Toskánskou metropoli a kolébku renesance jsem poprvé navštívila před dvěma lety, kdy jsme byli se Zebřičkou v Itálii na zájezdu typu „Letem světem“. Prošli jsme město, navštívili dvě baziliky a večer frčeli zas dál. Ve Florencii mají prasátkovou kašnu, o které se traduje, že kdo si kance pohladí, ten se do města na Arnu zase vrátí.
Nevzpomínám si, že bych teda tomu praseti leštila rypáček, ale asi jo, protože letos mi bylo navštíviti Florencii znovu. Už delší čas jsem si pohrávala s myšlenkou vyrazit si tam na pár dní, tentokrát čistě po vlastní ose. Cvičně jsem naklepla mámu, jestli nechce jet taky, a chtěla :-)
Jako vhodný termín jsme vybraly začátek dubna, že nebude horko a lidi. Trochu nám to plánování sklouzlo, na začátek dubna připadly Velikonoce, pak jsem zas nemohla já, pak zas máma, takže směr jihozápad jsme vyrazily nakonec o skoro měsíc později.
Obavy z příliš teplého počasí se ukázaly být lichými, zatímco v Čechách padaly teplotní rekordy, my jsme za celých dvanáct dní, které jsme ve Florencii strávily, vytáhly tričko s krátkým rukávem přesně dvakrát.
Lakomá Barka by ráda jela autobusem (zpáteční jízdenka 1550 Kč !!!), ale znáte to, člověk míní a matky bukují letenky… Že páteř má jen jednu.
I mnou původně plánovaných šest dní se tak nějak protáhlo na dvojnásobek. (Jak se ukázalo pod termínem „obložený víkend“ si já představuju víkend obložený několika pracovními dny před a po a máma týden obložený víkendem před a po.)
A tak jsme se jednoho pátečního odpoledne vykulily z letadla na letišti Peterola.
Do centra nás dopravil speciální letištní bus za nekřesťanský europeníz, ale i Lakomá Barka usoudila, že hledat přechod přes dálnici a veřejnou dopravu kdesi za tou dálnicí se dvěma kuframa nebude.
Při nástupu do autobusu jsme si u řidiče zakoupily jízdenku, a když jsme vystupovaly na konečné ve městě, přistoupila k nám tajuplně jedna spolucestující a ptala se, jestli jsme si lístky štíply. No, neštíply… Tak že si je prej máme schovat, až se budeme vracet, protože 6 euro je „much much money“. Tímto děkujeme neznámé italské slečně.
Na mém seznamu „must see“ jsem měla katedrálu a galerii Uffizi.
Ještě doma jsme se pídily, zda si nelze koupit nějakou hromadnou vstupenku do různých pamětihodností a muzeí, a zjistily jsme, že v podstatě nelze. Buď může mít člověk třídenní kartu za 50 euro opravňující k vstupu do hlavních atrakcí, což nám teda přišlo jako blbost - co tak jako může člověk absolvovat za tři dny, aby z toho měl ještě něco jinýho než bolehlav?
Nebo druhá možnost byla stát se členem spolku Amici degli Uffizi a zaplatit si roční členství v hodnotě 60 euro a získat tak kartičku opravňující držitele k návštěvě státních florentských muzeí a co hlavně – nemuset stát tu šílenou (ale opravdu šílenou, horší jsem snad viděla jen do Vatikánskejch muzeí v Římě) frontu na vstup do galerie. Což bylo nakonec to, co rozhodlo, že kartičku chceme.
Ubytování jsme měly zamluvený v mrňavým hotýlku v podstatě v centru, abychom si všude došly a v případě potřeby si mohly jít přes poledne dáchnout.
Pokoj byl mnohem kapesnější než vypadal na fotkách, ale v zásadě nám to nakonec nevadilo, když jsme ucouraný dorazily večer domů, stejně jsme bydlely akorát v posteli. S koupelnou, snídaní a wifi, a ničeho víc nám nebylo třeba.
V sobotu ráno jsme tedy vyrazily směr galerie Uffizi za účelem získání kartičky.
Nakonec jsme si koupily rodinné členství za 100 euro, máma sice coby EU citizen starší 65 let měla vstup zdarma, ale musela by stát tu frontu.
Navíc takhle jsme mohly do galerie kdykoli a kolikrát jsme chtěly, takže když nám obrazy už lezly krkem, tak jsme to zabalily a vrátily se pokračovat zase jindy.
Cestou ke galerii jsme narazily na skvostnej bleší trh, kde se nabízelo cokoli od příborů, knih, starejch hraček, celuloidovejch mrkacích panen po gramofonový desky, lampy nebo kapesní hodinky, prostě takový pouliční vetešnictví.
Máma se snažila fotit, ale já ji hnala, že příští sobotu bude taky den, a že si na to vyhradíme celý dopoledne.
Jenže pak nám čas začal trochu splývat a sobotu jsme zaměnily za neděli a blešák jsme propásly.
Promiň, mami...
Odpoledne jsme pak strávily prohlídkou františkánské baziliky Svatého Kříže (Santa Croce). Začali to stavět v roce 1294 a je to ooobrovský, protože bylo třeba trhnout konkurenční dominikánský řád, který již stavěl na druhé straně města podobně megalomanskou stavbu.
Na délku měří 125 m, má 16 kaplí a je to největší františkánský kostel na světě. U vchodu si můžete vzít brožurku s plánkem kostela i přilehlých prostor s vyznačenými hlavními atrakcemi. (Vůbec je zde dobrým zvykem, že orientační cedule bývá v každém kostele a v těch větších i popis výjevů na freskách v jednotlivých kaplích.)
Stavba Santa Croce byla financována městem a bohatými florentskými rodinami, které na oplátku nesly patronát nad kaplemi a nechaly si je vymalovat od podlahy ke stropu ke své větší pozemské i posmrtné slávě.
Na stavbě i výzdobě kostela pracovali téměř všichni velcí umělci té doby (oni teda pracovali na mnoha frontách, protože v dobách největší florentské slávy probíhal stavební boom na poli světském i církevním). S nástupem medicejského knížectví v 16. století se architektonický vkus změnil, fresky ze 14. století byly zabíleny a interiér doznal značných změn.
V Santa Croce se též nachází mnoho význačných mrtvol, třeba Michelangelo nebo Galileo Galilei.
A kromě nich je tu pohřbená v průběhu staletí nejmíň polovina města, takže podlaha je zcela pokrytá náhrobníma deskama. Trochu jsem měla problém s tím, že šlapu po hrobech, ale tak člověk si za chvíli zvykne…
V bývalém refektáři jsou vystaveny klášterní sbírky včetně těch zabílenejch fresek a čelní stěnu zdobí, jak už to v refektářích bývá, freska Poslední večeře, nejstarší v celé Florencii. Vstupné cca 6 euro, důchodci, děti a skupiny polovic.
V prostorách baziliky sídlí taky proslulá florentská „kožedělná“ škola.
(essere continuata)
Ale napadlo me neco k cestine - vsiml jsem si pouziti "prvorepublikoveho" predminuleho casu - "bylo mi navstiviti" - nevite nekdo, jesti se to v te prvni republice pouzivalo jako tehdy spravna cestina nebo to bylo neco jako dnesni amerikanismy (treba mejte dobry den)? Skoro bych si tipl, ze jsme jako cCesi jen kopirovali modni anglii a francii tehdy.holt upír
To jen tak na okraj - při čtení se mi to hned vybavilo.
Italové mají svých politiků plné zuby snad ještě víc, nežli my.
PS: Nechci byt rejpal, ale misto "essere continuata" napis pouze "continua", to ti radim primo z Makaronie.
já jsem se za těch dvanáct dní něco užitečných výrazů naučila, ale "pokračování příště" mezi nima holt nebylo. zato umím italsky:
zvěstování, klanění se dítěti, ukřižování, nanebevzetí, utrpení Krista, korunovace, kříž, granátové jablko, mramor, velký, starý, nový, kostel, tempera, olej, dřevo, poslední večeře (z toho 1x v staroitalštině), klášter, mnich, most, kupole, zmrzlina, 13. století, 14. století, 15. století, 16. století, nemocnice, psychiatrická klinika, palác, zahrada, neviňátko, prorok, most, řeka, anděl, palác, muzeum, katedrála, křtitelnice, zvonice, tržiště, vévoda, velkovévoda, kaple, koupelna, papoušek, rajče, jahoda, chodba, freska, obraz, socha, městská policie, státní policie...
