Slunce se už pomalu sklání k obzoru, když se přede mnou na horizontu objeví kříž. Tady v rovinatý krajině severního Texasu je vidět už z dálky. Málem bych na něj zapomněl. Určitě to bude ten, co na něj upozorňovaly poutače už před pár hodinama. První dokonce ještě v Novým Mexiku. A to bylo víc než sto mil odtud. Hlásaly – „Spiritual Experience, You´ll Never Forget“, tedy „duchovní prožitek, který nikdy nezapomeneš“ nebo tak něco.
Jsem od kříže ještě pár mil, ale čím víc se k němu blížím, tím víc je zřetelný, že ty poutače v něčem určitě nelhaly – bude fakt velikej. Nedokážu posoudit, jestli je opravdu největší, zvlášť v západní hemisféře, jak se tam psalo – Amíci dost přehánějí, ale je to klidně i možný, že je.
Když kolem něj konečně projíždím, napadlo mě, že by to mohla být zajímavá fotka – kříž se zapadajícím sluncem v pozadí. I když ještě nevím přesně, kde budu dneska spát a pro takovej případ je vždycky dobrý mít dostatečnou časovou rezervu na případný delší hledání spaní, tu chvilku bych tomu věnovat moh´.
A tak hned na následujícím exitu 112 sjíždím s I-40 na provinční silnici uprostřed prérie. Kromě toho kříže, už zase v dálce, tu široko daleko nevidím zhola nic. Silnice je úzká, bez tady vcelku obvyklýho odstavnýho pruhu na krajnici, alespoň v jednom směru i u regionálních highways. Naštěstí je liduprázdná, takže s chvilkovým zastavením u krajnice tady nebude problém. Pobíhám sem a tam a hledám nejlepší místo na fotku. Taková sláva to ale nebude, jak jsem čekal.
Na silnici se nedá otočit a tak musím popojet až ke křižovatce s odbočkou ke kříži, na kterou upozorňuje místní cedule. Křižovatka je jenom kousek odtud. K mýmu překvapení sem nepřijíždím sám. Po ještě užší cestě ke mně míří od kříže velikej truck. Dávám mu přednost, aby křižovatkou mohl projet zpátky k dálnici jako první, protože na jeho silnici bychom se tedy vyhnuli jenom těžko. To je velký překvapení pro mě, co tu ten truck dělá. Myslel jsem, že na zbytečný zajížďky řidiči trucků nemají čas. Alespoň z kamioňáckýho vyprávění Michala z Boise to tak vypadalo.
Zajížďka zřejmě nebyla zbytečná. Řidič je snědej, asi Hispánec, ti tady jsou dost pobožní. Ale, stejně mě překvapil, že si sem zajel se podívat – a možná se pomodlit? Nevím, neznám zvyky místních věřících, nepatřím k nim.
Ten truck mě ale zviklal, že tu byl. Možná je ten kříž zajímavej i něčím jiným, než, že je největší. A tak místo otočky zpátky na dálnici to tu otáčím směrem ke kříži, když už tu jsem. Byl to zas jeden z mých momentálních nápadů, ty už mě dlouho vedou životem. Na parkovací plac u kříže přijíždím tak akorát na pár fotek, než se slunce definitivně schová za obzor.
Ani nevypínám motor, jen přeřadím na P - jako parking, aby kára neodjela, protože za moment už zase pojedu. P je na automatu vlastně jako ruční brzda. Jenom udělat v rychlosti ty dvě tři fotky, než bude na focení definitivně šero… Jenomže, ten ohromný kříž tu není sám. Kolem něho do kruhu jsou rozestavena sousoší. A jak je tak v rychlosti obcházím, poznávám v nich neomylně všechny nejdůležitější okamžiky Ježíše Nazaretského před jeho ukřižováním.
Od Poslední večeře, mytí si rukou Piláta Pontského, přes celou Křížovou cestu Ježíše, jeho přibití na kříž až po Pietu. Tedy, s tou večeří to trochu odflákli, asi jim došel bronz nebo peníze na něj, protože pár jeho učedníků tam viditelně schází, ale já při tom tenkrát nebyl, tak to vím jenom z doslechu, kolik jich bylo – no ale je to jenom symbolika, já to chápu, nejsem šťoura.
Aby to bylo všechno i pro šťouraly komplet a tenhle objekt působil maximálně monumentálně, udělali tu k tomu ohromnému kříži ještě tři další menší vedle sebe na návrší, ve kterým každej musí poznat Golgotu s ukřižovaným Ježíšem uprostřed. Ke křížům s ukřižovanými vede schodiště, které má dodat výjevu patřičnou monumentálnost. Celkem zdařilou, pokud to celý nebudeme považovat za jeden velkej kýč, což by tedy někdo mohl, ale tady v pobožný Americe z pobožných domorodců asi nikdo.
Tohle je prostě daň za americkej kult křesťanství, někdy pokrytecký pobožnosti a jejích symbolů. Trochu bokem stojí návštěvní středisko. Na ceduli píší, že jsou tam kanceláře, recepce, výstavní síň a divadlo. A restroom, samozřejmě, jsme přece v Americe. A obchod se suvenýry pro poutníky – no jasně, je to přece poutní místo.
Ten obchod bude možná to nejdůležitější místo z celého poutního místa tady, jak znám Amíky :-))). A možná hlavní důvod existence tohohle poutního místa uprostřed placatý nicoty. Nakonec, už jsem to jednou viděl v Sedoně v Arizoně, v kostele Svatého kříže, mezi červenými skálami. Taky tam měli u svatostánku obchod pro poutníky s neuvěřitelnými věcmi. Majitel tohohle pozemku u dálnice – nechci mu křivdit, jen uvažuju – přišel konečně na to, jak udělat, aby tenhle, jinak bezcennej pozemek, začal konečně něco vydělávat. Ale jeho úmysly mohly být i zcela duchovní, to nevylučuju – v současný Americe je totiž fakt možný to i to.
Budova je postavena do podkovy, tak jenom nakouknu do vnitřní dvorany, protože tam slyším bublání vody. Celou ji zaplňuje fontána s Ježíšem. Tady se mu musí líbit, moc pěkně mu to tady udělali, samá tekoucí voda, která mu to tady v tomhle hicu pěkně ochlazuje. Příjemný místo, dali si fakt záležet.
Jenom ho asi bude už bolet ruka, kterou kyne příchozím. Protože sochaře napadlo, že takhle bude pro poutníky nejvíc důstojnej ... No a protože už jsem tady viděl fakt dost, otáčím to rovnou ke káře, protože čas rezervovanej tomuhle místu už jsem vyčerpal. Naposled se rozhlédnu, pohledem se loučím s tímhle neobvyklým svatostánkem uprostřed prázdné krajiny a najednou zahlédnu u jednoho protějšího sousoší holku, který jsem si v té rychlosti prohlídky nějak nevšiml.
Což je tedy divný, protože JÍ si tedy nejde nevšimnout. Za celou dobu všech mých výletů sem jsem tady nic podobnýho neviděl a těžko ještě někdy uvidím. I když ji vidím jen zezadu, její zjev a chování se naprosto vymyká všemu běžnýmu.
Ty zvláštní šaty ušitý z různě barevných cárů průsvitných látek, jak se vlní a vzdouvají ve večerním vánku, ta nádherná hříva dlouhých tmavých vlasů (na takovýhle jsem ujetej), ty zvláštní ladné pohyby rukou, to vznešené držení těla. Je to prostě taková nádhera ji pozorovat! Jsem z ní úplně u vytržení, naprosto konsternovanej, jak by řekl pan Svitáček – stiffe!!! (štajf), je to prostě síla, jak dneska říkají mladí.
Ještě zaslechnu, jak v káře právě zase spustil přídavný ventilátor na chlazení, aby v tom letním teplým texaským podvečeru uchladil už víc než pět minut na prázdno běžící motor a dál z ní nespouštím oči a už cvakám spouští. Přitahuje mě jako magnet. Je prostě jako ZJEVENÍ - jo, přesně tak. Působí tu tak nepatřičně, jako zjevení. Vůbec nechápu, jak to, že jsem si ji nevšiml dřív. Kde se tu tak najednou vzala? Objekt mýho zájmu zatím přechází k dalšímu sousoší a vybírá si nejvhodnější místo pro stativ s foťákem. Pak jde k sousoší, dotýká se Ježíše rukama, něco si s ním povídá, dotýká se hlavou jeho hlavy, je to všechno tak zvláštní, ty její důvěrnosti, ta intimita.
ONA je zvláštní, její ladný elegantní křehký zjev mezi mrtvou strohou hmotou kamene, betonu a kovu obzvláště vyniká.
Momentálně jsme tu téměř sami, tak udržuju nezbytnou vzdálenost, aby si nevšimla, že ji sleduju. Občas se maskuju, že fotím i něco jinýho, než ji. Tak mi dokonale zaujala, že už jsem do ní prakticky zamilovanej. Jenom ještě potřebuju takovou maličkost – vědět, jak vypadá i zepředu :-). Né že by na tom nějak záleželo, láska je láska, ale vědět, jak líbeznou tvář má má nastávající, než budu pod pantoflem, bych přece jenom chtěl.
Jsem holt zvědavej. Jenomže, s tím je potíž. Možná si mě všimla, že ji fotím, poznala, že jsem si ji vybral za ženu a tak si mě chce vyzkoušet, jak si s takovou banální situací dokážu poradit, než se vyjádří. Jestli nejsem trouba. Abych se neprozradil, nemohu ji sledovat nepřetržitě a tak se mi nikdy nedaří její tvář zachytit včas. A ONA nepostojí, evidentně ji dobrovolně ukázat nechce.
Slunce už na to nemělo nervy, jak to s náma dvěma nakonec dopadne a tak šlo radši spát. A ONA zatím ještě vyfotila i Poslední večeři, zase se pomazlila s Ježíšem, snad abych žárlil, nebo co a ladným krokem se odebrala na Golgotu, co jí místní tady nazývají Calvarie. Teď jsem to měl k ní ještě dál a vypadalo to, že se mi bude už jen vzdalovat. Navíc, jakmile došla až nahoru ke křížům, začala provozovat zase ty důvěrnosti s Ježíšem na kříži, líbat a objímat mu nohy, což bylo vidět i na tu dálku v začínajícím šeru na pozadí oranžového nebe.
Tak jsem pochopil, že u této ženy s postavou a zjevem bohyně bych byl evidentně v nejlepším případě vždycky až na čestném druhém místě, že na Ježíše u ní nejspíš nikdy mít nebudu. Už se smiřuju ve svým srdci s faktem, že ONA mi není souzená, zdálky jí posílám poslední pozdrav, už jsem dokonce udělal i pár kroků ke káře, ale viditelně si se mnou hraje.
Nevím, kde se vzal, najednou vedle ní stojí vysokej, podle držení těla starej chlap, s podivnou čepicí a jakoby to měli spolu secvičený, na pozadí blednoucího nebe se mezi kříži rozehrává velmi zvláštní stínohra těch dvou, kteří se právě seznamují. Je to zas tak zvláštní podívaná, že odjezd se opět odkládá na neurčito, ať si ventilátor chlazení řve jak chce. A zase cvakám, teď už se nemusím nijak maskovat, když dala přednost jinýmu a je tak daleko.
Jenom, aby ty fotky v tom šeru aspoň trochu vyšly a nebyly rozmazaný. Představení končí, herci se rozcházejí, vypínám foťák a odjíždím v nastalém šeru hledat spaní na dnešní noc. Na prérii to není tak snadný, když jim tu chybí les. A zrovna tudy vede alej tornád, o který tu zvláště v tomhle období není nikdy nouze …
TOULAVEJ
pokračování co nejdříve
evidentně ji dobrovolně ukázat nechce
Ještě aby, to by byla pěkná **** (poběhlice)
Je to krásný, ale moc jsem se těšil na jinou pointu - že se holka konečně ladně votočí a zpoza hustýho plnovousu se na tebe usměje krásnej Texasan.
