Dnes míříme k západnímu pobřeží. Na check-point stojí děsná fronta, taktéž v Jeruzalémě je dopravní zácpa. Je pátek, po západu slunce začíná šabat, takže vše, co má nohy a kola, je v ulicích. Pátek je taktéž muslimský den volna.
Abychom nestrávili půl dne v koloně, volíme alternativní cestu v duchu hesla „je to sice dál, zato horší cesta“, nikoli po dálnici na Jeruzalém a pak dále na Tel Aviv, ale zůstáváme na Západním břehu a míříme přes Bejt Sahur, což je betlémské souměstí, na sever po „americké silnici“. Americká se jí říká proto, že její rekonstrukci financovaly USA. Vede přes údolí Kidrónu a bývala prý velmi nebezpečná. Celkem chápu :-) Představte si tah Praha – Strakonice jako silnici na Dlouhý stráně :-). Naštěstí sedím na tý správný straně autobusu a výhled do propasti mám přes uličku.
Na druhé straně údolí se stočíme na západ, mineme odbočku na Ramalláh a to už jsme venku z Judské pouště a Šáronskou nížinou míříme k Středozemnímu moři. Podél pobřeží na sever, projedeme Tel Avivem (Kopcem Jara), který vyrostl v písečných dunách na předměstí arabské Jaffy, až do Caesarei.
Čím je Miami South Beach na Floridě, tím je Ceasarea v Izraeli :-) Každá lepší celebrita tu má letní domek. A taky tu mají jediné izraelské golfové hřiště.
Ve starověku byla Caesarea Maritima (Caesarea Přímořská) velkým městem a významným přístavem srovnatelným třeba s Alexandrií. Nevelkou fénickou osadu přivedl k rozkvětu a slávě Herodes.
Nechal vybudovat dvě obrovská mola, z dvousetkubíkových kvádrů spouštěných přímo do moře (jak, to se mě neptejte), jedno molo mělo na délku 540 metrů a to druhé 270. Dnes z nich ale nic neuvidíte, páč jsou asi pět metrů pod hladinou, propadla se u příležitosti zemětřesení. A samozřejmě tu nesměly chybět nezbytné atributy jako amfiteátr, chrám, lázně, hipodrom, aquadukt atakdáleatakdále.
Po Herodově smrti se v Caesareii usídlili římští místodržící, mezi jinými i Pilát Pontský, jehož jméno bylo objeveno na dedikačním nápise ve zříceninách zdejšího divadla.
Část ho leží na kopci (546 m n.m.), část pod kopcem na pobřeží. Významný přírodní přístav poněkud utrpěl během křižáckých výprav a jeho funkci převzalo město Akka na severním konci stejné zátoky. Haifa byla znovu vzkříšena na začátku 20. století spolu s příchodem nových přistěhovalců. Bažinatý sever byl osázen eukalypty, které ho vysušily a učinily mnohem životu příjemnějším a také zatly tipec komárům a malárii.
V Haifě jsme navštívili kostel Stella Maris, který stojí na západních svazích hory Karmel nad jeskyní, kde se ukrýval prorok Eliáš. Ve 12. stol. zde křižáci založili nový řád, kterýpak asi? :-))) Z vyhlídky pod klášterem jsme popatřili na město v zátoce a Bahajské Semiramidiny zahrady, s hrobkou proroka Bába.
Pak rychlý oběd v drúzské vesnici kousek za Haifou a přes pohoří Karmel zpátky na jih směr Tel Aviv. Kopečky jsou na místní poměry nezvykle zalesněné a člověk si tu připadá jako doma. Inu, není divu, zdejší les byl totiž vysázen uměle. Zalesňovací práce začaly již za britské mandátní správy a ve skladbě stromů převažují duby a borovice.
(Izraelští drúzové žijí především v okolí Karmelu, v Galilei a na Golanských výšinách a jsou to jediní Arabové, kteří mohou sloužit v izraelské armádě, neboť jsou vždy loajální k území, které obývají.)
Poslední zastávku před návratem do Betléma jsme si udělali v Jaffě, kterou založil Jáfet po potopě světa – dříve jeden z hlavních a nejrušnějších přístavů Středozemního moře, dnes předměstí Tel Avivu. Celkem nenadšená Haifou jsem se do Jaffy ani moc netěšila, ale nakonec se mi tu moc líbilo.
Prohlídli jsme si kostel sv. Petra, jehož hlavním mottem je Petrovo vidění.
Hladový Petr zrovna čekal, až mu připraví oběd, když tu se z nebe spustila plachta se „všemi možnými čtvernožci, dále zvířata, co se plazí po zemi, a ptáci. A nějaký hlas na něj zavolal: ‚Jen do toho, Petře, zabíjej a jez!‘ Petr odpověděl: ‚Ani za nic, pane! Nikdy jsem ještě nejedl nic poskvrněného ani nečistého!‘ A ten hlas k němu promluvil podruhé: ‚Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je to poskvrněné.‘ A opakovalo se to třikrát. Pak se ta věc vrátila zpět do nebe“ .
Petr správně pochopil, že Bůh nedělí na čisté a nečisté nejen zvířata, ale i člověky, a odešel do Caesareie pokřtít Kornelia. A tím se definitivně názorově rozešli křesťanství a judaismus. Kostel stojí na místě staré jaffské pevnosti, má krásný modrorůžový interiér a kazatelnu vyřezanou z jednoho kusu olivového dřeva.
Starobylými uličkami jsme sešli dolů do přístavu, cestou jsme potkali etiopskou svatbu.
Svatebčanky byly jedna princezna vedle druhý, svatebčané byli unisono oblečeni v bílém s klobouky a proužkovanými hůlkami a všichni byli milí a zdvořilí, i když se jim z těch tůristů musely otvírat kudly v kapse.
Prošli jsme se po přístavní hrázi, kam kdysi připlouvaly cedry na stavbu Prvního chrámu a odkud prchal Jonáš, aby se vyhnul božímu úkolu. Nebylo mu to nic platný, Stvořitel dobře ví, že jeden z hlavních pilířů výchovy je důslednost.
Taktéž jsme popatřili na skálu (trochu velikášské označení teda), ke které byla připoutána Andromeda. Myslím, že ji Perseus nezachránil ani tak před mořskou obludou, jako před utopením, které jí hrozilo při každé jen trošku větší vlně.
Sluníčko už usilovně zapadalo, když jsme se vydali zpět na cestu do Betléma. Čímž ještě dnešním zážitkům nebyl konec, protože po večeři jsme si vyrazili na skok do nočního Jeruzaléma.
První zastávku jsme si udělali u starého vlakového nádraží, které dnes slouží jako kulturní scéna, můžete si sem zajít na koncert, přednášku, výstavu či jen tak posedět u kávy.
Pak jsme si prohlédli větrný mlýn z r. 1857, jednu z prvních staveb za hradbami přelidněného Jeruzaléma. Nechal ho postavit anglický žid sir Moses Montefiore spolu s několika nájemnými domy. Sen o mlynářském průmyslu však zůstal jenom snem.
Další zastávka – Kneset, jednokomorový parlament pro 120 izraelských zákonodárců. Hranice pro vstup do parlamentu je 1,5%, to jsou na tom ještě o moc hůř, než my. Před Knesetem stojí pětimetrová litinová menora. Je to údajně kopie menory, která stála v Druhém chrámu a byla vyhotovena podle zobrazení uloupené kořisti na Titově oblouku v Římě.
Kneset-menora je taková učebnice dějepisu ve zkratce, na jednotlivých ramenech je vyobrazeno asi 30 nejvýznamnějších událostí židovských dějin. Pak jsme si ještě prohlédli (jen zvenku samozřejmě) nejvyšší izraelský rabinát a hned vedle stojící Velkou synagogu.
Nakonec jsme vešli Damašskou bránou do Starého města. Jindy rušné ulice byly tiché a liduprázdné. Inu, právě začal šabat. Prošli jsme křesťanskou a pak židovskou čtvrtí až ke Zdi nářků. To místo má genius loci i za dne, ale když je všude kolem tma a nad vámi se tyčí nasvícená ta obrovská promodlená zeď, tak to na vás dejchne dvakrát. Tož to byla taková působivá tečka za pátým dnem.
Můra Blízkovýchodní
(příště křesťanský Jeruzalém)
Vidis, jake mas zasluhy! :-)
