Na jihovýchodě Černé hory, na úpatí Prokletých hor, se nachází tři zajímavá turistická místa, která si rozhodně nenechejte ujít. Oko Skakavice (Sávino oko), Alipašini Izvori (Alipašovy prameny) a vodopád Grla. Jižně od města Gusinje leží malá obec Vusanje, která bude naším východiskem pro zmíněná místa.
Pokud chcete prozkoumat všechna zajímavá místa Černé hory, zapište si do svého itineráře i vesnici Vusanje (směrem na Ropojanskou dolinu), která leží kousek od albánských hranic v podhůří Prokletých hor. Spěchat nemusíte, za vesnicí u vodopádu Grla je příjemný plácek pro kempování, kde můžete zadarmo přenocovat, udělat si piknik a vychutnat večer u táboráku. Odtud je to pak už jen kousek k neuvěřitelně modré vyvěračce Oko Skakavice (Savino Oko) a k Alipašovým pramenům (Alipašini Izvori).
Směrovka ani není zapotřebí, vodopád snadno najdete po zvuku. Samozřejmě naše první kroky vedou k vodopádu. Ještě dřív, než nachystáme posezení a spaní, tak musíme Grlu obhlédnout, prozkoumat a vyfotit.
Když tudy teče na jaře větší množství vody, musí to být pořádný zážitek. Teď, na konci července je vody málo, ale i přesto je hukot vody padající do hlubiny docela zlověstný. Ale stačí poodejít o kousek dál a zvuk je tišší a tišší...
My jsme tu zakempovali vedle německých turistů s dětmi podobného věku, jako jsou ty naše. Jazyková bariéra u dětí není žádný problém, společně si hrají, smějí se, všechno v pohodě.
Tiché nepřetržité hučení vodopádu přestanete brzy vnímat, při usínání je to příjemná zvuková kulisa, která vám připomíná, že jste na dovolené.
Oko Skákavice je jedním z nejvydatnějších krasových vývěrů v Prokletých horách. Z osmimetrové hlubiny proudí na povrch křišťálově čistá voda, studená jako led (přibližně 4, 5 – 5 stupňů Celsia). Voda je tak čistá, že je vidět každý kámen na dně, neuvěřitelně tyrkysová barva přitahuje zrak. Brrrr, byla to zatím nejledovější voda, ve které jsem kdy stála. Postupně jsme si všichni vyzkoušeli, jak je studená, jak řeže do nohou a jak se v tom nedá vůbec vydržet.
Rozloučíme se s Okem Skakavice a vrátíme se opět do Vusanje, abychom navštívili Alipašovy prameny a v příjemné restauraci u nich ochutnali výbornou kávu z džezvy. Já mám to balkánské kafe děsně ráda, ještě nikdy jsem na našich toulkách po Balkáně nenarazila na špatné, slabé nebo nějaké nepovedené kafe. Ať už presso nebo „domače“ z džezvy, vždycky to byla výborná, silná a voňavá káva. U nás by se leckde měli ještě hodně co učit.
Alipašovy prameny vyvěrají ze země na ploše zhruba 300 metrů čtverečních, množství vody je asi 1 – 1,5 metrů krychlových za sekundu v letních měsících, na jaře zde proudí vody až třikrát více.
Díky průzračné vodě můžeme pozorovat podivuhodný svět pod vodou. Vodní řasy a rostliny různých barev, tvarů a velikostí zaujmou každého návštěvníka.
Voda ze zdejších pramenů se pak slévá z obrovské plochy do řeky Vruja, která pak po soutoku s albánskou Lumi i Vermoshit (černohorsky nazývanou Grnčar) dál pokračuje pod jménem Ljuča až do Plavského jezera.
VODOMĚRKA
Byli jste se, Vodoměrko, podívat v dolině Grebaje? Okouzlující místo. My jsme týden bydleli tady http://naj-naj.com/eko-katun-grebaje/ a než umřu, ještě bych se tam chtěla jednou podívat. Mimochodem tam tenkrát vařili dva makedonští kuchaři (otec se synem), a tak dobrou pljeskavici, jakou dělali oni, jsem na celém Balkáně neochutnala. A ten kajmak od místního bači, och! Slintám, jen si na to vzpomenu.
Jen s tou kávou z džezvy jsem měla problém - oni do ní hned sypou cukr a já kafe s cukrem fakt nedám.
Kafe s cukrem mi problémy nedělá, nenaučila jsem se pít kafe bez cukru, takže mi to maximálně vyhovovalo...
A z těch míst máš pod sebou jak na dlani nejen Černou Horu, ale i Albánii. A všechna ta příroda kolem, rozkvetlé louky a nahoře ještě sníh (byly jsme tam v polovině června, akorát kvetly horské hyacinty) - učůrávala jsem rozkoší.
V kolibě se vaří, může se tu objednat i snídaně a večeře. Jídlo domácí, naprosto super, ceny závratně nízké. Kafe z džezvy za 0,50 euro, plný talíř husté čorby s masem 2 eura, za 5 euro pljeskavica velká jak dvě spojené dlaně (min.300 g) a k tomu kajmak a doma dělané hranolky (fakt je každé ráno ručně krájeli do velikého kýblu) a ještě bílý chléb. Takže na nocleh a stravování geniální, nevím ale, jestli od té doby nezdražili.
Další variantou je nocovat ve svých stanech dál v dolině na pastvinách místního bači. Je to ale na divoko, tudíž na WC se musí někam do lesa a omýt se jen ve studánce. Kolik si gazda za postavení stanu bere, to nevím. Jeho dům se snadno pozná, je to taková kamenná kůča se střechou ze slámy a koberců, a stojí ho za to navštívit. Je strašně ukecanej a rád si s každým příchozím popovídá. Tvrdil, že umí všechny světové jazyky a je fakt, že na nás mluvil takovou nějakou srbskočeštinou, takže jsme mu krásně rozuměli. Každého hned pohostí sklenicí ovčího mléka (s asi pěticentimetrovým smetanovým škraloupem, z čehož jsem málem vrhla) a kravským i ovčím sýrem. Ten jsme si pak u něj i koupili – počítal si 5 euro za kilo. Poradí i s trasami do hor, akorát je zapotřebí brát s rezervou jeho časové údaje, respektive je dvojnásobit.
Z doliny Grebaje vede neskutečné množství túr do hor, jsou tu na hlavní cestě na ně ukazatele s časovými údaji a se stupněm obtížnosti. V kolibě prodávali i turistického průvodce s mapou a popisem tras za 10 euro, v několika jazycích kromě češtiny.:-)
Doporučila bych ti podívat se na 2 místa, která jsou sice náročnější na fyzičku, ale turisticky neobtížná a cestu zvládnou i děti nad 6 let. První trasa vede do doliny Valušnica a odtud na horu Talijanka, která leží přímo na hranicích s Albánií ve výšce 2057 metrů. Výchozí bod je kousek od koliby, označený ukazatelem. Vede cestou přes louku do lesa, kterým se musí vystoupat cca 3 km. Z lesa se vyjde přímo do údolí Valušnica, kterým protéká řeka stejného jména. Jak už jsem zmínila, byli jsme tam v půlce června, a když jsme vylezli z lesa, oněměli jsme tou nádherou. Viděli jsme rozkvetlou louku, která hrála snad všemi barvami – kvetly zde hořce, albánské lilie, petrklíče a hyacinty a plno dalších, mně neznámých květin. A mezitím se rozkládaly zbytky sněhových polí, ve kterých bylo velice příjemné se ochladit. Odtud se pak už po neznačené, ale vyšlapané cestičce proti proudu Valušnice vystoupá jakoby do druhého patra doliny. Odtud je už hezký výhled do středozemí Černé Hory. Pak následuje slušný trhák na Talijanku, lezecky to není obtížné (i když místy po čtyřech = příkrý sklon), kuřák si ale holt zalape po dechu. No a nahoře parádička – kruhový rozhled, pohled do doliny Grebaje pod sebou a za ní výhled na majestátní Karanfili, dále pak Prokletije na albánské straně v celé své kráse. Pohled pro Bohy…
Druhou tůru bych doporučila na horu Krošnja, kde jsou cílem Šuplja vrata (skalní oko) – tento přírodní úkaz se objevuje snad na všech pohledech z Prokletých hor. Dá se odtud pokračovat i dál, například na Veliky Vrh (2420 m), ale to už se jedná o náročnou vysokohorskou túru. My jsme se vzhledem k sněhu, který tam nahoře ještě ležel, dál neodvážili, pro malé děti už by to taky nebylo vhodné. Ke skalnímu oku se ale nechá dojít bez rizika. Dobré je ohlídat si předpověď počasí, pokud by hrozil déšť, tak sem rozhodně nevyrážet, protože sestup je příkrý a po kamenech, které za mokra kloužou jak sviňa.
Jinak těch možností je tam opravdu dost, ale asi už ne zrovna pro děti. Ty ale stačí vzít třeba jen na průchod celou dolinou až k úpatí hor, i cesta po štěrkové silničce je okouzlující, protože kolem je spousta luk, na kterých se pasou ovce a krávy, a nad nimi se tyčí horští velikáni.
Takže až příště vyrazíte do Prokletých, dolinu Grebaje si nenechte ujít. My jsme se byli podívat i v dolině Ropojana, Grebaje je ale mnohem impozantnější.
Co se týká toho bydlení, my můžeme klidně i nadivoko, vodu máme v autě, i sprchu, ale kdyby mělo pršet, má ubytování ve srubu své kouzlo...
My jsme tam byli v roce 2015 a ceny byly myslím stejné... jak to kafe za půl eura (to jsme taky hleděli a žertovali o té ceně), tak i nějaké to jídlo... za ubytování nevím, spali jsme na tom kempovacím plácku zadarmo... a ty "domácí" hranolky, to tam dělají skoro všude... jo, Balkán...
;-)
