V úvodu dnešního povídání se vrátíme do Vojtěšské čtvrti a poté budeme pokračovat k Národnímu divadlu a na Anenské náměstí. Kromě památek zmíněných v minulých toulkách, mne ve Vojtěšské čtvrti zaujalo ještě několik pěkných staveb.  

     Spoušť fotoaparátu cvakla v ul. Vojtěšské 13, kde  stojí krásná secesní  budova, původně Vyšší dívčí školy z let 1905 -  1906, podle návrhu Fr. Velicha. Škola byla po svém otevření poctěna i návštěvou jejího veličenstva Františka Josefa I., rakouského císaře.

     Další zachycenou památkou je evangelický kostel sv. Michala v Jirchářích, jehož historie sahá hodně daleko před dobu založení Nového Města pražského.

     První zmínka je údajně z roku 1115, ve 14. století kostel přestavěn goticky. 

     Za josefínských reforem kostel byl zrušen a odsvěcen,  roku 1789 jej za 880 zlatých koupil František Kehrn, který jej později prodal německým luteránům, kterým kostel patřil dalších 150 let.

     Na zdi kostela je pamětní deska, připomínající, že zde v letech 1923 – 1928 koncertoval na varhany prof. Albert Schweitzer.

   Po II. světové válce kostel přešel do vlastnictví slovenské evangelické církve a ta jej má dodnes.

     Když zvednete při procházce hlavu výše, můžete zachytit krásné fasády domů; mně se zalíbil dům na rohu ulic V Jirchářích a Křemencova.

     V Křemencově ul. stojí též známá hospoda U Fleků. Dále mne zaujaly plastiky se skleněnými  hlavami na Deymově (Schwarzenberském, Vratislavském) paláci, který stojí  na rohu ulic Ostrovní a Voršilská. Přesného autora vtipných plastik se mi zjistit nepodařilo, ale s největší pravděpodobností se jedná o Evu Jiřičnou, která navrhovala byt v podkroví tohoto paláce, a domnívám se, že by tedy mohla být autorkou ona. 

     Jméno Evy Jiřičné dnes zmíním ještě jednou, v souvislosti s Pražskou křižovatkou. Samotná budova  paláce vznikla  přestavbou tří středověkých domů,  r. 1702 tuto přestavbu započal František Ferdinand hrabě Berchtold z Uherčic  a dokončil r. 1721 Václav Ignác hrabě Deym  ze Stříteže; roku 1800-1821 přestavěn v klasicistním stylu, následně jej r. 1845 koupila Josefina Schwarzenberková z orlické větve rodu.

     Ostrovní 14 – zde na místě bývalého shromaždiště vojenských odvedenců stojí dům s jakýmsi orlojem s výjevy z vojenského života.

     Sgrafita od Mikoláše Alše pocházejí z r. 1889. Ostrovní ulicí jsme se pomalu dostali k ND a krátce prošli Národní třídou.

      Zde jsme si udělali malou zacházku oproti plánu, abychom si prohlédli krásné secesní domy Topič a Praha. Podrobněji je zmíním v jiném článku, upozorním však na jinou, méně známou památku.

       Souběžně s Národní vede ulice Bartolomějská, v  prostoru mezi těmito ulicemi se nachází (bohužel nepřístupná) kulturní památka: dvě hradební věže gotického opevnění Prahy. V jedné z věží bývalo kdysi kriminální muzeum. Hezké domy jsem objevila i v Mikulandské ul. 

     Na Národní třídě ještě cvakl fotoaparát u sochy Jana Nepomuckého z díla I. F. Platzera z r. 1747. Socha stojí před kostelem sv. Voršily, který je součástí klášterního areálu. Pokud hledáte uprostřed ruchu velkoměsta trochu zeleně a odpočinku, zajděte do Voršilské zahrady. 

     Není ovšem přístupná z Národní, ale malou prolukou od Národního divadla.

     Pomalu se dostáváme do ul. Karoliny Světlé, kde samozřejmě najdeme na jednom z domů pamětní desku známé spisovatelky. Světlá však mnoho času strávila i za zdmi kostela sv. Anny, o kterém bude ještě řeč. Po smrti své dcery duševně onemocněla a lékaři jí doporučili psaní, uchýlila se tedy ke sv. Anně a zde začala se psaním.  

     My jsme se v ulici zastavili u oblíbené památky mého příbuzného a tou je rotunda sv. Kříže Menšího ve stejnojmenné ulici.

     Rotund už v Praze zbylo opravdu málo – jedna z nich je na Vyšehradě, druhá v ul. Na Rybníčku na Praze 2 a jednu jsme při jiném výletě obdivovali na Přední Kopanině.

     Tato čtvrtá, pocházející z 1. pol. 12. století, stojí zde.

     V průběhu staletí měla namále, neboť mj. překážela rozšíření okolní zástavby. Velkou zásluhu na jejím zachování měla Umělecká beseda iniciovaná Josefem Mánesem.

     Josef Mánes rovněž navrhl ohradní mříž kolem rotundy. 

     Jednou z ulic, které ústí do ul. Karoliny Světlé je i ulička zvaná Boršov (Poštovský plácek, Za prkny), se svými 40 metry délky patrně nejkratší ulice v Praze.

     Předposlední zastavení bude na Anenském náměstí. Malé náměstíčko, klid božský. Přesně taková místa v Praze vyhledávám. Na náměstí stojí barokní kašna, která sem byla přenesena z bývalých Újezdských kasáren v rámci jejich zrušení r. 1926.

     Sídlí zde Divadlo na Zábradlí a ještě jsem objevila a vyfotila  pamětní desku Rudolfa Deyla.

     To, co nás ovšem přivedlo do těchto míst,  byl především gotický kostel sv. Anny, který stojí v areálu zrušeného kláštera dominikánek.  Původně na tomto místě stávala rotunda sv. Vavřince.

     V letech 1319 – 1330 byl postaven stávající kostel, který za husitských válek nebyl  jako jeden z mála vypleněn. V 16. století zde trávil poslední léta života  Václav Hájek z Libočan, oblíbený kazatel, autor Kroniky české.  18. března 1553 zemřel a byl  zde pochován.

     Kostel vzkvétal, staletí trvající klidný život přerval až rok 1782 a Josef II. – klášter byl zrušen. Roku 1795 zde byly zřízeny byty a také největší tiskárna v monarchii, vydávaly se zde mj. C. a K. Poštovské noviny, které redigoval Václav Matěj Kramerius.

     Tiskárna zde fungovala ještě po II. světové válce. Objekt se dostal do majetku Národního divadla, které jej vlastní dodnes. Podle některých informací z internetu posloužil kostel jako inspirační zdroj pro Jaroslava Foglara a jeho Rychlé šípy.

     V r. 1999 ovšem podepsalo ND smlouvu o pronájmu na 99 let s Vizí 97 manželů Havlových a začalo se s opravami. Vize 97 spolupracovala s už dnes zmiňovanou arch. Evou Jiřičnou. Musím říci, že kostel jsem v počátcích oprav viděla v televizi, a v porovnání s tím, co jsem viděla po čase na vlastní oči, opravdu nebetyčný rozdíl. 

     Vím, že šlo mj. především o to, zachovat vzácný gotický krov a nástěnné malby. Viděla jsem pražských památek celkem hodně, ale tady jsem byla opravdu naměkko. Představa, kolik lidí za dlouhá staletí prošlo těmito místy, co všechno zdi kostela zažily..

     Dost dojetí, u vody jsme minule začali, u vody skončíme. Z Anenského náměstí jsme se přesunuli během chvilky k Vltavě a tramvají do Muzea vodárenství v Podolí. Chtěla jsem napsat ještě o slibovaném Mánesu  i domě Bellevue nebo Krannerově kašně na nábřeží, ale aby zbyl prostor pro fotografie, budu končit.

Příště Vás pozvu do Klementina.
MIA