„Mille viae ducunt hominem per saecula Roman“ praví známé pořekadlo. A je pravdivé. Dva roky jsme si s mámou plánovaly cestu po Toskánsku, abychom letos začátkem května dorazily do Říma. Odjezd byl mírně dramatický, neb na pražském letišti nás uvítala cedule „odlet zrušen“. Předchozí den na letišti Fiumicino totiž trošku hořelo.
V nějaký restauraci teda, ne že by lehla půlka letištní budovy popelem, o čemž jsme neměly ani tucha a když jsem se dívala v noci na odlety, tak tam náš let ještě normálně visel. Jak se později ukázalo, naše babička, náruživá televizní divačka, naopak byla o požáru informována velmi přesně, ale nechtěla nás prej plašit :-)
Nejbližší volný let o 24 hodin později… Takže telefonát do Itálie, jestli nevadí, že dorazíme až další den (pan domácí uměl anglicky asi jako já italsky, takže rozhovor probíhal ve stylu – nou flajt , tumorou, oukej), přebukovat letenky a s kuframa zas zpátky domů. Druhý pokus o odlet byl již úspěšný, a tak jsme večer šťastně usínaly ve stínu katedrály Panny Marie Sněžné.
DEN 1.
Slunné italské ráno, pouliční hluk a záhořovo lože nás poměrně brzo vyhnaly z pelechu. Prohlídku Říma jsme zahájily návštěvou Kolosea a přilehlých antických ruin. Jednak byly nejblíž a druhak, i když jsme měly předsevzetí odjet na cesty s podrobným itinerářem, nezadařilo se. Tahle atrakce zabere celý den, takže pro dnešek jsme měly tím pádem vystaráno a večer se pak už další program vymyslí.
Komu se nechce trčet v obligátní frontě k pokladně, může si o 100 metrů dále zakoupit vstupenku u vchodu na Palatin, kde žádná fronta není a ke Koloseu se vrátit. Učinily jsme tak i my.
Koloseum
Amfiteátr císaře Flavia v dolíku mezi třemi římskými pahorky – Palatinem, Esquilinem a Celiem – se začal stavět v r. 72 za císaře Vespasiána na místě bývalého Neronova umělého jezera. Římská doba byla vůbec tak trochu megalomanská a některé její epochy byly ještě o něco megalomanštější. Takže za vlády Nerona bylo celé širé okolí zastavěno jedním obrovským palácem (včetně toho jezera). Nové stavební parcely se pak získávaly poměrně častými požáry.
Eliptická stavba měří 188 m v podélné a 156 m v příčné ose, má 4 patra o celkové výšce téměř 50 m a když ho obejdete kolem dokola, budete mít v nohách víc jak půl kilometru. Vpravdě kolosální :-).
Do dnešního dne se z původní stavby dochovaly asi 2/3. Obklady z bílého mramoru byly rozebrány v průběhu staletí (hlavně k větší církevní slávě) a o jejich existenci dnes svědčí jen díry ve zdivu, které po nich zbyly, díky čemuž Koloseum vypadá jak po útoku šíleného ostřelovače.
Palatin a Forum Romanum
Po prohlídce Kolosea jsme zamířily na Palatin, takový římský Říp, kde Romulus položil základní kámen města a státu. Jak šla staletí, stal se pahorek vyhledávaným bydlištěm římské smetánky.
Tam, kde se Palatin začíná svažovat k Foru Romanu, stojí Titův oblouk a na něm je vyobrazeno moje „must see“ dnešního dne – vítězní Římané odnášejí poslední z židovských posvátných předmětů, menoru, ze zničeného Druhého chrámu.
Základy Fora Romana, původně neúrodného a nezdravého údolí mezi Palatinem a Kapitolem, položil etruský král Tarquinius Priscus tím, že vybudoval pramatku světové kanalizace - Cloacu Maximu. Na místě bažin pak vyrostlo centrum obchodu, státní správy, soudnictví, náboženství, bankovnictví, politiky, hyde park, volební síň, paradeplatz, pohřebiště i vězení…
Zdá se, že nic nového pod sluncem, některé problémy dneška se táhnou již od starověku. V Kurii, shromaždišti senátu, je například vystaven reliéf, který zobrazuje promíjení daní občanům a seznamy dlužníků jsou za přítomnosti císaře spalovány.
Centrální svatyní Fora byl chrám bohyně Vesty, kruhová stavba o průměru 15 m, vchod situovaný na východ symbolizoval spojení Vestina ohně a Slunce jako zdroje života. Uprostřed konické střechy byl otvor pro odvádění kouře. V chrámu totiž hořel posvátný oheň, symbol věčnosti Říma. Vždy na římský Nový rok si jej Římané přinášeli do svých čerstvě uklizených a vyčištěných domovů.
Jak říkám, nic nového pod sluncem :-)
Oheň opatrovaly nejprve královy dcery, později byl tento úkol přenesen na šest kněžek. Vestálky, dcery z předních patricijských rodin, vstupovaly do kultovních služeb v šesti až deseti letech, v kněžské službě zůstávaly 30 let a byly zavázány k cudnosti.
Porušení slibu mělo za následek smrt. Na oplátku měly významná privilegia, nepodléhaly nadále otcovskému dohledu, disponovaly značnými finančními prostředky a požívaly velké vážnosti. Kromě ohně střežily Vestálky další posvátnosti, jako například sochu Minervy, kterou přivezl Aeneas z Tróje.
Odpolední sluníčko nenápadně připalovalo a začínala jsem tušit, že jsem udělala vážnou chybu, když jsem se ráno nenamazala. Zatímco Palatin je příjemně stinný, zarostlý borovicemi, do údolí Fora Romana to pěkně praží. A není úniku. Teda je, ale jen skrz jednosměrné turnikety.
Kapitol
Z Fora Romana jsme se pak vyšplhaly na Kapitol a na chvíli zašly užít stínu do kostela Panny Marie na oltáři nebes - S. Maria in Aracoeli. Stojí na místě, na kterém Sybila z Tibutinu prorokovala císaři Augustovi Kristův příchod. To bych ještě skousla, ale že ji císař nedal vzápětí shodit ze skály, alébrž na onom místě nechal postavit Oltář nebes, to se mi zdá přece jen už trochu divoké :-)
V kostele je pohřbena sv. Helena, matka Konstantina Velikého. Ve středověku se pak bazilika stala politicko-náboženským centrem. Jednal zde parlament a konaly se městské svátky.
V kapli vedle sakristie je k vidění zázračné Jezulátko z Aracoeli, kterému děti z celého světa píší svá přání. 60 cm vysoká soška je vyřezaná z olivovníku z Getsemanské zahrady. Teda byla, vystavená je jen kopie, originál byl ukraden v r. 1994.
Kostel patří františkánům.
V kostele se zrovna schylovalo ke svatbě. Akorát jedna malá družička odmítala rozhazovat květiny, hystericky se sápala po mamince a vůbec svatbu bojkotovala. Dvacet svatebčanů ji půlhodiny přemlouvalo, zatímco nevěsta se pekla na sluníčku před kostelem. Nakonec se družička uvolila rozhazovat květiny v doprovodu maminky, nevěsta se mohla vdát, zazvonil zvonec a pohádky byl šťastný konec.
Kapitol, nejslavnější ze sedmi římských pahorků, má dva vršky. Na jednom z nich stával chrám Junony napomínající. Juno Moneta platila za ochránkyni zásob a v jejím chrámu byla původně římská mincovna, od jejího jména se odvozuje název pro peníze v řadě evropských jazyků. (Dnes zde stojí kostel S. Maria in Aracoeli.) Na protějším vršku pak býval chrám Jupitera Kapitolského.
Ústřední jezdecká socha Marka Auerelia z 2. století, která sem byla přemístěna z Lateránu, jako jediná přežila bez úhony vlnu ničení pohanských památek, protože se obrazoborci domnívali, že na koni sedí křesťan-friendly císař Konstantin. Pověst praví, že až ze sochy zmizí všechno zlato, nastane soudný den. (Na náměstí dnes stojí replika, originál je uchováván v Novém paláci - Palazzo Nuovo tamtéž).
No, a touto poslední atrakcí jsme zakončily dnešní putování. Kapitolská muzea jsme si nechaly na někdy příště, ale už na ně nedošlo. A Mamertinský žalář a Tarpejskou skálu jsem taky neviděla…
(continua)
Falena Romana
...záhořovo lože :-))
...multitalent! Jinak krása, jako vždycky, těším se na pokračování!