Cestou mne zaujala budova TJ Santoška, jako vystřižená z dob první republiky. O kousek dál pak hnědá budova s krásnou vstupní brankou a vrátnicí – rehabilitační klinika Malvazinky. Vznikla r. 1923 jako Sanatorium poštovních zaměstnanců, později prominentní SANOPZ. Vrátný zrovna postával venku a tak jsem k němu přistoupila se zvědavou otázkou, zda se právě tady netočily filmové Pelíšky. Rozesmál se a souhlasně přitakal s tím, že zrovna jeho do komparsu vzít jako na potvoru nechtěli.
Naproti klinice je administrativní budova se zajímavou věžičkou. Nafotit budovu tak, aby z toho vznikl hezký obrázek bez dopravních značek, aut, sanitek a nevlézt přitom do areálu, moc nešlo. Tak jsem se spokojila s jedním snímkem, který doma dostal ještě mírný ořez. Budova je bývalá viniční usedlost Malvazinka.
Její historie sahá hluboko do minulosti, roku 1628 ji koupil měšťan Tomáš Malvazín (někdy též Tomáš Malvazy), rozšířil ji na hospodářský dvůr s pozemky. Roku 1800 pak byla usedlost přestavěna, a roku 1875 se smíchovská obec stává z velké části vlastníkem tohoto objektu. Vzniká zde mj. též hřbitov, viz. - článek Malvazinky. Později se usedlost stává součástí sanatoria.
Pokračujeme ulicí U Klavírky. Nese název po stejnojmenné usedlosti, jejíž původ není znám a která už dnes nestojí. Je zaznamenána v katastru z r. 1784. Název nemá patrně nic společného s klavírem jakožto hudebním nástrojem. Ale železný hřeb-klavír byl dříve používán k napínání sukna a tak velmi pravděpodobně dal bývalé usedlosti název právě tento železný pomocník střihačů a soukeníků. Nestojí tedy už usedlost Klavírka, stojí však (a to už v ulici Na Václavce) krásná pozdně secesní vila Na Klavírce, podle návrhu Františka Kavalíra (1878-1932).
Tento rodák z Oseku u Rokycan studoval u prof. Jana Kotěry a v Praze mu vděčí za svůj vznik mnoho krásných budov. Hlavně na Hřebenkách, o kterých bude příští toulání Prahou 5.
O něco níže se nachází dvě významné stavby podle návrhu Aloise Kordy. Vila Na Václavce a bizarní vila Helenka. Obě z r. 1903, avšak každá úplně jiná. Však posuďte sami.
Na Václavce bývala vyhlášená Bělouškova zahradní restaurace a štamgasti nejen ze Smíchova si tu mohou dodnes pochutnat na bělavém moku či nějaké té ohnivé vodě, nebo zaplnit hladové útroby. Restaurací tu mnoho není a v krku snadno vyschne. Celá ulice Na Václavce je totiž ve velmi strmém terénu - a kdo jde v protisměru do kopce, ten se opravdu zadýchá.
Pod těmito vilami o něco níže stojí zajímavé domy s dřevěnými trámy arkýřů. Vidět je pouze na fotografii, na Prahu bych je jistě netipovala. Stejně jako dům s válcovou věžičkou na protější straně ulice.
Zatímco na fasádě Kordovy vily Václavky můžeme vidět texty o knížeti Břetislavovi, Přemyslu Oráčovi, na hnědošedé vile 5/1263 stojí zajímavý nápis … srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy… Tento text využil Karel Poláček – Dům na předměstí.
Hned vedle stojí nenápadná, ale o to víc zajímavější vzorně opravená budova z režných cihel. Zmiňovala jsem ji už minule. Jde o domek se strojovnou smíchovské vodárny. Pochází z let 1903-1904 podle návrhu Jindřicha Gablera.
Veškeré strojové vybavení dodávala proslulá smíchovská továrna Ringhoffer. Ale přivedením vody ze Želivky skončila činnost této čerpací stanice a dnes budova slouží jako skladiště.
Poslední památkou na trase je funkcionalistický kostel CČSH s výraznou, 21 m vysokou věží s typickým kamenným kalichem. Kostel byl postaven r. 1933 (některé prameny říkají 1935) podle návrhu architektů Sobotky a Vachaty, stavbu realizovala firma stavitele V. Nekvasila.
A toť pro dnešek vše, přátelé,
MIA
O Smíchově už budou asi jen dva články - Hřebenky a Klamovka. O tom radlickém hřbitově vím, mluvili jsme o něm s příbuznými z Prahy. Oni už tam byli , já ne. Hřbitov otevírali o dnech EHD v září a oni si to nějak vyčíhli. Taky jsme kdysi společně byli v radlickém bazénu.
Těším se zase na Tvé povídání.
