru vyloženě neladí. Hudební produkce nám připomíná muslimské žalmy a po hodině jednotvárného kvílení toho máme akorát tak dost, takže platíme a odcházíme. Jednoznačně se shodujeme, že bylo omylem řídit se vnějším dojmem z mechany.
Míjíme „k´šu" s naháněčem a ten už z dálky na nás mává a vítá nás jak své staré známé. Opět nás láká dovnitř, říkáme mu ale, že už jsme jedli, a že bychom si dali jen nějaké pití. „To není problém," směje se naháněč a vede nás ke stolu v zahrádce. S Axlem si dáváme víno, Terka pivo Pirinsko a Petr bulharskou specialitu - fantastický hustý jogurt (10% tuku) s medem a oříšky.
Chvilku debatujeme, když k nám přistoupí číšník, který mimochodem mluví výborně anglicky, a říká nám, že host sedící za námi, by nám rád objednal nějaký drink. Nechápeme proč, otáčíme se na našeho hostitele - je to asi padesátiletý muž a kyne nám. 
Říkáme tedy, že si drink dáme a muž si k nám přisedá. Anglicky nám říká, že pochází ze Sofie a v Bansku je pracovně, respektive v nedalekém Razlogu, ale v Bansku má dům, takže zde nocuje. Cítí se sám, a tak by si s námi rád popovídal. To mu umožňujeme, leč problém je v tom, že chlápek už má trochu pod kůží.
Posléze nás zve k sobě domů, chce nám ukázat svůj dům, který nám i nabízí kdykoliv k dispozici, pokud ještě někdy do Banska zavítáme. S díky odmítáme návštěvu, protože už je pokročilá hodina a nás zítra očekává výstup na Vichren.
Chlapík to ale odmítá pochopit a neustále nás přemlouvá. Začíná být čím dál tím víc namazanější a navíc Axla jímá podezření, že by Bulhar mohl být jinak sexuálně orientován než bývá zvykem. V Axlovi to vyvolává značnou nervozitu, neboť je zřejmé, že pozornost našeho hostitele se upíná ponejvíc právě k němu... Proto využíváme momentu, kdy chlápek odchází na toaletu, a i když je to neslušné, nezbývá nám nic jiného než se vypařit do tmavé noci.
Noční Bansko nám připravuje ještě jedno překvapení, a to, když vidíme, že v centru svítí vánoční světelná výzdoba. Začátkem září je to vskutku nezvyklá podívaná, kterou mohou trumfnout snad jen české supermarkety s vánočními cukrovinkami v zářijovém prodeji. Cestou se na nás nalepí smečka potulných psů, kteří nás, udiveni tím, že je namísto kopání hladíme, oddaně doprovází až k našemu hotelu.
Je po půlnoci, a tak jdeme okamžitě spát - zítra nás čeká náročný den.
Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.
No není to úžasný?
***************Jo, chce to začít pilně "studovat" a k té správné chuti se propít
