Kalka, tedy město, kde podle železničního úředníka nikdo nezůstává přes noc, nás příjemně překvapila. Ulice od nádraží do města byla poměrně ticha a bylo na ní několik příjemně vyhlížejících hotýlků i restaurací. Ubytovali jsme se lépe a za poloviční cenu než v Delhi a vyrazili na obhlídku města.

Hlavní ulice byla o hodně rušnější a probíhal tam zrovna nějaký festival. Všude hlučná a divoká indická hudba, alegorické vozy a tanečníci. A hlavně nesmírně přátelští lidé, kteří nebyli - na rozdíl od obyvatel Delhi -zvyklí na bledé tváře a tak nás neustále někam zvali, nabízeli jídlo i pití a chtěli se s námi fotit.

Nejvíc mě zaujal divoce vyhlížející, téměř nahý muž s dlouhými vlasy, který kouřil jakousi zřejmě omamnou substanci z obrovského kornoutu a v tranzu divoce křepčil. Spát jsme šli té noci pozdě a plni zážitků.

Druhý den kolem poledne jsme nastoupili do dalšího vlaku, přejeli hranice státu Haryana do státu Himachal Pradesh a začali stoupat do Himálají.

Zatímco trať z Delhi do Kalky má rozchod 5 stop a 6 palců, trať do Shimly má jen 2 stopy a 6 palců. Byla dokončena v roce 1902, je dlouhá skoro 100 kilometrů, překonává výškový rozdíl 1460 metrů, je na ní 688 mostů, z nichž některé vypadají jako římské akvadukty, a 102 tunelů. Nejdelší tunel je pojmenován podle inženýra plukovníka Baroga. Tento nešťastný muž dal kopat tunel z obou stran, ale když se mu nepodařilo oba konce spojit, spáchal přímo v tunelu sebevraždu a práce musel dokončit někdo jiný.

Cesta trvala okolo šesti hodin a my se během ní spřátelili s početnou indickou rodinou, která s námi sdílela nás malý vagónek. Opět plni zážitků jsme už za tmy vylezli z vlaku a po delším hledání našli hezký hotel na Ridge Road.

Shimla je překrásné město postavené ve výšce 2 200 metrů na hřebenech hor. Za britské vlády to bylo každé léto hlavní město Indie, neboť Britové měli zřejmě až po krk toho, co George Orwell nazval „oppressive heat of plains“.

Město je proto plně starých koloniálních budov, trhů, teras a schodišť, po kterých neustále šplháte nahoru a dolů jako kamzíci. Je tam také poměrně hodně západních turistů, ale kromě několika mladých backpackerů jsou to většinou majetně vyhlížející starší lidé s vlastním indickým průvodcem, který jim neustále radí a pomáhá. My s Joanne jsme si coby starší backpackeři bez průvodce museli poradit sami. A tak jsme po třech dnech nastoupili na drsně vypadajícím autobusovém nádražíčku do malého předpotopního autobusu a vyrazili dále do hor.

První zastávkou bylo malé městečko Narkanda, poblíž kterého byl na kopci příjemný, i když nikterak levný hotel. Byl z něho ale krásný výhled a hlavně - na pokoji byla malá elektrická kamínka, což je v místech s nočními teplotami okolo 5 stupňů - docela užitečná věc.

Ráno jsme posnídali v městečku ve velice moderním café s wi-fi a dalšími vymoženostmi. Ale jak je v Indii zvykem, mezi vymoženosti nepatřil záchod. Majitel podniku mi doporučil veřejné záchodky naproti přes ulici, které byly sice v provozu a obsluhovány záchodovou babičkou, ale mužská část se skládala pouze z pisoáru a do ženské části mě babička pustit odmítla.

Nepropadl jsem však panice, dal se do klusu do kopce směrem k našemu hotelu a tam, v borovém lesíku, za dohledu dvou posvátných kraviček, konečně vykonal potřebu. Problém byl jen v tom, že jsem zcela jistě nebyl první, kdo tam tak učinil a proto jsem v tom lesíku musel chodit velmi opatrně a po špičkách, abych do něčeho nešlápl. „Kdes byl tak dlouho?“, chtěla vědět Joanne. Odpovědi jí bylo jen mé nevrle zavrčení…

Cesta dalším autobusem trvala opět 4 hodiny a řidič jel po mizerné silnici tak divoce, že se mě udělalo špatně od žaludku. Naštěstí jsme po hodině zastavili na krátkou přestávku a já se mohl za zvědavého dohledu našich indických spolucestujících vyblít do nedaleké rokle. Jakýmsi zázrakem byl nedaleko obchůdek s nápisem „Chemist“, tedy lékárna, kde jsem po delším vysvětlování zakoupil prášky proti nevolnosti, které jsem pak v autobusech poctivě užíval.

Další město zvané Rampur bylo v hlubokém údolí, tedy v menší nadmořské výšce a bylo tam o poznání tepleji. Hotel, který jsme tam našli, vypadal ze silnice jako neveliká bouda, ale to bylo tím, že byl postaven na svahu kopce směrem do údolí a měl ve skutečnosti pět poschodí. Byl skoro prázdný a tak jsme si vybrali krásný rohový pokoj s balkónem a překrásným výhledem na horskou řeku i řetězový most.

Dole u řeky bylo tržiště se spoustou dobrého jídla a tak jsme mohli po večeři usednout na balkón s pivem značky Kingfisher a plánovat další cestu. Ted už přímo mezi zasněžené vrcholky Himálájí, do překrásného údolí Sanghla.