Pátý den jsme zahájily prohlídkou atrakce, kterou jsme měly prakticky za bukem. Pár kroků od centrálního nádraží Termini (a taky našeho dočasného římského bydliště) se nalézá jeden ze sedmi poutních kostelů, taktéž jedna ze čtyř patriarchálních bazilik, největší a nejvýznamnější mariánská svatyně ve městě – kostel panny Marie Větší (nebo také Panny Marie Sněžné).

     Stojí na vrcholku pahorku Esquilin, kde v noci ze 4. na 5. srpna 352 nasněžilo. O tomto netradičním úkazu byl ve snu informován senátor Jan se ženou a taktéž papež Liberius, kterým se té noci zjevila Panna Maria se žádostí, aby na místě, kde najdou sníh, vybudovali kostel na její počest. Na druhý den se všichni na onom místě sešli a papež vyznačil půdorys chrámu přímo ve sněhu.

     Původní kostel byl ve 13. století značně přestavěn, trojlodní bazilika byla rozšířena o příčné lodě a apsidu, ve 14. století byla připojena 75 m vysoká zvonice, nejvyšší v Římě. Další přestavby se pak kostelu dostalo v době baroka. Na náměstí před bazilikou stojí obelisk z Augustova mauzolea a mariánský sloup od Carla Maderna. Po jeho vzoru se pak začaly stavět mariánské sloupy i v dalších katolických zemích zejména střední Evropy.

     Navzdory všem úpravám si bazilika zachovala svůj raně křesťanský ráz. Prostřední loď odděluje od postranních lodí 40 iónských sloupů. Mozaiková výzdoba se Starozákonními příběhy pochází z 5. století. Kazetový strop byl pozlacen prvním zlatem, které poslal španělský král do Říma z Ameriky.

     Hlavní atrakcí kostela je relikvie Betlémských jesliček, které jsou vystaveny v kapli pod hlavním oltářem. Jak tak na ně koukám, nějaká dáma za mými zády povídá druhé: „Teda, řeknu ti, už se těším, až budeme sedět zejtra v letadle.“  Účastníci zájezdu v živém přenosu :-)

     V kostele se mámě neudělalo dobře (ucho, sviňa), což teda bylo trochu dramatické, protože v tu chvíli jsme byly každá na opačným konci katedrály, takže mě v tom množství lidu naháněli nějací všímaví turisté. Naštěstí moje tričko s arou v životní velikosti bylo dost signifikantní a byla jsem nalezena. S pomocí pilulky a patrně i samé Matky Boží se mámě podařilo nepozvracet katedrálu, a když zas byla po hodince schopna rovné chůze, byla odvelena zpět domů a do postele a v dalším programu jsem tento den pokračovala sama.

     Kousek od baziliky panny Marie Sněžné stojí kostel sv. Praxedy, postavený nad zbytky domu jejího otce, senátora Prudentia, u kterého přebýval v době svého římského pobytu sv. Petr. Kostel byl ve správě mnichů východního obřadu a je tedy velice pravděpodobné, že zde během svého pobytu v Římě bydlili i sv. Cyril a Metoděj. Navíc po vypovězení z Čech se sem uchýlil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Bohužel, ve chvíli, kdy jsem se ke kostelu dostala, byl zavřený a pak už nebyla příležitost… Tak ten mi zůstal na seznamu na příště.

     Protože mi bylo líto, že jsem si na střeše chrámu sv. Petra nevzpomněla na svou kamarádku Boženku, vyrazila jsem přes město směr Vatikán toto své opomenutí napravit.

     Na dohled od nádraží Termini, na náměstí Republiky, stojí uprostřed bývalých Diokleciánových lázní kostel Panny Marie Andělské (S. Maria degli Angeli). Byl postaven podle Michelangelova projektu ve tvaru řeckého kříže. V pestré barokní mozaikové podlaze je od roku 1702 zapuštěn 45 m dlouhý bronzový poledník (12° 30‘ východní délky) se stupnicemi a různými astronomickými údaji.

     Původně měl 3 účely: ověřit správnost Gregoriánského kalendáře, co nejpřesněji stanovit datum Velikonoc shodně s pohyby Slunce a Měsíce a trumfnout Bolognu, kde jeden takový už měli. Na poledník se otvorem v jižní stěně promítá sluneční kotouč a dovoluje poměrně přesně určití místní poledne, rovnodennost i slunovrat. Další otvory v klenbě umožňují pozorovat Polárku a několik dalších hvězd.

     Na náměstí Republiky (dříve Esedra) najdeme další z fontán – Fontánu s najádami (1885). Odtud jsem pak zamířila na nejvyšší z římských pahorků, Quirinal. Cestou jsem se zastavila na rušné křižovatce, která získala jméno podle čtyř malých fontán na jejích rozích. Fontány jsou pozdně renesanční a představují dvě řeky – Tiberu a Aniene (přítok Tibery, napájel římské akvadukty) a dvě bohyně – Dianu a Juno. Blbě se fotí, křižovatka je rušná, chodník úzký, turistů mnoho.

     Na křižovatce také stojí barokní kostelík sv. Karla Boromejského od Borrominiho, průkopníka iluzionistické architektury. Stejně jako sv. Praxeda měl zavřeno a už jsem se sem pak taky nedostala, což mě dost mrzí a mám na seznamu pro příště.

     Od Čtyř fontán jsem pak došla na Kvirinálské náměstí, odkud je pěkný pohled přes celé vnitřní město až ke Svatopetrskému chrámu. Papež Sixtus V. zde nechal postavit 5,6 m vysoké sochy Castora a Polluxe s koňmi z Konstantinových lázní, později byl mezi oběma sochami vztyčen obelisk a ještě později přidána fontána, nalezená na fóru vedle chrámu Dioskurů.

     Nejvýznamnější stavbou na Koňském vrchu, jak se náměstí také říká, je Kvirinálský palác, dříve letní sídlo papeže, pak rezidence italských králů a dnes úřední sídlo prezidenta.

     První a jediný gotický kostel v Římě, Panny Marie nad Minervou (S. Maria sopra Minerva), kde jsem učinila další zastávku, stojí na místě antického chrámu bohyně Isis. Tento byl mylně přisuzován Minervě, odtud tedy přídomek „sopra Minerva“. Architekt kostela není znám. K uměleckým pokladům baziliky patří Michelangelova socha Krista a fresky v kapli Carafů od Filippina Lipiho.

     Chrám odjakživa patřil dominikánům. Je zde pohřben dominikánský mnich a malíř rané renesance Fra Angelico. V přilehlém klášteře se konaly inkviziční procesy, mimo jiné i s Galileo Galileem.

     Na náměstí před kostelem stojí menší egyptský obelisk, který byl nalezen r. 1665 v zahradě kláštera. Nese ho na zádech slon vytvořený podle Berniniho návrhu. „Je zapotřebí silného rozumu, aby bylo možné unést tíhu moudrosti“, hlásá nápis na podstavci.

     Od S. Maria sopra Minerva jsem to vzala rovnou cestou na Svatopetrské náměstí, kde jsem nejprve na poště zakoupila pohled a známku s papežem a poslala pozdrav Božence, čímž byl cíl mise splněn. Pak jsem cvičně zašla do chrámu, jestli není přístupná krypta, ale zase nebyla. Takže to máme další položku na seznam, nějak se mi to rozrůstá…

     Trochu jsem u vchodu diskutovala s mravnostním kontrolorem ohledně délky mé sukně (diskutovala je teda poněkud nadnesený výraz, prostě mě mávnutím ruky odeslal zpět), naštěstí sukně měla dostatečný podíl elastanu a dala se popotáhnout o potřebných 8 cm níže.

     Protože mě tak trochu znervózňoval zdravotní stav maroda, vypustila jsem zbylé plánované atrakce (jako například další z poutních kostelů sv. Vavřince za hradbami, taky zůstal na seznamu…) a vydala se již bez dalších zastávek zpět domů. Koukám, že ten dnešní díl je hlavně o tom, co jsem neviděla :-)

(continua)

Falena Romana