PRAŽSKÉ TOULKY - OKOLÍ NÁRODNÍHO DIVADLA |
Středa, 27 červen 2012 | |
V úvodu dnešního povídání se vrátíme do Vojtěšské čtvrti a poté budeme pokračovat k Národnímu divadlu a na Anenské náměstí. Kromě památek zmíněných v minulých toulkách, mne ve Vojtěšské čtvrti zaujalo ještě několik pěkných staveb.
Spoušť fotoaparátu cvakla v ul. Vojtěšské 13, kde stojí krásná secesní budova, původně Vyšší dívčí školy z let 1905 - 1906, podle návrhu Fr. Velicha. Škola byla po svém otevření poctěna i návštěvou jejího veličenstva Františka Josefa I., rakouského císaře.
Další zachycenou památkou je evangelický kostel sv. Michala v Jirchářích, jehož historie sahá hodně daleko před dobu založení Nového Města pražského.
První zmínka je údajně z roku 1115, ve 14. století kostel přestavěn goticky.
Za josefínských reforem kostel byl zrušen a odsvěcen, roku 1789 jej za 880 zlatých koupil František Kehrn, který jej později prodal německým luteránům, kterým kostel patřil dalších 150 let.
Na zdi kostela je pamětní deska, připomínající, že zde v letech 1923 – 1928 koncertoval na varhany prof. Albert Schweitzer.
Po II. světové válce kostel přešel do vlastnictví slovenské evangelické církve a ta jej má dodnes.
Když zvednete při procházce hlavu výše, můžete zachytit krásné fasády domů; mně se zalíbil dům na rohu ulic V Jirchářích a Křemencova.
V Křemencově ul. stojí též známá hospoda U Fleků. Dále mne zaujaly plastiky se skleněnými hlavami na Deymově (Schwarzenberském, Vratislavském) paláci, který stojí na rohu ulic Ostrovní a Voršilská. Přesného autora vtipných plastik se mi zjistit nepodařilo, ale s největší pravděpodobností se jedná o Evu Jiřičnou, která navrhovala byt v podkroví tohoto paláce, a domnívám se, že by tedy mohla být autorkou ona.
Jméno Evy Jiřičné dnes zmíním ještě jednou, v souvislosti s Pražskou křižovatkou. Samotná budova paláce vznikla přestavbou tří středověkých domů, r. 1702 tuto přestavbu započal František Ferdinand hrabě Berchtold z Uherčic a dokončil r. 1721 Václav Ignác hrabě Deym ze Stříteže; roku 1800-1821 přestavěn v klasicistním stylu, následně jej r. 1845 koupila Josefina Schwarzenberková z orlické větve rodu.
Ostrovní 14 – zde na místě bývalého shromaždiště vojenských odvedenců stojí dům s jakýmsi orlojem s výjevy z vojenského života.
Sgrafita od Mikoláše Alše pocházejí z r. 1889. Ostrovní ulicí jsme se pomalu dostali k ND a krátce prošli Národní třídou.
Zde jsme si udělali malou zacházku oproti plánu, abychom si prohlédli krásné secesní domy Topič a Praha. Podrobněji je zmíním v jiném článku, upozorním však na jinou, méně známou památku.
Souběžně s Národní vede ulice Bartolomějská, v prostoru mezi těmito ulicemi se nachází (bohužel nepřístupná) kulturní památka: dvě hradební věže gotického opevnění Prahy. V jedné z věží bývalo kdysi kriminální muzeum. Hezké domy jsem objevila i v Mikulandské ul.
Na Národní třídě ještě cvakl fotoaparát u sochy Jana Nepomuckého z díla I. F. Platzera z r. 1747. Socha stojí před kostelem sv. Voršily, který je součástí klášterního areálu. Pokud hledáte uprostřed ruchu velkoměsta trochu zeleně a odpočinku, zajděte do Voršilské zahrady.
Není ovšem přístupná z Národní, ale malou prolukou od Národního divadla.
Pomalu se dostáváme do ul. Karoliny Světlé, kde samozřejmě najdeme na jednom z domů pamětní desku známé spisovatelky. Světlá však mnoho času strávila i za zdmi kostela sv. Anny, o kterém bude ještě řeč. Po smrti své dcery duševně onemocněla a lékaři jí doporučili psaní, uchýlila se tedy ke sv. Anně a zde začala se psaním.
My jsme se v ulici zastavili u oblíbené památky mého příbuzného a tou je rotunda sv. Kříže Menšího ve stejnojmenné ulici.
Rotund už v Praze zbylo opravdu málo – jedna z nich je na Vyšehradě, druhá v ul. Na Rybníčku na Praze 2 a jednu jsme při jiném výletě obdivovali na Přední Kopanině.
Tato čtvrtá, pocházející z 1. pol. 12. století, stojí zde.
V průběhu staletí měla namále, neboť mj. překážela rozšíření okolní zástavby. Velkou zásluhu na jejím zachování měla Umělecká beseda iniciovaná Josefem Mánesem.
Josef Mánes rovněž navrhl ohradní mříž kolem rotundy.
Předposlední zastavení bude na Anenském náměstí. Malé náměstíčko, klid božský. Přesně taková místa v Praze vyhledávám. Na náměstí stojí barokní kašna, která sem byla přenesena z bývalých Újezdských kasáren v rámci jejich zrušení r. 1926.
Sídlí zde Divadlo na Zábradlí a ještě jsem objevila a vyfotila pamětní desku Rudolfa Deyla.
To, co nás ovšem přivedlo do těchto míst, byl především gotický kostel sv. Anny, který stojí v areálu zrušeného kláštera dominikánek. Původně na tomto místě stávala rotunda sv. Vavřince.
V letech 1319 – 1330 byl postaven stávající kostel, který za husitských válek nebyl jako jeden z mála vypleněn. V 16. století zde trávil poslední léta života Václav Hájek z Libočan, oblíbený kazatel, autor Kroniky české. 18. března 1553 zemřel a byl zde pochován.
Kostel vzkvétal, staletí trvající klidný život přerval až rok 1782 a Josef II. – klášter byl zrušen. Roku 1795 zde byly zřízeny byty a také největší tiskárna v monarchii, vydávaly se zde mj. C. a K. Poštovské noviny, které redigoval Václav Matěj Kramerius.
Tiskárna zde fungovala ještě po II. světové válce. Objekt se dostal do majetku Národního divadla, které jej vlastní dodnes. Podle některých informací z internetu posloužil kostel jako inspirační zdroj pro Jaroslava Foglara a jeho Rychlé šípy.
V r. 1999 ovšem podepsalo ND smlouvu o pronájmu na 99 let s Vizí 97 manželů Havlových a začalo se s opravami. Vize 97 spolupracovala s už dnes zmiňovanou arch. Evou Jiřičnou. Musím říci, že kostel jsem v počátcích oprav viděla v televizi, a v porovnání s tím, co jsem viděla po čase na vlastní oči, opravdu nebetyčný rozdíl.
Vím, že šlo mj. především o to, zachovat vzácný gotický krov a nástěnné malby. Viděla jsem pražských památek celkem hodně, ale tady jsem byla opravdu naměkko. Představa, kolik lidí za dlouhá staletí prošlo těmito místy, co všechno zdi kostela zažily..
Dost dojetí, u vody jsme minule začali, u vody skončíme. Z Anenského náměstí jsme se přesunuli během chvilky k Vltavě a tramvají do Muzea vodárenství v Podolí. Chtěla jsem napsat ještě o slibovaném Mánesu i domě Bellevue nebo Krannerově kašně na nábřeží, ale aby zbyl prostor pro fotografie, budu končit.
Příště Vás pozvu do Klementina.
Komentáře |