Modré vody Dunaje mám ráda, neboť mi připomínají trochu moře, co ani Rakousko nemá a která já miluji. Projíždím se tu často na kole, neboť bydlím nedaleko - 10 minut jízdy - a jen tak řeku pozoruji. Někdy jako by mne lákala k posezení na některé z mnoha laviček, umístěných podél cest, a vyprávěla mi o tom,
- · jak tu sídlili staří Římané a město pojmenovali Vindobona,
- · jak tuto zemi ovlivnila dlouhá doba vlády Habsburků, trvající přes 640 let,
- · jak si císař Ferdinand I. vzal za ženu Annu Českou a Uherskou, a zdědil v roce 1526 Čechy, které byly habsburským panstvím až do roku 1918. Mimochodem, kamkoliv se ve Vídni podíváte, všude uvidíte známé prvky české architektury, neboť právě za doby monarchie tu pracovala spousta českých dělníků.
Nahoře, nad zámkem Schönbrunn, v pavilonku, si často dávám kafíčko s našlehaným mlékem, které se už dávno pije i v Česku. Pozoruju dolní fontánu a její třpytivé kapky vody odrážející se ve slunci jako skutečné diamanty, a myslím na historii těchto míst. Víte, mě historie, toulky krajinou, to všechno nesmírně baví. Všechno si fotografuji, zapisuji a především ráda poznávám na vlastní oči. A tak se dívám kolem, a hned mi tane na mysli: stavba zámku byla dokončena za Marie Terezie, její následník, Josef II., zavedl spoustu nových reforem a zpřístupnil obrovský park Prater, který dřív býval soukromou císařskou oborou.
Když se tak procházím zámeckým parkem (když jsem jej viděla poprvé, překvapilo mne, že je Schönbrunn uprostřed města, hned vedle rušné ulice a v rovině; nevím proč jsem si ho představovala někde pěkně usazeného v klidu na kopečku), přemýšlím o tom, jak mnoho máme s Rakušany společného, jak jsou propojeny naše kořeny. Přesto mám někdy pocit, že právě tady ve Vídni nás stále berou, především ta starší generace, jako přistěhovalce. Co by asi říkali, kdyby se to tu hemžilo všemi národnostmi jako třeba v New Yorku… Faktem je, že je tu plno Turků, Jugoslávců a příslušníků ostatních islámských zemí - jako Afgánistán a jiné, a že Rakušáci mají strach o svá pracovní místa a z kriminality.
A ještě k té kávě, co tu na mne čeká, vám musím připsat zajímavost: podle legendy ji sem přivezla v polovině 17. století turecká armáda. Rakušané a především Vídeňané si na pití káviček všeho druhu ohromně potrpí a dělají ji všude opravdu chutnou. Osobně mám nejraději Segafredo, byť je to káva z Itálie. Mimochodem, těch Italů je tu také jak hub po dešti. Pizzeriemi je zaplaveno celé město, skoro stejně jako čínskými restauracemi. Ale jsou tu i české restaurace a vesměs plné. Inu, těm našim dukátovým buchtičkám, svíčkové, či knedlu, vepřu, zelu a dobře vychlazenému českému pivu jen tak leckdo neodolá.
Už tu docela dlouho žiju. Někdy štastná, někdy míň, jindy veselá, pak smutná, tak jak se přes mne valí události všedních dní. K pití dobré kávy mi však stejně jako mnoha vám ostatním chybí ta opravdu dobrá kamarádka. Jsem sice člověk hodně samostatný, ale přece jen potřebuji přítelkyni, se kterou oblítáme krámy s hadříkami, otestujeme všechny parfémy, prohlédneme všechny hrníčky a talířky a pak se finálně posadíme totálně unavené u dobré kávy a klábosíme.
Což je pocit za všechny peníze světa a je jedno, zda jste v Rakousku, Kalifornii, či v našem Česku. Takže se s vámi pro dnešek loučím a virtuálně vám připíjím šálkem té své “vídeňské”. Mějte se krásně, at jste v tuto chvíli, kde jste.
Vaše IVA
), nepochybuji o tom, že ji pálí podobné problémy, jako Prahu a další metropole světa. Ale na mě působila velmi přátelským dojmem. Lidé jsou k sobě slušní (např. se mi tam nestalo, že by do mě někdo vrazil na chodníku; i když šly davy, stačilo jít po své straně a vždy se lidé vyhnuli) a tolerantní. Přesně jak píše Iva: Je tam spousta cizinců; Turků, Řeků, Italů, ale i Rusů a Poláků, ale co jsem viděl já, všichni se respektovali a tolerovali. V centru jsem neviděl jediný psí exkrement. Pravda, viděl jsem tam velmi málo psů oproti Praze.
Na druhou stranu, s dopravou to tam je obdobné jako v Praze a také jsme tam viděli kouty s nepořádkem a poházenými odpadky.
Ale metro máme hezčí...
