Je zde ovšem několik dalších pozoruhodných staveb, o nichž si popovídáme. Další motivací, proč sem zavítat, je fakt, že je tady klid, nemusíte spěchat a v klidu si vychutnat nenáročnou vycházku.

Roku 1348 vydal král Karel IV. zakládací listinu Nového Města a následně se tak rozběhl čilý stavební ruch v této lokalitě.  V 50. letech 14. stol. na vyvýšeném  místě zvaném Větrov počala výstavba kostela zasvěceného sv. Apolináři. 

 Toto místo nebylo zvoleno náhodně, neboť neznámý mistr, který projektoval tento kostel, položil jej do středu pomyslného kříže.  Vrchol kříže tvoří kostel sv. Kateřiny, vodorovná ramena pak kostel na Karlově a v Emauzích. Svislé rameno jde pomyslně přes kostel již minule zmiňovaného kostela P. Marie na Trávníčku a končí chrámem vyšehradským.

Práce na kostele sv. Apolináře probíhaly poměrně dlouho, více jak dvacet let. Nicméně již roku 1362 sem byla přenesena kapitula ze Sadské u Poděbrad.  Cílem kapituly bylo studium teologických otázek a přednášení teologie na univerzitě.  

 Po vpádu husitů roku 1420 se však kapitula rozutekla, zůstal pouze kanovník Petr z Kroměříže, jenž přešel k utrakvistům a kapitula pak zůstala utrakvistickou. Ke zlomu došlo po různých peripetiích až přispěním Ferdinanda II. a kostel se po více než dvou stoletích stal kolem r. 1628 opět katolickým.

Za pruské okupace Nového Města roku 1744 si pruská armáda v kostele zřídila dílnu na náboje, což vedlo k devastaci kostela.   Když císař Josef II. zrušil blízké kostely a kláštery sv. Kateřiny a na Karlově, stal se kostel sv. Apolináře kostelem farním a zůstal jím až do dnešních dob. Josef II. ovšem zrušil hřbitov na Větrově. 

Koncem 19. stol. byl kostel opraven a zregotizován dle návrhu Josefa Mockera. V roce 1867 byl ve věži umístěn zvon Apolinář vážící bezmála 200 kg.  Interiér kostela mi, jako již mnohokrát, zůstal utajen.   Fara náležející ke kostelu viditelná z Albertova je zapsána na seznam kulturních památek Prahy.  

          Málokdy se stane, aby v těsné blízkosti kostela stál hostinec.  Určitě nemohlo dělat dobrotu, když věřící vyrušoval hluk návštěvníků hospody. Vedle sv. Apolináře po staletí hospoda stávala a ne hospoda ledajaká.

 Onou hospodou byla proslulá Jedová chýše.  Bývala rejdištěm pochybných existencí, doupětem kriminálníků, ale též oblíbeným místem profesorů a studentů, kteří blízko odtud vnikali do tajů medicíny. Posledně jmenovaní míchali různé léky a jedy a je pravděpodobné, že právě odtud vznikl název hospody Jedová chýše.  Krčma podle starých pramenů ovšem stávala na svém místě již ve 13. stol.,  zacházel  sem i král Václav IV., při jedné návštěvě jej chtěli údajně otrávit a tak jiná varianta vzniku názvu může být i díky této příhodě.  

Muselo zde být pořádně hlučno, pořádaly se zde jodoformové věnečky, vuřtové hody, přebory v kuželkách.  Lžíce zde údajně byly přivázány ke stolům a na nějakou hygienu se zde nehrálo, vydlabaný otvor ve stole sloužil k servírování jídla, po strávníkovi se vytřelo a mohl pojíst další..   

Posledním majitelem byl jistý profesor Heveroch, který měl s hospodou smělé plány, k jejichž naplnění bohužel nedošlo, neboť pan profesor zemřel.

Chýši můžete krátce spatřit ve starší verzi filmu Dobrý voják Švejk, posléze byla zbourána.  Na místě bývalého rejdiště pražské galérky stojí dnes funkcionalistický dům, kde žije pan Ladislav Štaidl.   Jedovou chýši ovšem i dnes v Praze nalézt, jde o restauraci v centru Prahy.

Sousední dům má v prosklené vitrínce krásnou Madonku a je rovněž kulturní památkou. Dům má gotické sklepy, zajímavé sluneční hodiny a býval domovem Jiřího Dienstbiera staršího. 

Na protější straně ulice stojí za zmínku památkově chráněný malebný dům U Charvátů, dnes velvyslanectví Lucemburska. Pod ním je poněkud utopen pod terénem rozsáhlý komplex budov.

Jedná se o objekt patřící Národnímu divadlu, malírny a sklady kulis, technické zázemí.  Budova byla poškozena bombardováním v únoru 1945. Podél objektu vedla přímá cesta botanickou zahradou do ulice Na Slupi zvaná Velká Benátská ulice. 

Dnes je objekt obehnán zdí a Vy sejdete do ulice Na Slupi u zdevastovaného objektu bývalých parních lázní. Z botanické zahrady lze spatřit objekt malíren v celé jeho rozsáhlosti.

Řekne-li se Apolinář, vybaví se mnohým kromě porodnice (kterou probereme jindy) hlavně alkoholici. Ti a lidé podléhající ostatním nepříjemným a nezdravým závislostem se léčí v budově pod kostelem. Kanovnický dům č. 4 je barokním objektem z 18. století postaveným na středověkých základech pod vedením F. A. Hergeta. 

Roku 1789 zde byla otevřena porodnice, kde se vedly anonymní porody a rovněž zde byl nalezinec. Z důvodu nedostačujících hygienických podmínek se na popud hraběte Františka Thun Hohensteina počala r. 1867 výstavba známé Královské české zemské porodnice U Apolináře. Kanovnický dům sloužil zdravotnictví ovšem i nadále a slouží jako rozsáhlá klinika pro léčbu závislostí dodnes. 

Nechcete-li směřovat Apolinářskou ulicí směrem k ulici Na Slupi, doporučuji se projít ulicí Viničnou. Na rohu Apolinářské a Viničné ulice lze spatřit sochu sv. Vojtěcha datovanou r. 1677. Ve Viničné ulici je vchod do objektu malíren ND. O kousek dál se nachází Přírodovědecká fakulta UK. Je zde umístěno Hrdličkovo muzeum člověka. Ve vestibulu  budovy č. 7 pamětní deska hlásá, že zde působil v letech 1911-1912 samotný Albert Einstein.