Během našeho cestování po Etiopii projevily dvě třetiny naší výpravy - tedy manželka Joanne a naše mladší holka Mary - přání, podniknout několikadenní trek v divokých Simien Mountains. Moje chabé námitky, že na takovou akci nemáme výstroj, ignorovaly a protože jsem byl přehlasován, musel jsem se podřídit.
Do městečka Debark jsme dojeli z příjemného, historického a hezkého Gondaru typickým etiopským minibusem celkem bez problémů. To znamená, namačkaní jako sardinky. Do minibusů, ve kterých jsou normálně sedadla pro 7 lidí narvou vynalézaví domorodci sedadel 15 a když už je těch sedadel tolik, to by v tom byl čert, aby si na ně nesedlo 20 i více lidí, plus řidič a průvodčí. Debark je vlastně jen jediná prašná ulice s několika hotely a spoustou obchůdků. Celkově působí dojmem díry po granátech, ale na rozdíl od většiny etiopských měst je zde díky nedalekým horám občas možno zahlédnout i bledou tvář.
Naše pošetilé plány o tom, že si budeme moci vypůjčit výstroj na kempování a jet do hor autobusem, vzaly velice rychle za své. Do hor je možno jet jedině s průvodcem, který vše zařídí. Včetně nejrůznějších poplatků, výstroje i jídla. To ovšem za ceny hodně neetiopské. Nakonec jsme se dohodli s jedním mladým, chytrým a anglicky perfektně hovořícím mužem na 900 dolarech pro 3 lidi na 4 dny. To se nemusí zdát moc, ale za takové peníze můžete po Etiopii cestovat klidně dva týdny.
Ale zaplatili jsme a byli jsme naloženi do landroveru, kde už na nás čekali kromě řidiče a průvodce i kuchař a jeho pomocník. Bylo nám také řečeno, že se k nám v horách připojí i dva poháněči mul se svými zvířátky. A posledním členem výpravy byl “scout”. Velice vychrtlý, stále se usmívající pan se samopalem AK-47, kterému jsme hned začali říkat Mr. Kalašnikov. A v téhle sestavě jsme vyrazili do hor.
Cesta k bráně parku byla prašná a rozbitá, za branou parku ještě prašnější a rozbitější. Po asi dvouhodinové jízdě pokračoval řidič i kuchaři v cestě a zanechali nás i s průvodcem a pánem Kalašnikovem v oblaku prachu.
Když se prach rozptýlil, zalapali jsme úžasem po dechu. Stáli jsme na pláni porostlé suchou stepní trávou, na okraji naprosto kolmého, asi kilometr vysokého srazu. Pod námi byla krajina s řekami, potoky a vesničkami, a před námi neuvěřitelně krásná scenérie, připomínající svými srázy a plateau, americký Grand Canyon.
Když jsme se vynadívali, vyrazili jsme po stezce, která se vinula po okraji srázu na cestu. Tráva, zakrslé stromy a nikde nikdo. Až po hodině jsme potkali dva drsně vyhlížející horaly s puškami, které vypadaly, že pamatují první světovou válku. Vyfotit jsem se je neodvážil.
Pochodovali jsme takhle s krátkými přestávkami asi 4 hodiny, až jsme přišli znovu k silnici a k našemu prvnímu campu zvanému Sankaber. Ten se sestával ze stanice rangerů národního parku, domků jejich rodin a několika chat pro turisty.
Chaty byly jen boudy z vlnitého plechu, ale uvnitř byly pohodlné a čisté povlečené postele s několika dekami. Protože noci jsou v horách chladné i v Africe.
Na malém kopečku nad chatou už na nás čekal prostřený stůl, židle, čaj, káva a zákusky. Nedaleko dřepěl na bobku usmívající se pan Kalašnikov se svou zbraní. Později, po malé prohlídce okolí, nás čekala i večeře s několika chody. No prostě - drsnej vandr.
Jedině nepohodlí byl záchod - betonová bouda dost daleko od chaty, kde jedině “zařízení” byla díra v zemi. Po příjemné prospané noci jsme po důkladné snídani vyrazili za chladného rána na další cestu. Díky bystrozraku našich průvodců jsme v dálce viděli etiopského vlka, který připomíná spíše lišku. Už jich na světě zbývá jen okolo 400!
Po pár hodinách jsme přišli k Geech Abyss Falls. Vodopád se tam řítí do hluboké propasti a pohled je to prostě úchvatný. Tam jsme potkali další turistickou výpravu, jedinou za celou cestu. Sympatičtí cestovatelé - dva Američani, Izraelec a Italka. Ovšem jejich scout měl jen jakousi špuntovku z dob Benita Mussoliniho, který se hrdou Habeš snažil kdysi okupovat. To my jsme byli vyzbrojeni lepe…
Po delším pochodu se před námi v dálce objevila další chata, ale cesta k ní byla zarubaná. Mezi námi a 3 kilometry vzdálenou chatou bylo stádo Gelada Monkeys. To je druh paviánů, kteří žijí jen v Etiopii. Je jich celkově asi 4000 a tohle stádečko mělo asi 200 kousků.
Mladí opičáci se honili a vřískali, maminy hrdě nesly na zádech novorozené potomky a vyhrabávaly ze země kořínky, a samci nás bedlivě pozorovali. A šel z nich trochu strach - jsou to krasavci s dlouhou světlou srsti, ale když se opřou rukama, sevřenýma v pěst, o zem a a ukážou vám veliké zuby, vypadají úplně jako gorily.
Ale k žádné agresi nedošlo, my skrz jejich stádo pomalu a rozvážně prokličkovali a došli k další chatě, k další bohaté hostině. Tahle chata měla nádherné výhledy, a západ slunce, na který nikdy nezapomenu.
MIKIN
Pokračování příště
Etiopie neni pro cestovatele zrovna lehka zeme, ale rekl bych ze plusy nakonec prevazily minusy. A navic - Habešani jsou fajn lidi.....
Ale podle naseho pruvodce je ten nejsilnejsi duvod pro povinny ozbrojeny doprovod ( a kuchare, pruvodce nebo rangery) snaha mistni vlady zajistit zamestnani lidem, kteri zrizenim narodniho parku Simien Mountains ztratili zamestnani coby pastevci a farmari.
Těším se na další :-)
