Je podzim a teplé podzimní dny svádí k vycházce do přírody. Mnozí z nás upřednostňují klidná místa, kde neproudí špalíry turistů a kolony aut. Místa, kde člověk v klidu probírá své myšlenky a nabírá tolik potřebnou energii. Pražská Liboc, kam vás dnes zavedu, je k takové procházce přímo stvořená.
Minule jsem ukončila své povídání u nedostavěného kláštera v těsné blízkosti bělohorského sakrálního komplexu, kam mne zavezla tramvaj 22. Informační tabulky mezi nedostavěným klášterem a kostelem ukazují k dalším možným cílům vycházky - k pomníku bělohorské bitvy a k ruzyňskému tolerančnímu hřbitovu. Zároveň se zřetelně nad vzrostlými stromy v blízké oboře ukazuje magická věž letohrádku Hvězda.
Obora s letohrádkem vypadá v barevném podzimním hávu lákavě, tajuplně. Cestu k památníku bělohorské bitvy jsem si odpustila a vydala jsem se do Huberovy ulice, kde stojí zmiňovaný toleranční hřbitov.
Na hřbitovní zdi mne uvítala informační tabule, kterou jsem vyfotila a nyní z ní pro vás vyjímám následující informace. Tak tedy - toleranční hřbitovy jsou evangelické hřbitovy zakládané po vydání tolerančního patentu z r. 1781, který s jistými výhradami a omezeními povolil náboženskou svobodu pro příslušníky evangelických církví.
Ten ruzyňský, v dnešní Huberově ulici, vznikl cca v letech 1784-1788. Dnešní rozlohu získal až r. 1860, přesto i poté jeho plocha činí jen 16,5 x 10 metrů. Do povědomí vstoupil hlavně r. 1848. Tehdy chtěli studenti uctít památku padlých na Bílé hoře, což rakouské úřady nepovolily. Studenti se přesunuli tehdy právě na zdejší hřbitůvek a ke shromážděným promluvil J. V. Frič.
Poslední pohřeb se na hřbitově uskutečnil v r. 1945.
Do r. 1957 patřil hřbitov Čsl. českobratrské církvi evangelické, poté jí byl odňat a nenávratně chátral. Klub přátel Ruzyně společně s touto církví se jej snaží v posledních letech obnovit, hřbitov je obehnán novou zdí, ale jinak by toto pozoruhodné místo, obrostlé všudypřítomným břečťanem, potřebovalo ještě hodně šikovných rukou i financí při opravách pomníků.
Od hřbitova jsem zašla do ul. Kralupské s výhledem na ruzyňskou vazební věznici. Do staré Ruzyně se za malebnou návsí vypravím snad jindy.
Ulicí U Světličky a následně úzkou cestičkou mířím k vrátkům obory Hvězda. Je kolem deváté ráno, nikde živáčka, jen zdálky vidím v kopci dvě ženy, které si šly zaběhat. Jak mne ujistil pán v Kralupské, touto zadní cestou prý neriskuji, feťáci a jiné pochybné existence se prý v této odlehlé části nezdržují. Dost mne uklidnil. (Vám doporučuji spíše cestu tramvají 1, 18 přes Petřiny na konečnou nebo 22 zastávka Vypich).
Většinu lidí při vyslovení pražská Hvězda napadne pouze letohrádek ve tvaru šesticípé Davidovy hvězdy o průměru 40 m. Patří mezi tzv. filosofické stavby, mj. každé ze čtyř pater odpovídá jednotlivým přírodním živlům – země, voda, vzduch, oheň. Vše zde má svůj řád a smysl, což by si samo o sobě zasloužilo podrobný výklad.
Historie tohoto místa se však začala psát mnohem dříve.
Ferdinand I. odkoupil ve třicátých letech 16. století od Břevnovského kláštera les Malejov a tím, že jej oplotil a následně plot nahradil kamennou zdí, zásadně změnil charakter tohoto místa. Obora se stala velkým lákadlem pro lov a rozličné kratochvíle, které postupně s renesančním obdobím přicházely do našich končin. V oboře byly voliéry na zvířata, sádky.
Ferdinand I. měl se svojí chotí Annou Jagelonskou 15 dětí, převážně dcer. Je jasné, že se syny měl dalekosáhlé plány. (pozn. red.: chudinka Anna!!) Jeho druhorozeným synem byl sečtělý a vzdělaný Ferdinand II. Tyrolský (1529-1595), který měl slabost pro vše krásné kolem sebe, ať to byly krásné ženy či sbírky knih.
Právě ten nechal v oboře postavit v letech 1555-1556 dle vlastního návrhu nový letohrádek pro svoji tajnou lásku Filipinu Welserovou. Snad se nechal inspirovat svým otcem, který pro matku svých patnácti dětí nechal vystavět známý Letohrádek královny Anny (někdy též zvaný Matematický dům či později Belveder) na Hradčanech.
Proč tajná láska? Filipina Welserová (1527-1580) byla údajně neobyčejně krásná, chytrá, bohatá, dnes bychom řekli, že měla všech pět pé. Až na jednu podstatnou okolnost – neměla urozený původ. Ferdinand o dva roky starší Filipinu poznal, když doprovázel svého otce na císařský sněm do Augšpurku, poté se v letech 1547-1551 setkávali.
Rodina, vědoma si úskalí takového vztahu, ukryla Filipinu k tetě, Kateřině z Lokšan, na zámek Březnice (okr. Příbram). I tam ji však arcivévoda Ferdinand časem objevil a navzdory tehdejším zvykům ji na zámku Březnice pojal za ženu. Svatba se konala v mrazivém lednu 1557 a r. 1558 se narodil syn Andreas. Vztah však byl nadále utajován.
Ferdinand s Filipinou žili později na Křivoklátě, kde se jim narodil r. 1560 syn Karel. Děti musely být po porodu vždy tajně vyneseny, ponechány před březnickou zámeckou resp. křivoklátskou hradní branou a posléze vychovávány jako nalezenci Filipinou.
Po porodu dvojčat, která ale záhy zemřela, se zdravotní stav Filipiny zhoršil. Rodina se odstěhovala r. 1567 na zámek Ambras v Tyrolsku. Až r. 1576 uznal toto manželství papež; o čtyři roky později Filipina zemřela.
Ferdinand Tyrolský velmi toužil po potomkovi, který by mohl požívat veškerá privilegia a výhody, což Andreas ani Karel vzhledem k morganatickému (nerovnému) sňatku svých rodičů nemohli. Byli tímto mj. vyloučeni z nástupnictví.
Dva roky po smrti Filipiny se proto Ferdinand oženil s mladičkou neteří, ale syna se nedočkal. Tolik příběh lásky spojený s letohrádkem, který stojí na svém místě několik staletí. V současné době patří objekt Památníku národního písemnictví, kromě pondělí je otevřeno denně do konce října od 10 do 18 hodin. Na internetových stránkách památníku je i podrobná historie letohrádku.
Koho neláká historie, užije si vycházku. Rovný terén s bohatou zelení a pěšinami, vhodný i pro vozíčkáře, střídají zákoutí, strže s obnaženými kořeny stromů. Však se tu také dříve těžil stavební kámen a písek, kterým se vyspravovaly cesty v oboře.
Já jsem objevila ve svahu pod letohrádkem prapodivný objekt. Kruhová stavba je studniční domek Světlička (Světluška). Původně tu stál šestiboký domek z rudolfinské doby. Zmínka o něm je už r. 1723, o 200 let později byl zbourán a na popud arch. Plečnika postavena tato kruhová stavba. (viz obrázek v perexu - tj. ten malý zcela nahoře).
Za železnými dvířky se nachází vstup do podzemních štol, které měly původně vést vodu až na Pražský hrad. K tomu však nedošlo. Voda vzlínající z propustných vrstev pískovců však byla sváděna do Ruzyně a dnes do Litovického potoka v Liboci.
První zmínka o Liboci se nachází ve falzu zakládací listiny břevnovského kláštera z r. 993. Klášteru ves Liboc patřila do husitských válek. Následně byla v majetku různých měšťanů ze Starého Města pražského a Nejvyššího pražského purkrabství. Po r. 1848 patřila pod Smíchov. Obcí vedla koňská dráha do Lán. R. 1922 byla obec připojena k Velké Praze, od r. 1960 spadá pod Prahu 6.
V Liboci se podle dobových fotografií muselo žít krásně. Dnes bohužel na mne působila zástavba v Liboci nesourodě, některé starší domky hezky opravené, některé objekty zchátralé, do proluk po bourání postaveny supermoderní vilky. V Libocké ulici, sousedící s oborou Hvězda, je i několik vil, které stojí za zmínku, byť jejich stav není dobrý.
Schubertova vila – architekt Zdenko Schubert von Soldern (1844-1922) ji navrhl pro svého bratra advokáta JUDr. Eduarda Schuberta, Libocká 276/9. Vilu ve stylu toskánské renesance jste mohli vidět v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště. Už tehdy nebyla v dobrém stavu, zub času se na ní od té doby ještě více podepsal.
Hrázděná Eysseltova vila je na tom ještě hůře. Lépe vypadá Zeyerova vila Libocká 261/16 a Villa Kirchner v přilehlé ul. Na Vypichu 288/13.
Z Libocké ulice 29a, kde stojí moderní vila podle návrhu arch. Línka, lze vstoupit úzkým dlážděným chodníčkem k méně známému starému libockému hřbitovu. Hřbitov přiléhá těsně k oboře Hvězda.
K vidění už toho zde kromě márnice a několika křížů mnoho není. Jeden ze stromů prorostl křížem, roztrhl jej a tak můžeme vidět působivý obraz síly přírody. Za zmínku stojí ještě pěkná fara s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána, postaveným v letech 1842 až 1844 v pozdně klasicistním slohu na místě bývalého románského kostelíka.
Tolik k Liboci, kam spadá i oblast Šárky. Můžete tam po návštěvě Hvězdy směřovat. Já doporučuji od obory dojít během pár minut na konečnou stanici tramvaje - Heyerovského náměstí - a odtud do stanice Větrník, zahnout do Ankarské. Pak trasa mlýn Větrník - Břevnovský klášter - opravená Kajetánka – kajetánská kaple – Petynka – Schlejferka - Octárna.
Nebo vystoupit o pár zastávek dále, a projít si Střešovice...
Doufám,
že se vám dnešní toulání líbilo,
MIA
Zatím je pořád o čem, ale je to víceméně Praha 1, 2, 5, 6. Ostatní jsem buď nenavštívila nebo jen minimálně. 