Odpoledne přijíždíme do kempu pod Durmitorem, kousek za Žabljakem, do vesničky Ivan Do. Kemp je na konci vesnice, za ním jsou jen lesy a hory.
Obrovské, rozeklané hory.
Vysoké, nádherné.
Ostré a drsné.
Úchvatné.
Jejich siluety neustále přitahují můj pohled a já se rozplývám. Taková nádhera. Nádherné a vysoké vrcholy...
Večer jejich obrysy pomalu mizí v soumraku, ráno se prodírají ze závoje oblak s vycházejícím sluncem. V noci jen tušíme, že se tam někde v té černočerné tmě plné hvězd tyčí výš a výš. Tak blízké, a přitom tak vzdálené.
Ráno vyrážíme na procházku kolem Černého jezera. Cesta vede zpočátku lesem, ideální pro rodinný výlet s dětmi. Za chvíli přicházíme k horskému jezeru. Na břehu je malá pláž, svádí nás to k vykoupání. Jako obvykle zouváme s Gabčou boty a hrneme se do vody. Voda je kráááásně studená. O kousek dál už je vidět, jak je hluboká, zelenomodrá barva to sama napovídá.
Cákáme se, Tom fotí a prtě v kočárku vesele pokřikuje. Ale nohy si namočit nechce. Jdeme bosky dál. Písečná cesta se mění v kamenitou lesní a my obouváme boty. Přes cestu se objevuje čím dál víc kamení a kořenů, vede teď lesem a pod námi je sráz s úchvatnou zelenou hlubinou.
Pavlínka se spokojeně veze. Blahořečíme naší terénní tříkolce. Tenhle kočárek zvládne vše. Ovšem cesta nám chystá další překvapení. Mění se na kamzičí stezku. Ale stále ještě jedeme. O kousek dál už musí Tom několikrát kočárek přenést přes obrovské balvany. Vracet se ale nechceme. Doufáme, že dál to bude už lepší.
Jenže o další kousek dál narazíme na něco, co jsme vůbec nečekali a co náš kočárek nezvládne. Obrovské kamenné schody, nahoře jsou dokonce ocelová lana na přichycení. Stojíme pod tou hrůzou a nevěřícně hledíme dopředu. Dochází nás pár francouzských turistů, které jsme předběhli o nějakou chvilku předtím. Pán bez řečí chytá kočárek a pomáhá Tomovi vynést Pavlínku nahoru. Já beru brašnu s foťákem, tašku a Gabču a snažím se nedívat se, jak ti dva bojují s kočárkem po těch kamenných schodech...
Temně zelená vodní hladina pod námi teď už nevypadá krásně smaragdově, ale spíš temně hrozivě.
Konečně je to za námi. Dál už pokračuje normální lesní cesta. Přicházíme k rozcestí. Už je nám jasné, proč tahle cesta neodpovídá té z mapy. Za Černým jezerem je ještě další, Malé jezero. Šli jsme až kolem něho. Široká písečná cesta vede mezi oběma jezery a kdybychom se jí drželi, nemuseli jsme si tenhle kočárkový offroad vůbec zažít.
Sedáme na lavičku na břehu, kocháme se pohledem na jezero a hory nad ním. Přebaluji Pavlínku a dáváme dětem svačinu.
Obejdeme Černé jezero z druhé strany. Fotíme se u obrovského robota složeného z částí motorů aut a pokračujeme dál do Žabljaku. Cestou míjíme pána, co prodává čerstvě natrhané ostružiny. Malý dvoudecový kelímek za dvě eura. No nekup to... Gabča se chápe kelímku a nepustí ho z ruky, dokud všechny ostružiny nesní. Pavlínce taky moc chutnají.
V Žabljaku si dáme oběd, nakoupíme zásoby a procházkou se vydáváme zpět do kempu. Prcek statečně šlape, ale už je vidět, že toho má dost. Není divu, procházka kolem jezera byla tak pět kilometrů, od jezera do Žabljaku to bylo takové dva až tři kilometry a to samé zpět do kempu! Šlapala statečně.
V kempu s radostí padneme do křesílek. Mám chuť dát si nohy nahoru a uvařit kafe. Prtě se téměř celou cestu vezlo v kočárku, takže nyní chce chodit, běhat, pohybovat se. Káva mi stydne na stole a my pochodujeme po kempu v závěsu za prtětem a sem tam ho některý z nás zvedne a opráší od hlíny. Naštěstí má čerstvý horský vzduch zázračné účinky a prcek i prtě usínají bez nejmenšího problému jako doma.
My s manželem si konečně užíváme zaslouženého klidu a otvíráme láhev vína...
VODOMĚRKA & SPOL.
hezké přívlastky jsi dala celé té kráse. Těším se na další pokračování, moc.
Těším se na tvé další pokračování, na váš pobyt v Albánii jsem ohromnně zvědavá.
Prokletije jsme navštívili, ale už na té albánské straně, konkrétně národní park Theth... bylo tam nádherně... taky se tam chci ještě vrátit, opravdu to stojí za to... jen si na to vzpomenu a už se tetelím blahem, jak tam bylo krásně... jen až budou holky větší a trochu víc si to tam projdeme...
Jinak se zrovna k tomu už dostávám, zrovna to tu sepisuju a zarazila jsem se nad fotkami a i psát jsem přestala a prohlížím, kde jsme byli a vzpomínám...
A na nich jedna báječná rodinka s dvěma neúnavnými mrňaty...
Pavlínka si to asi pamatovat nebude, ale Gabčulce už střádáte na nejhezčí vzpomínky z dětství.
Tak ještě musím "dodělat domácí úkol" a můžu jít zase psát další díl... hledám nějakou zajímavou fotku, kterou budu kreslit, dodělala jsem svůj druhý obraz a musím si nachystat nějakou předlohu na další... a už se děsně těším... asi o fous víc než na to sepisování
