Pro náš předposlední den v Římě jsme si naplánovaly pochod přes město s prohlídkou těch atrakcí, které jsme dosud neviděly. Začaly jsme na Náměstí lidu (Piazza del Popolo), kam jsme vešly skrz bránu Popolo, kterou po staletí vstupovali do města cestující přicházející ze severu po Via Flaminia.

     Brána dostala podle Michelangelova a Vignolova projektu v 16. století nový kabátek a ještě o 100 let později na atiku přání „šťastného a požehnaného vstupu“ švédské královně Kristině u příležitosti její návštěvy Říma.

     Kostel Panny Marie Lidové (S. Maria del Popolo) nebo také Panny Marie u topolů byl podle pověsti založen na místě Neronova hrobu.

     Středověká legenda č. 1 vypráví, že císařova ztracená duše strašila a kvílela v koruně topolu, který zde rostl. Papež Paschalis II. nechal strom porazit, spálit, popel vysypat do Tibery a na uprázdněném místě postavit kapli. Legenda č. 2 praví, že na farní kostel, který kapli později nahradil, se skládal lid. Latinsky se topol řekne populus a lid také populus, tak si vyberte variantu příběhu svému srdci bližší :-)

     Později byl ke kostelu připojen augustiniánský mnišský chór. Během svého pobytu v Římě r. 1512 zde pobýval Martin Luther, dokud ještě býval dobrým katolíkem.

     Kostel je proslaven svými kaplemi, které daly vyzdobit slavné rodiny, autorem třetí zleva (Cappella Chigi) je Raffaelo. V kapli Cerasi najdeme Caravaggiovy obrazy Obrácení sv. Pavla a Ukřižování sv. Petra.

Náměstí Lidu (Piazza del Popolo)

     Uprostřed klasicistního náměstí stojí nezbytný egyptský obelisk z období Ramesse II. Fontána se čtyřmi mramorovými lvy, která jej obklopuje, je dílem dvorního papežského architekta Giuseppe Valadiera, stejně jako koncepce celého náměstí. Na úpatí kopce s parkem Pincio, který se zvedá nad východním obloukem, stojí kašna s bohyní Říma obklopenou zosobněním řek Tibery a Aniene, na opačné straně pak kašna s Neptunem a dvěma Tritóny.

     Z jižního konce, pokud má teda ovál nějakej konec, vychází trojzubec bulvárů, ten prostřední a nejrušnější – Via Corso lemují dva identické barokní kostely – Panny Marie na svatém Kopečku (S. Maria di Montesanto) a Panny Marie Zázraků (S. Maria dei Miracoli).

     Název prvního kostelů se odvíjí od hory Karmel v Izraeli, neboť původní kostel, který stával na tomto místě, patřil karmelitánům. Druhý pak byl pojmenován podle oltářního obrazu, k němuž se vztahuje pověst o zázraku, který se udál r. 1325, když jedno dítko nedaleko odtud spadlo do řeky Tibery. Jeho matka se usilovně modlila k obrazu Panny Marie na zdi vedoucí podél, aby jí dítě zachránila a stalo se tak.

     Úzkou uličkou Via Margutta, kde bydlel Fellini a také Gregory Peck v Prázdninách v Římě, jsme došly na Španělské náměstí (Piazza di Spagna), kteroužto atrakci bych s potěšením vynechala, ale moje spolupoutnice tady ještě nebyla, tak jsme samozřejmě nemohly minout.

     Dle očekávání na náměstí nebylo pro lidi kam plivnout, taktéž Berniniho „zrezivělá stará vana“ (fontána La Barcaccia) i Španělské schody byly v obležení, kostel Nejsvětější Trojice na vršku (Chiesa della Trinità dei Monti) nad nimi se restauruje a byl zahalen plachtami, takže sorry, odsud žádný fotky nebudou

     Proč jsou Španělské schody tak profláknutým místem schůzek, praví fáma: v časech minulých se mladí lidé na schodech houfovali v očekávání, že si jich všimne některý z v okolí žijících umělců a vybere si je za svůj model.

     Nicméně do francouzského kostela (financoval francouzský král) jsme se po francouzských Španělských schodech (financoval francouzský velvyslanec) vyšplhaly, neb z náměstíčka před kostelem, na němž stojí nejmenší z římských obelisků, je pěkný výhled na město a v kostele je pak k vidění freska Daniela da Volterry „Snímání z kříže“.

     Naše další zastávka – Pantheon. Nechal ho postavit císař Hadrián v letech 118 – 125 n. l. na místě jeho požárem zničeného předchůdce. V 7. století byl pak zasvěcen Panně Marii a všem svatým mučedníkům, díky čemuž se dochoval dodnes. Tedy poněkud očesán, mramor, pozlacené střešní desky či bronzové obložení předsálí byly použity pro další účely, například již dříve zmíněný baldachýn ve Svatopetrském chrámu.

     Stavba je to teda poněkud bizarní, nicméně pozoruhodná, srdce stavitelovo jistě zaplesá: je stejně široká jako vysoká (43,2 m) a tento úctyhodný prostor je zaklenut 5000 tun těžkou kupolí z litého nevyztuženého betonu.

     Zevnitř je klenba vylehčena pěti řadami lichoběžníkových kazet. Uprostřed kopule je 9 m široký kruhový otvor, kterým dovnitř proudí světlo.

     Stavba neplní funkci jen jako kostel, ale také jako mauzoleum. Jsou zde pohřbeni italští králové a také malíř a architekt Raffael Santi.

      Kašna (s obeliskem) na náměstí před rotundou je od della Porty.

    Od Pantheonu naše další kroky směřovaly na renesanční náměstí Navona (Piazza Navona). Jeho protáhlý, na koncích zaoblený půdorys zachovává tvar antického stadionu, který zde nechal vybudovat císař Domitian. Jméno Navona se odvozuje od „in agone“ (na bojišti). Nebo také od „navis“, protože tvarem připomíná loď. Zas si můžete vybrat :-)

     Ostatně s vodou je toto náměstí úzce spjato. Až do 19. století se zde odehrávaly vodní hry, při nichž bylo v srpnu prostranství zaplaveno vodou. I dnes je Navona jedno z nejživějších náměstí, kde do noci baví návštěvníky artisté a pouliční prodavači.

     Dominantou náměstí je Berniniho Říční fontána (Fontana Fiume), každá z soch říčních bohů reprezentuje zároveň jeden světadíl: Nil Afriku, Ganga Asii, Dunaj Evropu a Rio de la Plata Ameriku. A nad tím vším se samozřejmě tyčí nezbytný obelisk.

     No, a aby tý vody nebylo tak úplně málo, jsou na Navoně ještě další dvě fontány, na jižním konci náměstí bojuje Maur s delfínem a na severním Neptun s chobotnicí. Obě jsou starší než Říční, autorem kašen je della Porta, později byly zrekonstruovány Berninim, taktéž sochy na ně byly umístěny dodatečně.

     Na náměstí jsme ještě navštívili barokní kostel sv. Anežky na bojišti (S. Agnese in Agone), který stojí na místě umučení této římské světice, v kryptě si lze prohlédnout pozůstatky domitiánského cirku. Kostel nechal vystavět papež Inocent X. jako rodinnou kapli, roku 1992 jej rodina darovala římské diecézi. Ve stavbě se střídali Rainaldiniové a Borromini, podle toho, kdo z nich byl zrovna u papeže oblíben.

     Druhou největší kupoli v Římě po sv. Petrovi má kostel sv. Ondřeje v údolí (S. Andrea della Vale) na třídě Vittoria Emanuela II., známý jako dějiště prvního jednání Pucciniho opery „Tosca“. Na stavbě se podíleli Grimaldi, della Porta, Maderno a Rainaldi. Jsou zde pohřbeni papežové z rodu Piccolominiů, mezi nimi i Pius II. (1405 – 1464), který sepsal české dějiny Historia Bohemica a odmítl Jiřímu z Poděbrad potvrdit basilejská kompaktáta.

     Na náměstí Largo di Torre Argentina jsme si prohlédly ruiny z dob římské republiky - Area Sacra, které svého času stály uprostřed Martova pole. Zbytky čtyř chrámů ze 3. stol. př. n. l., které patří k nejstarším řimským stavbám, nemají zatím jména a jsou označeny písmeny A, B, C, D. Chrám A byl pravděpodobně zasvěcen bohyni pramenů Juturně.

Najdeme zde i zbytky podezdívky Pompeiovy kurie, kde o březnových idách roku 44 př. Kr. pod 23 ranami dýkou padl k zemi Julius Caesar.

     Poslední zastávku jsme učinily v kostele Nejsvětějšího jména Ježíšova (Il Gesù), mateřské to lodi jezuitů, kde je pohřben zakladatel řádu Ignác z Loyoly. Hlavním architektem byl Michelangelův žák Jacopo Barozzi zvaný Vignola, průčelí je pak zas od jeho žáka Giacoma della Porty :-)

     Kostel měl ve své době novátorskou koncepci: půdorys sleduje rozvrh latinského kříže s širokou apsidou po vzoru raně křesťanských bazilik, na rozdíl od nich však nemá předsíň a všechny vchody vedou do centrálního prostoru, boční lodě jsou v podstatě zredukovány na jednotlivé kaple k soukromému rozjímání, příčné křídlo je jen naznačeno. Z trojlodní baziliky se tak vlastně stává jednolodní.

     K mistrovským dílům kostela patří oltář nad hrobem prvního generála v levém transeptu. Kolosální světcova stříbrná socha padla na reparace Napoleonovi, takže dnes uvidíte jen štukovou kopii. A dále pak stropní freska „Triumf jména Ježíšova“ od Il Baciccia (Giovanniho Battisty Gaulliho).

(continua)

Falena Romana