Nezřídka docházelo k bojům mezi jednotlivými věžemi. Když se v r. 1250 ujaly vlády ve městě cechy, nechal „primátor“ kvůli ochraně lidu před těmito rodovými šarvátkami všechny věže zkrátit na maximální výšku 40 metrů.

Starý palác (Palazzo Vechio)

Středověká opevněná radnice se svou 94 metrovou dominantní věží stojí na hlavním florentském náměstí Piazza della Signoria, které od 14. století sloužilo jako shromaždiště při všech událostech veřejného a politického života. Při každé vhodné příležitosti k větší své nebo městské slávě postavili na náměstí nějaký pěkný pomník, takže dnes jich tam je celá sbírka. Jako třeba slavný Michelangelův David, dále Judita - Davidova kámoška v boji malých proti velkým, dále silák Herakles, Neptunova kašna, jezdecký pomník Cosima I., manýristický únos Sabinek, Perseus právě zvítězivší nad Medúzou a mnohé další. Většina nahrazena kopiemi, originály jsou před nepříznivým počasím poschovávány po různých muzeích.

Palác byl postaven v letech 1299 – 1314 podle projektu Arnolfa di Cambia jako sídlo městské správy.  Jednaly v něm ústřední orgány městské republiky a volení úředníci zde mohli i přenocovat. Palác je opevněný proto, aby jim zaručil bezpečnost před případnými útoky i ze strany vzbouřeného lidu. Jak šel čas a jaký vál politický vítr, měnil se i název paláce. Takže se mu říkalo Panský, Lidový, Vévodský... Poslední z názvů, tedy Starý, se uchytil po té, co vládnoucí rodina přesídlila za řeku Arno do „nového“ paláce Pitti.

     V čase tísně se rozhoupal na zvonici paláce velký zvon, pro jeho bučivý tón zvaný „Kráva“. Když se Florencií rozhlaholil, bylo povinností všech mužů nad 14 let shromáždit se ve svých čtvrtích a potom odpochodovat se svou korouhví na Piazza della Signoria a vytvořit tak sněm, parlamento. Obvykle při takové příležitosti občané potvrdili, že se jich dostavilo víc než dvě třetiny celkového počtu, načež byli požádáni, aby schválili ustavení nouzového výboru, který obdržel plnou moc ke krokům, jež město vyvedou z tísně.

     Ve Starém paláci dnes částečně sídlí městská rada a částečně muzeum. Za prohlídku stojí krásně zdobené sály. Vstupné 6 euro, otevírací doba do pozdních večerních hodin.

Národní muzeum Bargello

     Původně sídlo podesty – hlavy města, potom komunální palác, sídlo městského drába (odtud jméno Bargello), ještě potom soud a vězení, prostě taková „all inclusive“ městská budova. Na nádvoří se až do druhé poloviny 18. století popravovalo. Dnes zde sídlí Národní muzeum (sochařství a řemesel).

     Vnitřní dvůr je ze tří stran lemovaný ochozem a všude kolem na zdech je plno erbů všech těch podestů, soudců i městských čtvrtí, kterým palác sloužil.

     Hlavními atrakcemi sbírek jsou plastiky od Donatella, Michelangela, Ghibertiho či Giambologny jako například sv. Jiří z Or San Michele (Donatello), oblíbený florentský hrdina David (Donatello, Verrochio) nebo soutěžní reliéfy Obětování Izáka ze zakázky na dveře Baptisteria (Brunelleschi, Ghiberti).

     Otevřeno dopoledne, vstupné 4 euro, na kartičku Amici degli Uffizi zdarma.

Galerie Accademia

     Florentskou uměleckou školu založil Cosimo I. a vyučovalo se v ní kreslení, malba, sochařství a architektura. Časem se v jejích prostorách nashromáždila rozsáhlá umělecká sbírka. Hlavní atrakcí jsou ovšem Michelangelovy sochy (vetšinou tedy polotovary), mezi nimiž numero uno je originál pětimetrové sochy Davida, který původně stál před Starým palácem na náměstí Signoria. Říkala jsem si, kopie nebo originál, je to šumafuk, ale není. Originál je pěknější :-)

     Davida vysochal Michelangelo ze staršího „zkaženého“ (a tudíž k sochání nevhodného) mramorového bloku a původně měl být umístěn na opěrném pilíři v katedrále Santa Maria del Fiore. Jenže Michelangelo to trochu přepískl s rozměry a taky pro církevní stavbu nebyl David dostatečně oblečený, proto bylo vybráno náhradní umístění a to před vchodem do radnice jako symbol svobodného a republikánského smýšlení města.

(Další Davidovu kopii najdete ještě na druhém břehu Arna na vyhlídkové plošině. Je to prostě městský hrdina.)

     Kromě Michelangelových výtvorů lze v Akademii shlédnout něco renesančního toskánského malířství, sbírku pozdně gotických oltářních obrazů, sbírku hudebních nástrojů, „sál plastik“, kde se na jedný velký hromadě válejí sádrové odlitky Římanů, andělíčků a jiných trpaslíků, podle kterých se učí studenti malovat a sochat, za kterýmžto účelem jsou skulptury pokryty množstvím „záměrných“ černých bodů, takže vypadají, že právě přestály epidemii neštovic.

      Vstupné do Akademie cca 10 euro, za příplatek si lze rezervovat vstup na určitou hodinu, vstup volný na kartičku Firenze (3 denní permanentka na hlavní florentské atrakce) nebo kartičku Amici degli Uffizi, otevřeno vesměs od nevidím do nevidím (kromě pondělí). Vedle katedrály a galerie Uffizi třetí atrakce, kde se stojí dost nechutná fronta.

Kostel svaté Anunciáty (Santissima Annunziata)

     Stojí kousek od Akademie a založil ho v r. 1250 řád servitů. Zvenku je to mimořádně ošklivé, hlavně kupole, ale naštěstí je to vidět jen odněkud z výšky, z úrovně ulice v těch úzkejch uličkách daleko a vysoko nedohlédnete. Kostel je zasvěcen Panně Marii, která má uvnitř opravdu pompézní svatostánek.

     V kostele došlo k mnoha zázrakům, z nichž první se udál hned 2 roky po založení, kdy anděl přes noc vytvořil (nedokončenou) fresku Zvěstování. Z kostela se tak záhy stalo oblíbené poutní místo a kostel musel být postupně stále zvětšován a zvětšován... Nedostatek místa byl způsoben postupně neúnosnou praxí vystavování darů.

     Bohatí občané i cizinci měli právo dát průchod své zbožnosti formou věnovaných podobizen, zhotovených z vosku a lepenky v životní velikosti, oblečených do skutečných šatů, nezřídka na koni a v plné zbroji. Když došlo místo na podlaze, začaly se tyto voti zavěšovat na lana z krovu kostela. Po té, co došlo k několika úmrtím účastníků mší, na které se občas nějaký ten dar zřítil, byl pro přijímání a vystavování voti vybudován zvláštní prostor.

      Výzdoba kostela barokní, tma jak v hrobě, vstup volný, otevírací doba krátce k večeru.

Špitál neviňátek (Ospedale degli Innocenti)

V roce 1419 cech obchodníků s hedvábím poskytl peněžní prostředky na stavbu prvního sirotčince v Evropě. Jeho jméno připomíná nevinné oběti betlémského vraždění neviňátek. Odpovědným stavitelem byl jmenován Filippo Bruneleschi (Ha! Už zase!)

     Autorem deseti terakotových tondi, které zdobí arkádové průčelí, je Andrea della Robia. V roce 1445 sirotčinec zahájil provoz a v těžkých dobách zde nacházelo domov i kolem 1000 sirotků.

     Nejen první sirotčinec v Evropě, ale také první babybox v Evropě. Nechtěné dítko bylo možno odložit do mísy skrz mříž v okénku a zatahat za zvonec. Tento babybox byl užíván až do poloviny 19. století. 
 

     Budova dodnes slouží svému účelu - pod jednou střechou nabízí dvoje jesle, jednu školku, tři rodinné domky určené pro svěřené děti a matky v nouzi a pobočku Unicefu. V prvním podlaží lze navštíviti menší, nikoli ovšem významem, pinakotéku.

     A tím jsme završily naše dvanáctidenní florentské putování. Viděly jsme hodně, ale úplně všechno ne. Například Masacciovy fresky v kostele Santa Maria del Carmine, Michelangelovo muzeum, Poslední večeři od Andrey del Sarto, pinakotéku ve Špitálu neviňátek a ani kousíček z Danteho (vlastně kousíček jo, navštívili jsme, tak trochu neplánovaně, kostel, v kterém je pochována Beatrice).

     Na kartičku Amici degli Uffizi jsme měly ještě vstup do Medicejských venkovních sídel, tak porůznu roztroušených na všechny světové strany pár desítek kilometrů kolem Florencie, tak ty jsme taky neviděly.

Zato máme plán na příští jaro, tentokrát trasu s trochou gotiky Pisa – San Gimignano – Siena.

Arrivederci Toscana!

(fine)