Neocenitelným společníkem při našich cestách byla malá knížečka Albánie - průvodce offroad cestováním od Filipa „Beby" Webbera. V ní jsme listovali, četli, vybírali trasy, hledali je pak na mapě a v navigaci. Prostě úžasný pomocník, který vám kromě GPS souřadnic poskytne i informace o obtížnosti trasy, o zajímavostech v okolí, fotografie a podobně.
Do navigace si stáhněte všechny možné i nemožné mapy, jaké najdete. I tak je možné, že narazíte na spoustu prázdných míst. Bebova příručka obsahuje offroadové trasy, které on sám projel autem nebo na motorce. Část z nich byla součástí nejtěžší evropské cross country rally „Rally Albania".
Albánie je ze 70% hornatá. To pro cestovatele znamená, že ať jedete, kam jedete, většinou přejíždíte nějaké ty hory. Čili ještě jinými slovy, co je na mapě asi 30 km, to jedete půl dne, protože vaše nejčastější rychlost při stoupání či klesání ve stovkách serpentin a ostrých zatáček je kolem třiceti kilometrů za hodinu. Ale - stojí to za to.
Většina státních silnic v zemi v době našeho pobytu byla pěkně opravená nebo se právě opravovala. Kde nebyl asfalt, tam byla široká šotolinová cesta. Jedinou výjimkou byly horské cesty v Prokletých horách. Kamenité, náročné, ideálně pro terénní vozidlo. Jakožto správní landroveristi jsme samozřejmě hleděli po všech našich „bratrech" Land Roverech. Potkali jsme jich požehnaně. Nejčastější značkou aut zde byly Land Rover Discovery I a starší typy Mercedesů.
Vydali jsme se z Fushe Arrez do Fierze. Abychom nemuseli jet spoustu kilometrů po asfaltce v horách, vzali jsme to zkratkou přes hory a lesy po šotolinové cestě - jedné z tras Albania rally. Cesta by byla zajisté pěkná a příjemná, kdyby velká část z ní nebyla černé ohořelé spáleniště. Jak jsme postupovali dál a dál, přibývalo doutnajících míst. Pod námi se otvíralo hluboké údolí s ohořelými stráněmi, cestu lemovala černá torza stromů.
Uprostřed kopce stál domek, stáj a pár oveček.
Představila jsem si, jak by mi bylo, kdyby ten domeček ve stráni uprostřed hořících lesů byl naším domovem. Z té představy mi bylo podivně úzko.
Cítila jsem bezmoc a strach. Raději jsme jeli dál, ať se na noc dostaneme jinam, pryč z těch bezútěšných míst. Místní na to jsou nejspíš zvyklí, tyhle lesní požáry tu asi budou častější záležitostí. Nám, zhýčkaným všemi možnostmi civilizace, tu nebylo nejlépe. Prťata většinu tohoto úseku prospala.
Albánie je země orlů. Dvouhlavého orla mají ve státním znaku a na vlajce, my jsme jich pár viděli a vyfotili si je. Ne zblízka, a ne tak, jak by člověk chtěl. Většinou jsme pozorovali siluetu tohoto krásného velkého dravce cestou z auta, jak se vznášel nad údolím a postupně mizel výš a výš, až se ztratil vysoko na nebi. Jak jsem mu záviděla rozhled. Bylo by úžasné vidět tuto krásnou zemi z ptačí perspektivy.
Druhý den jsme měli naplánované údolí Valbone. Zatím jsme na toto údolí slyšeli samou chválu. Unaveni dlouhou jízdou upadáme do komatu, podpíráme se jednou rukou o zem, abychom nespadli. Hlavně že dětičky leží naštorc a i ve spánku se nemíní o postel podělit s rodiči...
Ráno je tu cobydup. Sbalíme tu trochu věcí, co jsme si donesli z auta a vyrážíme dál. Snídani si dáme cestou někde sami, i když ji máme zaplacenou. Při pohledu na zakouřenou restauraci to totiž raději vzdáváme.
Údolí říčky Valbone je jistě malebné a krásné údolí. Pokud není zataženo, neprší nebo zrovna většinu času nespravují silnici. My jsme zažili téměř vše, kromě toho deště. Cestou tam před námi jelo několik aut a motorek, takže jsme viděli jen oblak prachu.
Cestu sem tam lemoval spadlý balvan či jen nějaké menší kameny. Později téměř na konci údolí jsme narazili na silničáře, pokládající právě asfalt. Mezitím se zatáhlo a fotografie těch okolních příkře se zvedajících hor nevyzněly tak, jak jsme si představovali.
Rozeklané štíty tyčící se nad námi z obou stran podél cesty vypadaly stroze a zlověstně. I tak to byla zajímavá projížďka. Vrátili jsme se zpátky do Bajram Curri a nabrali směr na Peshkopi...
VODOMĚRKA & SPOL.
