Jedeme dál,  takovou krkolomnou stezkou, silnice je vymletá a samá díra. Buď jedeme krokem anebo naskakujeme až do stropu. Kolem nás jsou samé hory a skály, občas se pod nimi klikatí nějaká říčka. Kodrcáme se kus cesty, když najednou se před námi objeví závora a - finito.

      Z domku u závory, který mi připomíná nyní už opuštěné strážní domy v šumavském hraničním pásmu, vychází uniformovaný chlápek. Naštěstí nedrží v ruce kalašnikova. Kupodivu umí anglicky a dozvídáme se od něj, že je zde ochranné vodní pásmo a jet tudy rozhodně nemůžeme. V naší blízkosti se nachází veliké jezero Belmeken, které leží na rozhraní dvou povodí, a to bude asi ten důvod. Jsme zdecimovaní. Místo toho, abychom si kus cesty ušetřili, budeme se vracet zpět po té hrozné silnici a přece jen dělat okruh po státovce. Ale nedá se nic dělat, aspoň víme, že cestám v mapách moc důvěřovat nemůžeme. Jenom nechápeme, proč někde dole na začátku silnice neumístili dopravní značku zakazující vjezd (či průjezd), a my tak museli najet spoustu zbytečných kilometrů.

     Takže se vracíme, projíždíme znovu Borovec, kterému jsme se chtěli vyhnout, a přes Samokov sjíždíme na hlavní tah. Jen co máme hory za zády, mění se počasí jak mávnutím kouzelného proutku. Mraky jsou pryč, rapidně se oteplí a sluníčko svítí, jak kdyby mu platili. Je to k vzteku.

      Navečer přijíždíme do Banska. Město se nachází v Razlošské dolině ve výšce 900 m n.m. přímo na severním úpatí Pirinu, ze severu obklopené pohořím Rila a z východu pohořím Rodopi. Vlastní osada vznikla v 9. - 10.století, ke značnému rozmachu obce došlo od 18.století v návaznosti na rozvoj obchodu s egejskými zeměmi, s Indií, Arábií, Francií, Anglií a Rakouskem.

     V 19. století bylo Bansko již poměrně bohatým městem, místní obchodníci i řemeslníci si stavěli krásné domy, obehnané vysokými zdmi, z nichž se mnohé dochovaly až dodnes. Dnešní Bansko s 10 000 obyvateli je jednak díky své poloze významným lyžařským a turistickým střediskem, jednak patří s mnohými architektonickými kulturními památkami mezi městské památkové rezervace.

     Je znát, že zde turistický ruch opravdu čile kvete, čemuž odpovídá celkové uspořádání. Periferie vypadá sice stejně jako všechna bulharská města, či-li hnusně, ale jinak má Bansko šarm podhorského městečka s mnoha hotely, hotýlky a penziony. Krom toho zde probíhá čilá výstavba nových komplexů, naštěstí citlivě architektonicky řešených. Nové budovy skvěle zapadají do koloritu okolních domů a nedalekých hor.

     Projíždíme různými třídami a vybíráme hotýlek, který by se nám líbil a přitom nás finančně nezruinoval. Nakonec zastavujeme u tříhvězdičkového hotelu Lazur a Axl se jde ptát na cenu. Recepční bohužel neumí anglicky, a tak nastupuje Terka s němčinou. Bereme zde dva jednolůžkové pokoje po 25 Leva a jeden dvojlůžkový za 35 Leva.

     Za takřka symbolickou cenu dostáváme velké pokoje s poměrně komfortním, úplně novým vybavením včetně televize a lednice. Z balkónku pak máme výhled přímo na hory. Jsme maximálně spokojení a hned si dáváme horkou sprchu. Využíváme dostatečných prostor pokojů a rozkládáme zde k dosušení naše provlhlé svršky a stany.

     Po regeneraci našich zevnějšků scházíme do recepce a Axl se už anglicky ptá relativně mladého majitele hotelu Majka na předpověď počasí. Dozvídáme se, že po následující dva dny má být slunečno a beze srážek. Podle toho také hned plánujeme, že zítra zůstaneme v Bansku, které si důkladně prohlédneme, a následující den vyrazíme do hor, při čemž zdoláme nejvyšší vrchol Vichren.

     Ptáme se ještě na možnost povečeřet v hotelové restauraci, ale protože už je po deváté hodině, kuchyň je zavřená. Majk nás posílá přes ulici naproti, kde se nachází „mechana", či-li stylová bulharská restaurace s tradičními místními pokrmy. Poslechneme jeho rady, protože do centra města už se nám teď nechce trmácet, a děláme víc než dobře. Mechana je zařízena opravdu stylově. Zdi jsou kamenné, stropy z dřevěných trámů, také všechen nábytek dřevěný. Na stolech jsou červené přízové ubrusy s bulharskými motivy, lavice mají přehozy v podobném ladění. Uprostřed vstupní místnosti je obrovská dřevěná káď plná lahvového piva, které je chlazeno vodou stékající dřevěným korytem odněkud zvenku. Různé tradiční doplňky umístěné na stěnách a policích doplňují celkovou atmosféru, která je vynikající.

     Okamžitě k nám přibíhá mladá servírka, která je velmi ochotná. Ptá se nás, odkud jsme, a pak na nás vybalí všechna česká slovíčka, co zná. Smějeme se, když my na oplátku slabikujeme bulharské ekvivalenty - a dobrý kontakt je navázán. Objednáváme si pití a servírka vymlouvá Petrovi kávu, že prý ji tady nevaří dobrou. Nám s Terkou pak doporučuje značku červeného vína a její tip je skvělý. Za 10 Leva pijeme skutečně výborné vínko. Výběr jídla je podstatně složitější, protože jídelní lístek je více než bohatý. Nakonec si Terka dává coby vegetarián pizzu Margharita, jejíž přítomnost na jídelníčku nás zaskočila, já kuřecí špíz, Petr s Axlem pak šestisetgramový míchaný špíz. Chlapi si chtějí přiobjednat ještě nějaký zeleninový salát, servírka se ale směje a říká jim, že to všechno nesnědí.

     Dávají tedy na její slova a dělají dobře, protože to, co jim vzápětí přinese, vyráží dech. Na velkém prkýnku dlouhém minimálně půl metru leží na dřevěných vidlicích obrovský špíz skládající se z vepřových a kuřecích kousků (respektive kusů), slaniny, klobásek a různorodé zeleniny. Pod špízem jsou pak na vinných listech rozložené brambory a hranolky.

     Všechno jídlo je dobré, ale na naše zvyklosti málo slané. S tím jsme se následně setkali ve všech dalších bulharských restauracích, Bulhaři oproti nám prostě málo solí. Možná i to je jeden z důvodů, proč netrpí tolik kardiovaskulárními chorobami jako my Češi. Ale po dosolení je jídlo opravdu chutné a musíme také ocenit, že hranolky nejsou mražené fabrikované, ale dělané skutečně podomácku. Přikusovaný česnekový chléb připomínající velikou pita placku je jen zlatou tečkou celého menu.

     Po večeři jsme plní k prasknutí, loučíme se s milou servírkou a jdeme spát...

Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.