Nedávno mě v Africe naprosto odzbrojil rozhovor Němce s Američanem. Němec se podivoval nad krátkou trvanlivostí pověstných amerických překližkových domů: „V Německu si tradičně staví dřevěné domy jen blázni, kteří tím chtějí vyjádřit nějaký svůj environmental statement.“
Překvapilo mě to. Považovala jsem Němce za jeden z mimořádně uvědomělých národů v oblasti udržitelného přístupu k životu. V rozvojových zemích je problém ještě palčivější. Nějaký postoj k životnímu prostředí je to poslední, co by tu lidé chtěli stavět na odiv. Dům krom jiného slouží i jako prostředek k ohromení sousedů. Přístup „více je více” převládá napříč společenskými vrstvami. Obdiv k tradičním postupům a místním materiálům není na rozdíl od věcí dovezených z Číny na pořadu dne…
Ostatně není divu, že v oblastech zmítaných přírodními katastrofami a válečnými konflikty, je beton stále symbolem trvanlivosti a luxusu. Lokální materiály většinou vyžadují pracnější údržbu nebo promyšlenou realizaci, na kterou bude dostatek času. A život se stává rychlejším všude…
Krásným příkladem budiž tožská oblast Koutammakou, kterou UNESCO zapsalo na seznam světového kulturního dědictví díky jedinečnému způsobu života tamějšího obyvatelstva a originálnímu způsobu stavění obydlí. Muži staví hliněné pevnůstky s propracovanou několika úrovňovou dispozicí. Každý centimetr krychlový má specifickou funkci prověřenou věky. Na zastavěné ploše necelých šestnácti metrů čtverečních žije celá rodina, slepice i kozy.
Vaří se zde, pere i koupe, spí, suší se a skladuje sklizeň. Vše má svůj vlastní oddělený prostor. Taková pevnost se jmenuje dům tata. Pro muže je (bylo) postavit tatu otázkou prestiže. Kolik domů tata postaví, tolik může mít žen.
Domy v tožské oblasti Koutammakou (foto: Michaela Solnická)
Lidé ale od tradičních staveb upouštějí a stavějí z dovezených materiálů. Ti, kteří ochutnali pokrok a výhody moderního světa, jakými jsou vlnitý plech nebo betonové tvárnice, nedají na své nové obdélníkové krabice dopustit.
Muž, který má na starost udržení této unikátní místní tradice, na otázku, proč nemá vlastní dům tata, odpovídá bez zaváhání. „Moderní dům nevyžaduje žádnou údržbu. Ušetřený čas můžu věnovat něčemu jinému.“ Usrkávaje už několikáté pivo připouští, že plechová střecha v krajině nenadělá velkou parádu. Musí ji přivézt z hlavního města (kam připluje z Jihoafrické republiky), v období horka je pod ní moc horko, v období deště protéká.
Souhlasí s tím, že právě hliněné domy mají četné výhody. Jsou z dostupného materiálu a rozvíjejí schopnosti jedince. Jsou sice náchylnější k postupné degradaci a téměř bez přestávky vyžadují údržbu, ale opravy jsou snadné a zaměstnají lidi. Ti, kteří je dříve stavěli a opravovali, dnes nemají jinou práci a podléhají alkoholu.
Bohužel, kompozice dokonale promyšlená pro tradiční život, se už méně hodí pro výdobytky moderní doby. Dobře to ví i tento strážce tradice. Jeho prací je přesvědčovat krajany, že tata je správnou volbou, sám však přiznává, že se tam vracet nechce.
(foto: Michaela Solnická)
S oblibou říkáme, že historie se opakuje. Ale společnost se netočí do kolečka, točí se ve spirále. Čas je důležitý rozměr a je důležitým faktorem pokroku. Jak snoubit tradici, pokrok a udržitelnost? V architektuře spočívá udržitelnost v individuálním přístupu a pochopení. Pokud nepochopíme, s čím pracujeme a proč to děláme, pravděpodobně neuspějeme.
Nikdy se nedobereme ke kvalitnímu - natož udržitelnému návrhu. Samotné opakovaní a zapojení ověřených zvyklostí nás vzhůru po spirále nepovede. Je třeba také experimentovat s tím, co nám prostředí nabízí.
Michaela Solnická je architektka. Pracuje v ateliéru Cigler Marani Architects. Je zodpovědná za oddělení Cigler Marani Unlimited, které se věnuje architektuře s lidským rozměrem. S architekty, umělci a řemeslníky spolupracuje v Ghaně, Burkině Faso a Ethiopii. Na Fakultě architektury ČVUT začíná s výzkumem estetiky nosných prvků v oblastech s omezenými zdroji.
Autorka se diví, že se domorodci v Africe nerozplývají nad svými tradičními stavebními postupy a materiály, když mají víc nevýhod než výhod oproti novým dovezeným materiálům z naší civilizace. A přesvědčuje domorodce, že se domorodci mýlí. Jenže domorodci sice nemají takové vzdělání, jako autorka, zato je ještě neopustil zdravý selský rozum. Praktické věci nazývají praktickými, nepraktické nepraktickými, dovedou poznat i bez škol, co je více výhodné než nevýhodné. Tak na co ty školy máme, když nám k moudrosti nijak nepomáhají . . . a hodně domorodců v Africe, zdá se, má k moudrosti blíž :-)
Jestli je „výzkum estetiky“ čehokoliv placený i z mých daní, nejsem tím nijak nadšen, když vím, že s tím nemohu nic dělat. Takto si podporu výzkumu opravdu nepředstavuju . . . Protože nejsem členem výzkumného týmu, aby bylo jasno. Být v něm, jásal bych nad tolerancí společnosti a také bych se usmíval, stejně, jako autorka :-)))
A tak jsou - zaplaťpánbu - mezi náma projektantama "sluníčkoví" architekti a jiný kolegové, který se snažej najít nějakej kompromis a tohle stavění skrz ten proces legalizace procedit. Daří se to naštěstí stále víc, navzdory předsudkům. Dřevostavby, před nějakejma 10 - 15 lety vysmívaný, už jsou plně rehabilitovaný a zažívaj vobrovskej rozvoj. Stavění ze slámy a hlíny tou cestou jde pomalu taky, i když to bude vždycky "menšinovej žánr" - není to určitě pro každýho a nehodí se to všude (na Hanspaulce by takovej barák fakt působil jak UFO
). Je důležitý, aby tu možnost svobodný volby člověk měl. A je hloupý se přírodnímu stavění vysmívat. (Trochu to - ne náhodou - připomíná spor mezi tzv. alternativní a tzv. vědeckou medicínou.) Nikoho nepřesvědčuje o ničem, taky nevím, z čeho soudíš, toulavej, že sluníčkoví kreativci zaplatili toho pána - viz
Muž, který má na starost udržení této unikátní místní tradice.
Pochopila jsem to tak, že jde o jakéhosi místního památkáře, který dohlíží, aby něco z toho kulturního dědictví ze seznamu UNESCO zbylo, aby nezaniklo.
Mně je taky bližší košile než kabát, takže občas kroutím hlavou, co že se to platí za nesmysle, ale zase si říkám, kdoví, třeba to povede k něčemu užitečnému pro naše prapraděti. To, co dnes běžně používáme, taky většinou začínalo jako nesmyslný nápad v hlavě kreativního snílka :-)
No a snažit se propojit historii se současností, přenést něco z minulosti, co se osvědčilo, do současnosti nebo budoucnosti, vzít si něco z toho kulturního dědictví, to vidím skrz naskrz jako dobrou věc. Že to podnikají většinou mladí sluníčkoví kreativci je nabíledni. My konzervy s rodinami a nájmy (hypotékami) těžko, my holt na to musíme dát aspoň ty daně :-)
Zajímavé jsou i domy z pneumatik, slaměné, z lahví... Záleží pochopitelně na tom, kde jsou a jak výsledně vypadají.
Jedno však je jisté - převážnou většinou jsou zajímavější a do vhodné krajiny se hodí víc, než betonové krychle nebo panelová sídliště.
Diskutující se snaží domorodce přesvědčit, že hliněné domy mají „četné výhody“ – ale uvádí jedinou, dostupný materiál (ale i ten se musí odněkud sehnat), já dodávám chládek, ale další jsou už jenom nevýhody – neustálá údržba, takže lidé nemají na nic jiného čas – a ty nevýhody MUSÍ BÝT větší než výhody, jinak by domorodci nechtěli beton.
V chudé zemi s hliněnými domy, kterých si místní neváží, nebude mít určitě stát peníze na „místního památkáře“, který bude přesvědčovat domorodce (marně, protože sám to nechce), aby si dál stavěli hliněné domy, které nechtějí. Toto přesvědčování je financováno zvenku, možná přes UNESCO.
Ale jaké právo mají cizinci nutit místní placeným domorodcem, aby žili postaru v hliněných domech, když sami se sprchují 3x denně v betonových . . . U nás přece také lidé nežijí ve skanzenu. Chápu, proč to chtějí, když v domech nebudou bydlet, nikdo je nebude opravovat a brzy se rozpadnou. Tak ať je opravují ti z UNESCO :-) Proč si někdo myslí, že zakonzervuje současnost navěky. Vždyť je normální, že svět se pořád mění – podnebí, krajina i společnost. Takový Bryce Canyon v Utahu, neuvěřitelná krása, se taky pořád rozpadá a nikoho nenapadne ho zastřešit, aby vydržel navěky, jak to chtějí pomatení památkáři se stavbami.
Jinak, proti používání přírodních materiálů vůbec nic nemám, jak se domnívá Krakonoš. Ale – SMYSLUPLNĚ. A když se objeví lepší materiál, nebudu trvat na starém.
Muž, který má na starost udržení této unikátní místní tradice, na otázku, proč nemá vlastní dům tata, odpovídá bez zaváhání...Jeho prací je přesvědčovat krajany, že tata je správnou volbou
A jestli ho platí Unesco? no tak platí. My jsme si zase zaplatili tapety z bizoní kůže v budově Sazka, heč.
To je fakt nebo vyrábíš, bíbinko, šprťouchlata?
A pak se ve školách a špitálech škudlí, není na účinnou bezbolestnou léčbu ani pro děti, není na důstojné domovy pro důchodce.
Má mě pak rozčilovat nějaký zlodějíček snědé pleti, nebo jeho máma, co si vyječí invalidní důchod? Když nedojde na násilí, tak jsou to prkotiny, co se na nás nijak neodrazí. Zatímco tamto... no nebudu si na noc kazit náladu.
Pokrok znamená pohodlí a pohodlí je pro lidi příjemné, nevzdali se vývoje, pokroku a pohodlí a nevzdají se ho.
Rozhodně si nemyslím, že by jeden (tuším, že nepříliš aktivní, tak to prostě chodí) přesvědčovat zastavil pokrok, nebo že by měl podíl na tom, že nemají tak vyspělou civilizaci jako my (nebudu se teď pouštět do filozofování, jestli je to dobře nebo ne, jestli k tomu zrovna nespěchají i proto, že vidí, jak jsme dopadli my, že to není jen tak, zadarmo).
Můžu se mýlit, to jo, ale dokud neuvidím čísla, kolik lidí se vzdělávalo a jinak, slovy klasika, "pokrokávala", před působením brigádníka Unesco a jak to pak pokleslo, tak mě asi nepřesvědčíš, že se v tomto případě děje něco špatně :-)
