Z Vogelsangu, o kterém bylo minulé povídání, sjíždíme opět do údolí k Losenici. Pokračujeme po hlavní silnici. Zde se následně objeví několik osamocených domků a informační cedule říká, že jsme na Karlině Pile. Osada Karlina Pila vznikla koupí louky Josefem Bienertem, majitelem pily na rezonanční dříví na Modravě.

Ten zde vybudoval v 2. polovině 19. století malou pilu, která přešla roku 1887 do majetku Kašperských Hor. Vedle pily vznikla dílna na výrobu zápalkových dřívek. Pracovalo zde 40 lidí. Po požáru v roce 1903 již provoz nebyl obnoven.

Na tomto místě byl postaven obytný dům, později hostinec.  Poblíž stávala papírna a mlýn, dochovala se však pouze kaple náležející k mlýnu, bohužel k ní je přístup omezený, je na soukromém pozemku.

Pokud nebudeme odbočovat na Kaiserův (Císařský) Dvůr či Bílý potok, dostáváme se k místu, kterému se říká U Wagnera čili Wagnerka.  Zde žil osamocen pan Vladimír Brettl. Narodil se v roce 1924 v Rožmitále pod Třemšínem. Byl nadšeným skautem, přezdívaný Ajagů. V roce 1942 se zapojil do protifašistického odboje. Technicky zdatný mladík krom jiného upravoval lidem radiopřijímače pro příjem zahraničního vysílání a měl ještě další plány na zhotovení vysílačky.  

Bohužel, skupina, ke které patřil, byla roku 1944 prozrazena a Vladimír byl odvezen do Klatov a na zdejším gestapu podroben velmi tvrdým výslechům.  Odolal psychického nátlaku i fyzickému násilí a jména svých spolupracovníků z odboje nevyzradil.  (A nebylo to rozhodně snadné. Pracuji s kronikami, a vím i z vypravování pamětníků, že klatovské gestapo bylo velmi obávané).  Bohužel zarytým mlčením si Vladimír pro sebe vykoledoval trest smrti.  Strávil pak 79 dní na Pankráci, jeho cela sousedila se smutně proslulou sekyrárnou.  Naštěstí přišel 5. květen 1945 a s ním i svoboda.  Zkušenost ovšem tvrdá.

Pan Vladimír Brettl se po osvobození republiky opět začal věnovat skautskému hnutí. Časem se přestěhoval do Strakonic, kde strávil většinu svého života. Pracoval na strakonickém letišti, ať už jako pilot či instruktor.  Se svým větroněm, kterému říkal osobní péro,  nalétal 500 hodin.  Slávu skautského hnutí pomáhal obnovit po roce 1968 i 1989. V důchodu se přestěhoval na Wagnerku, kde žil léta spokojeně se smečkou psů, která se neustále rozrůstala. Pro někoho podivín, pro jiné žádaný společník a  vypravěč. 

V brzkých ranních hodinách měsíce března roku 2003 si všiml řidič autobusu jedoucího od Rejštejna požáru.  Chalupa na Wagnerce dýmala, měla už propadlou střechu,  ve spáleništi ležel ohořelý trám a pod ním torzo mužského těla. Zřejmě trám spadl panu Vladimírovi na hlavu, když chtěl utéct z hořícího pekla.  Tak se uzavřel jeden lidský život. Z Wagnerky zbylo torzo a i to se postupně zmenšuje.

S autem vyjíždíme od Wagnerky pár metrů do kopce a po červené pak jdeme lesem. Jednu chvíli už byla cesta mezi stromy hodně úzká a myslela jsem, že jdu špatně.  Pak se ale ukázalo světlo a s ním malá mýtinka. Vrátila jsem se pro syna a vnoučka, kteří šli o něco pozadu a šli jsme všichni vpřed.  Zírali jsme ohromeně na ruiny bývalého mlýna. 

„Do anglického hororu“, napadla mne úplně první myšlenka při pohledu na tuto scenérii a vzpomněla jsem si  na detektivky s Adamem Dalglieshem.  První dojem se ale rychle vytratil a já si představila, jak se sem, do naprosto odlehlých končin, dostávali v zimě lidé za prací a jak potom museli po celodenní dřině zdolávat zdejší kopce, aby se dostali domů, do svých odlehlých a roztroušených samot.

Buzošná, tak se jmenovala osada, která tu stávala. Na informační tabuli, doplněné historickými fotografiemi,  se dozvídáme o minulosti osady.  A co nám tabule „říká“?  Podle starých map zde mohl být v 19. století mlýn, pila, brusírna či dokonce sirkárna. Z knihy Tomáše Cihláře „Pošumavské sirkárny“ je zřejmé, že zde koncem 19. století Jan Vrhel, želízkář na Riesenbachu, nabízel želízka do hoblíků, cylindry – ochranná pouzdra na sirky, a jiné výrobky, které ponejvíce dodával do tehdejší sirkárny Samuela Kohna do Horažďovic.  Do dnešní doby se dochoval mlýn s pozůstatky lednice se zbytkem mlýnského kola a budova hydroelektrárny. 

K ponurosti místa přispívá i nedostatek slunečního svitu, i za slunečného dne se sem dostane díky hustému lesnímu porostu minimum světla.  Posuďte sami z fotografií atmosféru místa.  Přiznám se, že se mi odtud nakonec nechtělo. Prostě - genius loci.

Jenže čas neúprosně kvapil a tak jsme nasedli do auta a ujížděli už klidným úsekem k Červené.  Za ta léta co jsem v těchto místech nebyla, se změnila situace. Očekávaný nápor turistů se nekonal, dřevěné cedule s nápisem „Zimmer frei“, které tu neuměle vyvedené stávaly v devadesátých letech, už nadobro zmizely. Teď se tu, jak se zdá, daří  ekologickému zemědělství.  A tak tu místo cedule nabízející ubytování  spatřuji cedulku, která vyloudí úsměv.  Obrázek rozzuřeného býka doplňuje text „Ve stádu je býk, nevstupujte do ohrady, nebezpečí úrazu“.  

Mít více času, možná bychom projeli vesnici ještě na Šobr ( Schondorf),  je tam krásný dvůr Bajerov. Takhle sjíždíme do údolí a syna překvapuje zdejší prudké klesání. „Uklidňuji“ ho tím, že já tu v devadesátých letech díky zaměstnání zažila pár jízd smrti.  Tehdy ve staré V3S, za hustého sněžení a se silně slabozrakým řidičem, jsme sjížděli tenhle kopec.  Studená okna auta se rychle zarosila, stěrače nestačily stírat padající sníh, když v tu chvíli můj obrýlený spolupracovník prohlásil „Teď nevidím vůbec nic“.

Ani já neviděla vůbec nic, protože jsem strachy zavřela oči. Tehdy jsem pochopila význam rčení „na tachometru dvacet a v očích smrt“, dvacítkou jsme tedy nejeli, řekla bych že možná i desítkou. Se smíchem teď vzpomínám, ale tehdy mi bylo úzko. Ale do Amálina údolí se prostě jinak než z kopce nedostanete, ať jedete odkudkoliv. Je tu krásně, ale prochozené to zde nemám a já píši jen o místech, kde jsem skutečně byla.

V Kašperských Horách na severní straně kostela sv. Mikuláše je hrobka rodiny Simlick. Tady v Amálině údolí stávala kdysi jejich sirkárna.

Tolik dnešní povídání. Z Kašperek jsme se vraceli domů přes Sušici. Malý usnul v autosedačce, ale já nezapomněla na můj rituál, dá-li se to tak nazvat. 

Kdykoliv se vracím ze Šumavy přes Sušici, nikdy nezapomenu pohlédnout na kapli Anděla Strážce, která tvoří výraznou dominantu města. Stojí vysoko nad městem, nad Otavou. Nejhezčí pohled na ni je z Hrádecké ul. u Tesca. 

Zároveň na mne padl i trochu splín.  Budova sušického Sola už nestojí, vedle bývalého Sola jsou nějaké obrovské objekty, které také vypadají „po smrti“, opodál stojí zanedbaná a opuštěná velká budova sušické porodnice. 

Druhý den vnouček na obrovskou čtvrtku namaloval mlýn z Buzošné.  Překvapilo mne, jaké detaily si zapamatoval.  Bylo to milé.

MIA