A byl tu DEN 3. Ráno jsme se vydaly opět do Vatikánu, abychom dokončily, co jsme včera nestihly. Do chrámu stála fronta přes půl náměstí, ale hýbala se podstatně rychleji, takže za 20 minut jsme už dusaly po schodech nahoru na kopuli.

     Hlavní chrámová kopule byla postavena podle Michelangelova návrhu. Je 93 vysoká a má vnitřní průměr 42,56 m. Původně měla kopírovat tvar koule, později byla její výška prodloužena o 1/6. Jejího dokončení se Michelangelo nedožil. Není se co divit, když se ujal její stavby, bylo mu 71 let.

     Z ochozu na úpatí kopule do lucerny na jejím vrcholu už musíte po svých. Schody vedou mezi vnitřním a vnějším pláštěm. Z vyhlídky je vidět do Vatikánských zahrad, komplexu Vatikánského paláce a zvláště pěkný je pak pohled na Svatopetrské náměstí.

     Cestou dolů z kopule jsme si udělaly přestávku na svačinu na střeše baziliky, ještě jednou se pokochaly výhledem na město a poslaly pozdravy domů. V prodejně suvenýrů si totiž můžete koupit pohled, známku s papežem a všechno to pak vhodit do vatikánské poštovní schránky tamtéž :-)

Chrám sv. Petra

     Svatopetrský chrám stojí nad hrobem muže, který v 1. století zemřel za svou víru mučednickou smrtí: apoštol Petr byl ukřižován a pohřben asi v roce 64 n. l. na pahorku Vaticanus na pravém břehu Tibery, kde stával Neronův cirkus. V okolí skromného hrobu při via Cornelia vyrostla postupem času rozsáhlá nekropole.

     Hrob sv. Petra se brzy stal poutním místem. O 250 let později křesťanský císař Konstantin nechal část pohřebiště zrušit, odkopal vršek kopce a nad hrobem galilejského rybáře, kterému Kristus svěřil klíče od království nebeského, vystavěl baziliku, která pak přečkala více než 12 století.

     Kostel, který viděl Karel IV. při své korunovaci římským císařem 5. dubna 1355, není tím kostelem, který vidíme dnes. Z Konstatinovské pětilodní baziliky se prakticky nic nedochovalo, ale z archeologických nálezů, starých vyobrazení i středověkých zpráv poutníků ji lze téměř úplně rekonstruovat. Kostel nejvíce zchátral během exilu papežů v Avignonu. I přes částečné opravy byla stavba na konci 15. století v havarijním stavu. Papež Julius II. proto rozhodl o jejím stržení a pověřil Bramanteho novou výstavbou. Základní kámen prvního z pilířů nového kostela byl položen 18. dubna 1506.

     Chrám sv. Petra se stavěl 120 let a definitivně dokončen byl až v 18. století. Za dnešní podobou stojí čtyři umělci: renesanční architekt Bramante zadal monumentální měřítko stavby, otec manýrismu Michelangelo je autorem křížení a kupole, Maderno postavil raně barokní loď chrámu a pozdně barokní Bernini vyprojektoval náměstí před kostelem a vyzdobil chrám baldachýnem nad hrobem sv. Petra a Cathedrou Petri, papežským oltářem v závěru chrámu.

     Do chrámu vedou patery dveře, z nichž ty pravé, Porta Santa, se otevírají jen jednou za 25 let ve Svatý rok. Prostřední portál, práce renesančního florentského sochaře Filareta, pochází ze staré basiliky.

     Ve vestibulu ještě stojí za pozornost Giottova mozaika „Navicella - Lodička“ nad středním portálem. Taktéž pochází ze starého chrámu a zobrazuje Ježíše kráčejícího po vodách.

     Jednou z hlavních atrakcí chrámu hned v první pravé kapli je Michelangelova Pieta. Od útoku v r. 1972, při kterém Marie přišla o nos, je chráněna pancéřovým sklem.

     Hlavní atrakcí je pak samozřejmě hrob sv. Petra, nad nímž stojí Berniniho bronzový, 20 m vysoký, baldachýn. Zadavatel – papež Urban VIII. nechal pro jeho dokončení strhnout a roztavit ozdoby z Pantheonu, čímž si vysloužil posměšek Římanů: „Co nedokázali Barbaři, dokázali Barberini“.

     Dále pak další Berniniho práce – Cathedra Petri v apsidě, bronzové křeslo, které ukrývá nejvznešenější relikvii kostela, stolec sv. Petra; ve skutečnosti pochází buď ze 4. století či se jedná o dřevěný trůn pro korunovaci císaře Karla Holého (názory se různí).

     Kostel samozřejmě ukrývá mnoho dalších relikvií, např. kus Kristova kříže, Veroničinu roušku, kopí sv. Longina či hlavu sv. Ondřeje. Sochy světců, k nimž se tyto relikvie vztahují, jsou umístěny ve výklencích čtyř sloupů, nesoucích hlavní kopuli.

     Chrám byl veřejnosti bohužel přístupný jen na úroveň křížení hlavní lodě a transeptu. Takže do krypty jsem se nedostala a taktéž jsem neviděla oltář sv. Václava, který původně stával ve staré bazilice a založil jej olomoucký biskup Hynek. Oltářní obraz nechal zřejmě namalovat Karel IV. při své korunovaci na císaře 5. dubna 1355.

     Kromě papežů, kardinálů a mučedníků je v chrámu pohřbeno i několik světských mrtvol, například Ota II. či Jakub II. Stuart.

     Elipsovité náměstí před kostelem taktéž navrhoval Bernini. Je lemováno čtyřmi řadami dórských kolonád.  Egyptský obelisk z růžové žuly uprostřed náměstí podle tradice představuje spojovací článek mezi antikou a křesťanstvím, neboť v jeho patě se má nacházet Caesarův popel a ve špičce pak relikvie kříže. Obelisk je bez hieroglyfů a údajně nikdy nebyl vyvrácen či přeražen. Po jeho stranách stojí dvě žulové fontány (Maderno, Bernini). Poblíž fontán jsou v dlažbě vyznačena místa, z kterých se čtyřnásobná řada kolonád jeví jako jediné sloupořadí.

     Z náměstí jsme se pak vydaly zpět domů cestou poutníků (akorát teda v obráceným gardu) přes Květinové pole, náměstí a druhou z římských středověkých tržnic. Bronzová socha Giordana Bruna uprostřed Campo dei Fiori připomíná temné stránky minulosti, v době inkvizice se zde konaly veřejné popravy. Na podstavci památníku najdeme též reliéf Mistra Jana Husa.

     Kousek za náměstím pak vykopávky Area Sacra di Largo Argentina, jehož čtyři chrámy, jedna kruhová a tři pravoúhlé stavby pochází z dob římské republiky (3. a 2. stol. př. n. l.). No a to už jsme prakticky na Benátském náměstí pod Kapitolem.

     Značně ušoupané jsme ještě krátce navštívily kostel sv. Kosmy a Damiána, kterýžto je přistavěn k Romulovu chrámu na Foru Romanu. Po barokní přestavbě a zvýšení podlahy o 7 m kvůli prosakující spodní vodě byl starý vchod, který vedl skrz Romulův chrám, uzavřen a byl vybudován nový vchod na druhé straně z ulice Via dei Fori Imperiali.

(continua)

Falena Romana