V dnešních toulkách vás pozvu na konečnou zastávku tramvaje číslo 22. Na dohled od tramvajové smyčky stojí sakrální komplex obklopený ambity, v době barokní zvaný též Santa Maria della Vittoria. Ano, tušíte správně, ocitáme se na místech známých z hodin dějepisu, na bělohorské pláni, která se tak výrazně zapsala do našich dějin ( bitva 8.11. 1620).
Roku 1622 se objevila snaha připomenout bojiště, kde mnozí položili svůj život, kostelem. Tehdy pražský biskup Jan Lohelius vyzval věřící k peněžním darům na jeho stavbu. Výzva se vzhledem k neklidné poválečné době nesetkala s odpovídajícím ohlasem. Ba naopak.
Nerekatolizované obyvatelstvo na ni pohlíželo spíše netečně, s nevolí či odporem. Peněžní dary tak dovolily vystavět pouze nevelkou kapli zasvěcenou P. Marii, neboť císařská vojska táhla do boje i pod mariánskými korouhvemi. Ke kapli pak každoročně putovalo procesí až ze svatovítské katedrály.
O pár let později se zdálo, že se začne blýskat na lepší časy. To když 25. 4. 1628 byl za přítomnosti Ferdinanda II. položen základní kámen k zamýšlenému kostelu. Ani tentokrát však snaha nedosáhla kýženého cíle. Naopak, roku 1634 byla kaple zpustošena švédskými vojsky a následně přeměněna v kostnici, kam se ukládaly ostatky těl neustále nacházených ve zdejších místech bitvy.
Uplynulo mnoho času, až počátkem 18. století organizačně schopný malíř Kristián Luna, majitel domu U kamenného sloupu na Hradčanech, vyvolal rozsáhlou akci korunovanou úspěchem. Tehdy se spojila dvě katolická bratrstva – malířské, jehož byl Luna členem a měšťanské Bělohorské.
Nejprve byla r. 1704 opravena zpustlá kaple, později vystavěn a dokončen i plánovaný kostel. Roku 1730 se tak dokončil celý rozsáhlý komplex, jehož autor bohužel není přesně znám. Nejspíše se podle odborníků jedná o dílo J. B. Santiniho-Aichla, rovněž se předpokládá účast i K.I. Dienzenhofera na stavbě ambitů.
Po cca půl století byl však kostel opět r. 1785 Josefem II. zrušen. Byl pořízen velmi pečlivý (dodnes dochovaný) soupis inventáře. Předměty se ovšem časem poděly neznámo kam… Bohužel, toto jest v Čechách typické.
Celý areál pustl, r. 1789 jej v dražbě koupil i s pozemky motolský sládek Josef Ulrich, ale ani tehdy však nedošlo k reaktivaci kostela. Vdova po sládku Ulrichovi prodala tento areál r. 1811 P. Josefu Čapkovi, kanovníkovi metropolitní kapituly svatovítské. Ten tehdy ze svého obětoval na koupi plných 14 tisíc zlatých.
6. června 1812 vyšel císař František na Bílou horu vstříc své dceři Marii Louise, manželce Napoleonově. Tehdy využil lid povznesené císařovy nálady a vymohl jeho souhlas k znovuotevření areálu. A tak se i stalo. Hlavní oltář dočasně přenesený do Stodůlek se vrátil opět zpátky na Bílou horu, celý objekt přešel pod správu Břevnovského kláštera.
Do areálu se mi vstoupit nepodařilo, většinou bývá přístupný jen při bohoslužbách. Nepopíši vám jej tedy. Zmíním ovšem obraz P. Marie Vítězné, kopii gotického obrazu z 15. století, umístěný nad hlavním oltářem. Originál obrazu nalezl údajně karmelitán P. Dominik a Jesu Maria r. 1620 na nádvoří strakonického hradu.
Později si jej podle kronikáře zavěsil na prsa a povzbuzoval vojáky v bitvě, následně tento obraz složil jako dar papeži v Římě.
Obraz zavěšený v kostele sv. Pavla na Quirinalu byl zničen ohněm r. 1833. Tři kopie tohoto obrazu putovaly: malostranským karmelitánům, do strakonického kostela a do bělohorského kostelíka (1768). Zvenčí mne mj. zaujaly sochy sv. Šebestiána a sv. Rocha od sochaře J. O. Majera.
Poslední pohřeb ostatků padlých v bitvě na Bílé hoře se uskutečnil r. 1999. (Do té doby byly ostatky za účelem antropologického průzkumu uchovávány ve vojenském muzeu v Praze).
Objekt vlastní od r. 2007 řád benediktinek Venio. Příslušnice tohoto řádu mají běžná povolání, chodí v civilu a pouze na bohoslužby se oblékají do předepsaného oděvu. Bohoslužby bývají ve čtvrtek a neděli, o vánocích zde bývá vystaven betlém.
Kousek od kláštera stojí na Karlovarské ulici zajímavá, starobylá budova s nápisem Velká hospoda. Jedná se o nedostavěný klášter servitů. Založen byl už r. 1628, místo se však zdálo servitům pro jejich účely příliš vzdálené a tak raději přesídlili ke Staroměstskému náměstí (sv. Michal). Za totality bylo v nedostavěném klášteře sídlo MON.
Tolik dnešní povídání, kdo má chuť poznávat Prahu může vyrazit, stejně jako já, směrem k letohrádku Hvězda. Jinak doporučuji sednout na tramvaj 22, jejíž trasa vede z Bílé hory až do Hostivaře. Na Kudle mi tuto linku doporučil kdysi NČ s Milene. Už jsem ji mnohokrát využila - když bolí nohy, pěkně si sednu a z okna se jen kochám...
Všechny vás zdraví
MIA,
tulačka po našich krásách
Doporučuju.
Ještě malá poznámka k dnešnímu článku. K. I. Dienzenhofer je uváděn v knize ze které jsem převážně čerpala - Příběhy pražských svatyní, internetové články vč. Wikipedie většinou uvádí jeho jméno s písmenem t navíc DienTzenhofer. Tolik pro pořádek.
Tento víkend pokračují dny Evropského dědictví EHD 2014. Kdo máte chuť a čas, vydejte se do míst kam se běžně nedostanete.
Velká hospoda sloužila jako zájezdní hostinec a byla tam prý i ubytovaná manželka Napoleona Marie Luisa. Za první republiky se jí říkalo hospoda u Piskáčků a někteří místní starousedlíci název pořád používají. Taky se tam hrálo divadlo. Za totáče tam byla také vyhlášená argentinská restaurace Pampa Po revoluci tam bylo hospod několik s posezením ve dvoře i noční klub a diskotéka i nějaké byty. Teď to chátrá, protože jsou tam nějaké problémy dědické. Zezadu je vidět klášterní kaple, přestavěná na byt. Už se těším na Hvězdu.
V sobotu je v Příbrami burza nerostů, kamenů a šperků. Mají tam vždy moc hezký věci. Tak si asi udělám výlet a radost.
