Dnešní výlet jsem nazvala výletem za Jiřinou Jiráskovou, ale jak se nakonec ukázalo, byl daleko obsáhlejší. Jiřina Jirásková patřila k vynikajícím českým herečkám a není ji tedy třeba zvlášť představovat. Možná slovo patřila by bylo výstižnější v přítomném čase, protože filmy, ve kterých excelovala, se hrají a budou hrát stále.
Jejím prvním manželem byl Jiří Pleskot, druhým životním partnerem byl režisér Zdeněk Podskalský. Pan Podskalský byl rodákem z jihočeských Malenic, obce ležící na řece Volyňce.
Moje maminka se s režisérem Podskalským setkala někdy kolem r. 1969 či 1970, kdy se u nás v obci natáčela epizoda Ach ta vojna z cyklu Bejvávalo. Tehdy požádal režisér moji maminku o pár laskavostí potřebných k natáčení. Když natáčení skončilo, dostala maminka zbytek polévky z vojenského kotle, prý pro čuníka. Asi za hodinu ale přiběhl pan režisér celý nešťastný - scéna se prý musí přetočit a nutně potřebují alespoň malý zbytek polévky pro paní Bohdalovou; a snad už ji maminka nevylila, jinak prý by musela mít paní Jiřinka tu od prasete z koryta. No nevím, jak by se paní Bohdalové líbilo jíst to, co štětináč nestačil pozřít. Naštěstí na kamnech stál hrnec s dosud nedotčenou polévkou. Tolik malá vzpomínka.
Už dlouho jsem měla v
plánu se do Malenic podívat, je to hezký kout na rozhraní dvou jihočeských
okresů, strakonického a prachatického. Bývalo to jedno z míst, kde ze Šumavské
střely vystupovali milovníci přírody a pěší turistiky. To se ještě spávalo
hojně pod širákem. Šumavská střela se říkávalo za mého mládí motoráčku
supějícímu na trase Strakonice - Vimperk - Volary. Resp. se jedná o trať se
začátkem v Březnici. Věděla jsem, že na
hřbitově je pochovaný i pan Pleskot se svojí druhou manželkou, paní Olgou
Čuříkovou, svého času populární hlasatelkou (mj. uváděla i Vlaštovku, televizní pořad pro děti).
A tak jsem do Malenic vyrazila, a že se výlet protáhne až do pozdního odpoledne, jsem v té chvíli netušila. Vila po paní Jiráskové stojí u řeky, v roce 2002 ji ošklivě poničily záplavy. Já jsem však vilu nefotila a vyrazila ke hřbitovu.
Na malenickém hřbitově stojí hroby zmiňovaných párů v těsné blízkosti, u zdi kostela jsem objevila ještě hrob s bustou architekta Josefa Zítka. Tento rodák z Prahy zde nalezl místo posledního odpočinku. Ač se narodil i zemřel v Praze, ke konci života trávil čas na nedalekém lčovickém zámku, a proto měl k Malenicím blízko. Kromě všeobecně známých objektů navrhl i budovu školy v Zálezlech, vesnicí kousek od Malenic, kam jsem pokračovala.
Krajina se v těchto
místech mění, je kopcovitá a je tu prostě krásně. V Libotyni jsou krásná
stavení, je na nich rukopis jihočeského rodáka Jakuba Bursy. O něm by se dal
napsat samostatný článek. Nejlíbeznější je památkově chráněná budova bývalé
kovárny.
Na jejím zápraží stála položená vzduchovka. V duchu jsem si s velkou dávkou nadsázky řekla, jestli ji majitel nepoužívá na otravné turisty, fotografující jeho objekt, to bych měla smůlu. (Mimochodem, už jsem ránu vzduchovkou do ruky kdysi zažila, nebylo to nic , co bych si chtěla zopakovat.) U vedlejší chalupy s Bursovým rukopisem byli majitelé velmi přívětiví, po mém zdvořilém požádání, zda mohu fotit, rádi souhlasili. Ze zkušeností mohu napsat, že často bývají lidé právem pyšní na to, co vlastní rukou opravili a dovedli ke kráse, a nevadí jim, že si někdo fotografuje jejich dům.
Naopak u objektů, kde vládne nepořádek a chaos, často bývají ohromné cedule se zákazem vstupu, a obrovští hafani střeží okolí objektu. To je ale výsostné právo každého. Po Libotyni jsem vyjela na Lštění. Byla jsem tu asi před 5 lety a tehdy mi učaroval nádherný výhled od kostela do vnitrozemí. Ze Lštění je to kousek k rozhledně na Mařském vrchu. Půl kilometru pod rozhlednou je malé parkoviště, cesta na rozhlednu trvá chvilku.
Přede mnou šlapal mladý zamilovaný pár, na ochozu u rozhledny si dělali mladí lidé selfíčka. Protože jsem jim nechtěla kazit jejich líbací náladu, po pár záběrech jsem sestoupila dolů. Ať se mládí vydovádí…
Pak jsem vyjela na hlavní tah Vimperk - Prachatice a zabočila na Lažiště. Další zastávkou byla bývalá obec Sedlmín. Mnoho tu z ní nezbylo, ale i tak je tu krásně, mít více času, šla bych až k Zábrdské skále. Na strmém svahu pilně pracovaly živé sekačky, ušetří mnoho práce a pohonných hmot. Myslím tím samozřejmě ovce a kozy. Vůbec je prima, že se do šumavské krajiny ve větší míře vrátilo pastevectví a chov dobytka.
Z bývalých obcí jsem navštívila i Cudrovice. Tady už nezbylo vůbec nic, místo, kde stával hřbitov a kostel, je však pietně upraveno. Je odtud blízko na hrad Hus a malebné údolí Blanice.
Kolem zchátralého Blanického mlýna jsem měla v úmyslu pokračovat už domů. Ale pak mi to nedalo a ještě jsem navštívila tři krásná místa - Arnoštov, Křišťanov, Zbytiny, se zajížďkou do Koryta. Krajina tady má už jiný ráz, ač bylo září, svítilo sluníčko, vítr byl studený a štípal do tváří.
I dnes, v době technických vymožeností, tu není lehký život, jaké to asi bývalo kdysi, to už by nikdo asi zkoušet nechtěl. Z digitálních školních kronik obcí Koryto a Miletínky jsem vyčetla osudy učitelů, kteří sem po válce byli umístěni a bylo to čtení neveselé. Panovaly zde tristní poměry co se týče stavu školních budov, národnostního složení žactva, zájmu o vzdělání vlastních potomků ze strany rodičů. K tomu tlak ze strany nadřízených složek.
Když jsem četla zážitky tehdejších kantorů, běhal mi mráz po zádech. Kolem zchátralé budovy školy tekl proud močůvky, negramotní reemigranti z Rumunska, kteří sem přišli po válce, nestáli o vzdělání dětí, věřili dokonce na pověry a strašidla. Když se jim zde znelíbilo, odešli na Slovensko, a škola se uzavřela. Za pár měsíců zjistili, že nikde nelétají pečení holubi do úst, a zase byli zpátky na Šumavě. Vysídlené domy po německém obyvatelstvu jim často sloužili jako zdroj stavebního materiálu. Naproti tomu učitelé dělali mnoho neplacené práce při zvelebení školní budovy, úpravě školní zahrady.
Arnoštov se nachází těsně u VVP Boletice a i když jsou domy roztroušené, některé zanikly, obec působí vcelku udržovaným dojmem. V Křišťanově jsou patrné pozůstatky původních stavení. Jde o bývalé Schwarzenbergské revíry. Když na podzim roku 1917 přišel mohutný orkán, na blízkém Knížecím stolci vznikly v hustých a téměř neproniknutelných lesích obrovské polomy. Bylo třeba dostat dřevo do vnitrozemí. Započala tak stavba dráhy vedoucí k nádraží ve Zbytinách, koleje měly rozchod 760 mm. Dráha fungovala zhruba do konce druhé světové války a zbytky železnice jsou zde na několika místech patrné.
Ve Zbytinách mne zaujal kostel se hřbitovem. Vzpomínáte na povídání o Mouřenci a faráři Andraschkovi? Pocházel právě ze Zbytin a jméno rodiny Andraschko na hřbitově nechybělo, ač sám farář odpočívá na milovaném Mouřenci.
Tehdy jsem také psala, že život v těchto nadmořských výškách (odkud mouřenecký farář pocházel) býval krušný, něco vypěstovat bylo nesnadné.
Ani dnes to tu není o moc lepší. Když v novinách nebo televizi hlásí, že ve vyšších polohách okresu Prachatice jsou po sněžení silnice zcela neprůjezdné, téměř jistojistě půjde o silnici v této lokalitě, o úseky kolem Zbytin, Ktiše, Smědeče.
Čím se tu tak lidé mohou živit? Kdysi slavná brusírna skla v Arnoštově už vzala dávno za své. Zbývá práce v lese, agroturistika, prodej regionálních produktů. Není divu, že se sem lidé nehrnou. Třeba Křišťanov měl v roce 1921 více jak tisícovku obyvatel, dnes jich tu je stovka. Život v tvrdých podmínkách, s minimem možností kulturního vyžití není pro každého, ale ti, kteří se rozhodnou zde žít, bývají šťastní. Žijí v krásné přírodě, daleko od stresu, od hektického života.
Kraj kolem Zbytin patří k tomu nejlepšímu, co jsem v uplynulém roce viděla. Po zdravotních problémech na jaře, následně parném létě, které mne omezovaly v cestování, jsem si na podzim vše vynahradila.
MIA,
cestovatelka
tady jsou fotografie z výletu, kdo má čas a chuť se podívat
Tu lokálku můžete vidět v jednom Troškově filmu, kdy průvodčí hlásí, že nezastavují, pouze přibrzdí. Troškovými filmy, jako kompars, prošli lidé z Hoštic, Malenic i ostatních okolních obcí a mihnul se tam i jezevčík Azor mé kolegyně. Malenice jsou dlouhá vesnice podle řeky Volyňky, ale ani bych to řekou nenazvala,je to jen taková průzračná kamínková říčka. Tak čisťounká, že když kolegyně pro holku chtěla založit akvárko a z Volyňky vzala vodu, tak do večera byly břichem vzhůru. Ona sice byla opravdu tak čistá, že jste se z ní mohli bez obav napít, jenže hrozně tvrdá a rybičky to nepřežily.
