Cesta do vysněného himálajského ráje by neměla být lehká, ale my s Joanne ji začali v pohodlí. Společnost Jet Airways, která nás dopravila z Bangkoku do New Delhi, je sice považována za nizkonakladovou, ale jídlo i pití podává pořád zdarma a když jsem si řekl o skotskou, dala mi letuška se šibalským mrknutím rovnou dvě.
Letiště v Delhi je docela hezké a moderní, stejně jako rychlovlak do města. Takže se nám v prvních chvílích (když opomeneme hulváta na pasové kontrole), ani nezdálo, že jsme v Indii.
To se ovšem dramatický změnilo hned po východu ze stanice na Bazaar Street. Špína, kravál, posvátné kravičky, žebráci, hromady odpadků a divoce troubící sebevražední řidiči nejrůznějších vozidel. Díky tomu všemu nám začal zpětně připadat Bangkok jako naprosto klidně, velice sterilní a perfektně fungující místo. Ale to jsou věci, na které si musíte v Indii prostě zvyknout.
Našli jsme bez potíží uličku vedoucí k hotýlku, kde jsme měli rezervovaný pokoj, ale zjistili jsme, že je hlídána dvěma draky. Tedy přesněji - dvěma pánskými pisoáry připevněnými na zdi. Tato bohulibá zařízení měla díky velkému množství čurajících pánů zajištěna plynulý přítok, ale už ne odtok, takže smrad se z nich linul přímo ďábelský.
Překonali jsme klusem tyhle překážky a zjistili, že náš hotel je docela hezký, má příjemného recepčního, wi-fi a na střeše malou restauraci se snídaní pro hosty zdarma.
V hotelu byla i malá cestovní kancelář, jejíž majitel nám prodal za velice levný peníz celodenní výlet po Delhi a slíbil zajistit jízdenky na vlak. Vyrazili jsme tedy na prohlídku nejrůznějších paláců, svatyň a mešity v malé Toyotě s vlastním řidičem.
Řidič byl velice příjemný mladý muslim, který věděl hodně o městě i jeho historii. Dali jsme mu tedy na konci dne slušné spropitné, aby se mohl dříve oženit. Svěřil se nám totiž, že si to zatím nemůže dovolit. To se zda být v Indii běžný problém. V anglojazyčných novinách jsme našli několik stránek, ve kterých rodiče hledají nevěsty pro své syny. Zaujal nás nejvíce ten, který požadoval „jednoduchou a nevzhlednou dívku“.
Nás travel agent nás už čekal s jízdenkou do města Kalka, které leží na úpatí Himálají. Řekl nám ale, že jízdenku na úzkokolejku Kalka - Shimla si musíme koupit na nedalekém nádraží sami. Poučil nás, že je to na rozdíl od jiných železničních stanic docela jednoduché, protože New Delhi Station má kancelář výhradně pro turisty, která je otevřena 24 hodin denně.
Kladl nám ale na srdce nevěřit žádným podvodníkům, kteří nás budou chtít přesvědčit o opaku.
A taky že jo.
U příjezdu k nádraží nás už čekalo několik slušné oblečených pánů s tím, že bez jízdenek na nádraží nesmíme. Odtušil jsem, že si je jdeme koupit.
Pánové nás ujistili, že na nádraží žádná výdejna jízdenek není a nabídli nám své služby, včetně taxíku, který nás odveze do jejich kanceláře. Strhla se hádka, provázena velkým křikem a strkáním.
Nedaleko stojící železniční policista zřejmě nemohl takovou srdceryvnou scénu snést a rychle odešel. Nakonec jsme ale zvítězili, do turistické kanceláře se probojovali a jízdenky koupili.
Úředník, který nám je prodával, se jen divil tomu, že chceme zůstat přes noc v Kalce. „Nobody stays in Kalka“, pravil varovně.
Druhý den ráno jsme byli na nádraží znovu, tentokrát už s bágly na zádech. Gangsteři u vchodu zrovna asi stávkovali a tak jsme jízdenku ukázali až pánovi v uniformě, který pod dohledem policisty pomáhal cestujícím se zavazadly na dopravní pás u bezpečnostní prohlídky.
Pan se na jízdenku podíval, zpozorněl a smutné nám sdělil, že náš vlak by zrušen...
A sakra - to se nám stalo už před dvěma lety v Siliguri a trvalo několik hodin jízdenku vyměnit. Musíme znovu do té pokladny.
Ochotný pan ale vrtěl hlavou. Ne, e-ticket nám nikdo na nádraží nevymění.
Ale on že nám zavolá taxi a pojedeme do jakési jiné kanceláře. Zeptal jsem se tedy toho dobrého muže, zda byl ten vlak opravdu zrušen. Pan ukázal na jakousi ceduli za plotem, která by z té dálky nešla přečíst, ani kdyby byla v angličtině. Což nebyla. A jestli prý mu nevěříme, ať se jdeme zeptat na informace. To jsme také učinili a pan za námi začal cosi vztekle křičet.
U informací na mě přišla rychle řada, ale od okénka mě surové odstrčil jakýsi Sikh v červeném turbanu. Když se mě snažila odstrčit žena s malým dítětem, byl jsem už jako skála.
Paní za okénkem se mrkla na jízdenku a řekla, že nám vlak jede za 10 minut z 2. nástupiště. „Cože? Nám ale bylo řečeno ….“ „Druhé nástupiště“, pravila nekompromisně paní.
Řítili jsme se tedy vztekle zpátky k bezpečnostní prohlídce, připraveni na tuhý boj.
Ale zlosyn v uniformě byl pryč a mně se zdálo, že jsem ho viděl mizet v davu. Policista si nás ani nevšiml a tak jsme za pár minut seděli v pohodlných sedadlech klimatizovaného vagónu, vrtěli nechápavě hlavami a řítili se směr Kalka. Města, kde nikdo nezůstává přes noc.
Jak říkám, cesta do Shangri-La by neměla být snadná…
MIKIN
