Celý okruh má prý kolem osmdesáti kilometrů a vede přes sedlo v devatenácti stech metrech. To si nemůžeme nechat ujít. Je rozhodnuto. Vydáváme se na naši „džípcestu". Překvapení první, skoro z poloviny je to krásná asfaltka, druhá polovina je pěkná šotolinová.

    Tenhle horský okruh rozhodně doporučuji všem projet. Jednou cestou vystoupáme na hřebeny Durmitoru, potkáváme pár aut a cyklistů, pár domků a pár místních obyvatel. Potom sjedeme dolů do kaňonu Sušice a hledáme Sušicko jezero. Na mapě je, ale dole není. Vstup k němu je za poplatek...

      Trochu nečekané, ale zaplatíme správci a jdeme hledat jezero. Dozvídáme se, že v létě je vyschlé, naplní se zase vodou z jarního tání. Tady by mělo být, ukazuje rukou pan správce a my vidíme jen zelenou trávu.

Chystáme oběd, pan správce nás mezitím zve dovnitř do budovy, kde se dá i přenocovat. Prtě se učí scházet schody a láká ho pramen pěkně ledové vody. Poobědváme, dáme kafe a pokračujeme zase dál.

     Druhou stranou kaňonu vystoupáme zase nahoru a projedeme druhou polovinu Durmitoru. Zatahuje se, jako by nebe chtělo plakat nad tím, co vidíme kolem cesty. Velké černé plochy. Spáleniště. Místy ještě doutnající. Není to pěkný pohled. Ohnivý živel strávil vše, co mu leželo v cestě. Místy ho zastavila až silnice, místy přeskočil i na druhou stranu.

     Do sedla jsme dojeli už za deště. Teď už zbývá jen dokončit okruh, nebe zataženo, déšť bubnuje na kapotu auta. Loučíme se s Durmitorem a těšíme se, že se sem ještě někdy podíváme a pořádně si to tu prochodíme a projedeme.

     Míříme na jih, k moři. Na mapě jsme si vyhlídli předběžný cíl další cesty, Budvu. Až se nám někde tam bude líbit, zastavíme, najdeme ubytování a pár dní strávíme jen koupáním a nicneděláním. V Budvě nás to ale nějak neláká, jedeme proto ještě kousek jižněji. Rafailovici bude to pravé místo.

     Kličkujeme v uličkách, hledáme volné místo na zaparkování.

     Najít volný apartmán na týden a déle není problém. Najít ubytování na čtyři nebo pět dní je obrovský problém. Najít ubytovatele na místě je taky problém. Ale jako všude, když něco potřebujete, zajděte do nejbližší hospody. Šéf restaurace má známého, který má volné apartmány, takže chvilka čekání a jdeme se ubytovat.

    Obývací pokoj spojený s kuchyní s rozkládací sedačkou, malý pokojíček se dvěma postelemi a maličký balkonek. Sprchový kout. Apartmán, jaké známe z Chorvatska. A jako zde všude, bez klimatizace ani ránu. Což časem oceníme, i když je září, protože tady panují stále ještě pěkná vedra. Obědy máme v ceně ubytování, takže se zabydlíme a jdeme se najíst.

     Místní rajská polévka má úspěch, chutná nám všem, stejně jako i druhé jídlo. Každý den máme na výběr ze tří polévek a pěti hlavních jídel. Místní názvy nám nic moc neříkají, ale naštěstí mají jídelníček i v ruštině a to se chytáme víc. Po obědě si dáme malou siestu a jak opadne největší úpal, tak vyrážíme na pláž.

     Překvapení první - písek není takové barvy, jak ho známe dosud od moře. Není bílý jako na Baltu, není béžový jako v Itálii nebo Chorvatsku. Je barevný. Různobarevný. Není to vyloženě písek, ale spíš malinkaté kamínky nebo velmi hrubý písek.

     Červená, černá, bílá zrníčka, ale hlavně zelená. A zelené kamínky. Krásné zelené kamínky.

     Zakotvili jsme na krajíčku pláže, voda po kotníky a lovíme zelené kamínky. Prťata vybírají i jiné barevné, ale já jsem totálně unešená tou zelenou barvou a sbírám krásné smaragdové šutýrky. O kousek dál je na pláži celá zelená skála...

      Zelená žíla vystupuje ze země a končí až v moři. Zelené kameny vidíme v obkladech domů, v dlážděných chodníčcích, prostě zelené kameny jsou tu všude.     

     Dosud jsem nikdy nic takového neviděla, jsem uchvácená. Do auta propašuju asi kilo zelených kamínků a lebedím si.

     Předposlední den našeho pobytu uslyšíme na pláži konečně nějaké Čechy, zato ruštinou se tu hovořilo skoro na každém kroku. Čtyři dny utečou jako nic.

     Pátý den ještě poslední procházka po pláži, nakupujeme jídlo a vydáváme se dál na jih.

     Nastavujeme navigaci na Skadar a vyrážíme.

VODOMĚRKA & SPOL.