Albánie. Zvláštní země, zvláštní jazyk. Zatímco v Chorvatsku, Srbsku či Černé hoře se dá domluvit i bez znalostí místního jazyka, v Albánii máte pocit, že jste se octli v jiném světě. Psaná albánština vypadá nějak složitě a nepochopitelně, mluvená se našincům zdá ještě nepochopitelnější..
No, asi jako když se chcete domluvit v Maďarsku. Jenže o maďarštině jsme to věděli už od dětství, o albánštině jsme se nějak moc neučili. Vlastně si ze základní školy o Albánii vybavuji jen to, že hlavním městem je Tirana a že je někde daleko na Balkánu. Víc nás neučili, spíš se o ní mlčelo. Není divu. Po vystoupení z Varšavské smlouvy tu každým dnem očekávali vpád velkého bratra.
A už je to tady, už to začíná. Bunkry všude, kam se podíváš. Na těch nejnemožnějších místech. Tam je jeden na břehu jezera, tam jeden mezi domy, další na zahradě pod stromem, jiný u cesty, maličký, o kus dál druhý větší. Nahoře na kopci další a naproti přes cestu zase další.
Hranici do Albánie jsme překročili na východní straně Skadarského jezera. Naše první cesta vedla do Kopliku. V Kopliku jsme se ani nezastavili, směřujeme dál do hor, do Thetu. Těším se jako malé dítě, namlsala jsem se zatím jen nad fotkami na internetu.
Bjeshket e Namuna, u nás známé jako Prokletije. Asfaltová cesta nás dovede do Bogë a pak začne ta pravá legrace. Kamenitá cesta plná srázů, prudkých zatáček, stoupání a nádherné výhledy.
Samozřejmě sedím na té „správné" straně auta, pode mnou strmé srázy. Manžel se směje a komentuje to, že mám aspoň krásný rozhled a budu jako první vědět, kam budeme padat. Miluji jeho černý humor a raději se koukám před sebe.
Můj dočasný klid nemá trvání, proti nám jede auto. Nechápu, jak se můžeme na té úzké cestě vyhnout a už si představuji, jak se náš Drobek obrací v šílených kotrmelcích a padá dolů do údolí. Křížky podél cesty mým představám ještě napomáhají.
Prtě spí, drncavé cesty jsou to pravé k uspávání. Prcek se směje a s manželem si ze mě dělají legraci.
Netuším, jak je to možné, ale vyhnuli jsme se s druhým autem naprosto bez problémů. No, asi to bude tím, že manžel nemusel hledět do té hloubky jako já. Vystoupali jsme do 2000 m nad mořem, do sedla Tërthorë. Teď už zase pro změnu lehce sjíždíme dolů do Thetu. Krásné výhledy končí, kolem cesty se objevuje smíšený les. Blíží se první stavení a my hledáme místo na přenocování.
Původně jsme chtěli přespat v autě někde poblíž místních stavení. Zastavujeme u prvního domu a Tom se jde zeptat. Snad se domluvíme. Domluvili jsme se. Místní sice nerozumí ani anglicky, ani německy, ani rusky, ani česky a ani nijak jinak, ale ubytování poskytují. Kromě nás jsou už zde ubytovaní francouzští turisté s průvodcem. Ten je sice taky Albánec, ale mluví asi sedmi světovými jazyky, takže máme i tlumočníka. Super.
Vystupuji s dětmi z auta a už jsme skoro atrakcí. Dvě malé blonďaté princezny sem asi často nejezdí na dovolenou. Celá rodina i s babičkou se kolem nás sbíhá a gesta jsou jednoznačná. Nadšeně jásají nad prckem a prtětem, hladí je po hlavě a posílají vzdušné polibky. Prostě dětičky k sežrání.
Ubytovali nás ve velkém pokoji v prvním patře. Nádherné starodávné dřevěné postele, krásné teplé deky z ovčí vlny. Dřevěná podlaha a okénka jako z minulého století. Vlastně celý dům tak vypadá, krásně, zachovale, všude čisto a útulno. Toalety jsou dole, je tam i sprcha a co mě asi nejvíc překvapilo, je tam i bidet.
Drobek je zaparkovaný vevnitř na zahradě, kousek od něho se pase kráva. Než bude večeře, stihneme okouknout nejen krávu, ale i koně a slepice. Z těch má největší radost prtě. Nejraději by je pochytalo, ale naštěstí není natolik rychlé a ani tak na nerovném terénu při chůzi pevné v kramflecích.
U večeře nás čeká trochu překvapení, dostáváme kompletní čtyři porce jídla - polévku, steak s hranolky a zeleninovou oblohou a domácí jogurt s medem. Džbán plný studené vody. Pijí všichni, pijeme taky. Snad se nic nestane. Nestalo. Chutnalo nám všem, malá je taky masožravec, spořádala talíř zeleninové polévky a ještě si dala i kus masa.
Potom si k nám přisedne horský vůdce a povídáme si. No, vlastně si povídá hlavně Tom, já se svou angličtinou nerozumím zase úplně všemu. Musím si oprášit své jazykové znalosti.
Najednou světlo zhaslo, malý výpadek elektřiny. Prý je to tu na denním pořádku, během chvilky se zase svítí. Tentokrát je světlo jen slabé, jede domácí agregát. Na výpadky proudu jsou připraveni, jak jinak taky.
Děti spí jako do vody hozené, venku tma a obloha plná hvězd. Naše první albánská noc. Je tu krásně, ještě někdy se sem musíme vrátit. Až budou děti větší a budeme to tu moct prochodit i pěšky.
Po snídani vyrážíme zpět do Bogë a dál. Na sedle si uděláme malý piknik, necháme prťata proběhnout, trochu pochodíme okolí. Prtě chce sbírat prázdné nábojnice a křičí, když mu to nechceme dovolit, Tom fotí brouka, který mu přistál na ruce. Ještě nás čeká velký kus cesty a spousta dalších určitě zajímavých míst. Malé zdržení, na cestě se vyvalují a rochní v blátivé louži čtyři prasata. Čekáme, až se uráčí zvednout a pustí nás dál.
V Bogë nás zastavuje usměvavá paní, která na nás mávala už včera. U místních obyvatel budí naše děti zájem, začínáme si zvykat, že se nad prťaty rozplývají. Paní nás zve dál, v na prvním pohled ještě rozestavěném domě má malou hospůdku či kavárničku.
Kafe je přesně to, co potřebuji. Skoro jsem nečekala, že v takové zapadlé vesničce dostanu tak úžasné kafe. Silné, voňavé, podívám se a za barovým pultem vidím pořádnou mašinu. Kávu tu mají lepší než u nás ve většině restaurací, v tomto směru se naše hospody a kavárny mají ještě hodně co učit.
Povídáme si, jak jen je to možné. Paní neumí anglicky, my zase albánsky. Rukama, nohama. Některé výrazy se rozluštit dají. Ptá se, jestli nejsme muslimové. Nejsme, takže spokojeně zajásá a nám je jasné, že muslimy nějak v lásce nemají. Přijíždí její muž, ten umí anglicky, takže už si můžeme popovídat o něco víc. Děti dostávají džus a ještě navíc jako milou pozornost od paní i nějaké sladkosti.
Po příjemné zastávce jedeme vstříc dalším dobrodružstvím...
VODOMĚRKA & SPOL.
Tohle je cestopis jak ma byt !
