Název Malvazinky vznikl podle usedlosti  měšťana Tomáše Malvazína (někdy též zván jako Tomáš Malvazy). Tento muž si roku 1628 postavil na místě vinic hospodářskou usedlost, která zde stojí do dnešní doby a údajně slouží jako administrativní budova Rehabilitační kliniky. 

       Měšťanovi  potomci o 250 let později pozemky náležející k usedlosti prodali smíchovské obci. Ta se zde rozhodla vybudovat hřbitov. Ač většinou vybudování hřbitova bylo prací geometrů, tentokrát byla příprava výstavby hřbitova svěřena do rukou architekta Antonína Barvitia, který byl mj. autorem návrhu Lannovy vily, kostela sv. Václava na Smíchově, vily na Grébovce.  První nebožtík byl na novém hřbitově pochován 31. prosince 1876.   

     Až za dalších dvacet let byl na hřbitově dokončen a vysvěcen nový kostel sv. apoštolů Filipa a Jakuba. Stalo se tak 28. května 1896. Autorem plánu kostela byl Adolf Duchoň, městský technik. Nenáročná pseudorománská stavba však v sobě skrývá poměrně kvalitní nástěnné malby a sochu sv. Václava od Čeňka Vosmíka.

      Krásné vnější arkády skrývají plastiky, jejichž autorem je pravděpodobně F. M. Brokoff. Sochy sem byly přemístěny r. 1891 ze zrušeného románského kostelíka na nynějším Arbesově náměstí.  Byl sem převezen též vzácný zvon z r. 1493, ten však byl za druhé světové války zrekvírován. Hřbitov byl zasažen při americkém bombardování v r. 1945.

     Ze Zbraslavi byly převezeny sluneční hodiny. Hřbitov má na severní straně honosné hrobky, já jsem zaznamenala hrobku dr. Janského. Je zde pochován také bývalý prezident Antonín Novotný a celá řada dalších významných osobností i vážených občanů Smíchova, živnostníků, řídících učitelů, úředníků. I když jsem prošla jen část tohoto hřbitova a obhlédla kostel, zaujala mne atmosféra tohoto koutu Prahy 5. Z tichého rozjímání o běhu lidského života a kochání se nad krásou prastarých náhrobků jsem vyšla do Xaveriovy ulice. 

     V této a třech dalších ulicích se nachází velmi půvabná kolonie miniaturních dělnických domečků. O historii těchto domečků z počátku minulého století jsem žádné informace nenašla.  Každý domeček má malou zahrádku, která poskytuje alespoň částečné soukromí. Škoda, že nejde nahlédnout dovnitř. Jeden z domečků patří naší  skvělé, krásné herečce.  Tahle kráska tady určitě v nesnázích není a věřím, že se tu musí žít spokojeně.

     Ulicí U smíchovského hřbitova se dostaneme na Černý vrch, do ulice U Mrázovky. U čísla 20 mne zaujala informační cedule usedlosti Cihlářka. Tato usedlost, původně zvaná Žufnička, získala své jméno v 1. pol. 17. století po tehdejším majiteli Jiříku  Cihlářovi. Později byla barokně přestavěna a má uvnitř vzácné dřevěné stropy.  

     Další úpravy provedli r. 1923 bratři Kavalírové a v současnosti slouží bývalá usedlost, nyní vila Mimosa,  k obytným účelům a není přístupná.

      Další bývalá usedlost na Černém vrchu se nazývala Šubrtka, roku 1874-1876 přestavěna na vilu Blaženka a dnes v ulici U Blaženky slouží jako hotel. A moc hezký, foto jsem si neodpustila. Poslední usedlost Černého vrchu – Provaznice byla zbourána r. 1928. 

     Do ulice U Mrázovky ústí ulice Na Cihlářce.  Kromě krásných, honosných vil mne zaujala ještě jedna opravdu velmi zchátralá stavba. Z okapů rostla tráva a okna byla zatlučena sololitem… Jedná se o objekt bývalé Okresní národní pojišťovny, za války zde byl vojenský německý lazaret, r. 1950 získala objekt FN Motol.  Historie budovy je dlouhá, nebudu ji vypisovat. Těžko říci, jaká budoucnost objekt nakonec čeká. Rozhodně oproti okolí působí jako pěst na oko.

      V ulici U Mrázovky mne zaujala ještě Pickova vila z let 1930-1931 arch. Wiesnera s bazilikální střechou a břidlicovou krytinou. A to už jsem pomalu mírnou oklikou scházela k Bertramce.  Hlavou mi běžela myšlenka, že o pár desítek metrů dál snídá Božský Kája … 

     Tak touto úvahou bych dnešní toulky zakončila. Fotografií mám mnoho, ale nechávám tentokrát výběr obrázků  z googlu na Daniele.  Technika totiž stávkuje a fotky mi do synova počítače, na kterém článek píšu, nejdou nahrát.

Byla to hezká procházka, co?

MIA