Než začnu své obvyklé toulání Prahou, podělím se s vámi dnes o jeden zážitek. Na podzim roku 2010 mne příbuzní, jako už mnohokrát, pozvali k sobě do Prahy na prodloužený víkend. Sbalila jsem tedy batůžek a hurá směrem ku Praze - hlavně nezapomenout foťák a pár nutných věcí.
U Anděla už na mne čekala dcera, která v Praze studuje a vydaly jsme se ve dvou na procházku. Prošly jsme trasu po Letné a Petříně, o které jsem zde nedávno psala. V páteční podvečer k příbuzným a na další den jsme naplánovali už v plné sestavě prohlídku nového dálničního tunelu u Lahovic, dopředu avizovanou v médiích. V sobotu ráno jsme stanuli před Smíchovským nádražím, odkud odjížděly v pravidelných krátkých intervalech zvláštní autobusy.
.
U davu přítomných vládla natěšená a nedočkavá nálada. Ta však dostala první trhlinu ve chvíli, kdy autobus namísto k Lahovicům a Zbraslavi namířil přes Vltavu do Modřan a dále stoupal vzhůru zatáčkami směrem k Točné. Překvapením však zdaleka neměl být konec ..
Autobus nás sice dovezl až k dálnici, ovšem u tunelu už byly zátarasy a nikdo dovnitř nesměl. Stavební dělníci měli ještě plné ruce práce, hotovo rozhodně nebylo. Mohli jsme se tudíž jen podívat na nezáživný pruh silnice a to bylo asi tak vše.
Vládl chaos, nadávky nespokojenců, mezi nimi občas profičeli mladí lidé na in-linech. Mezitím autobusy vytrvale přivážely další várky nedočkavců. Organizace akce silně vázla. Po chvíli dorazilo auto jedné komerční televize s redaktorkou a kameramany, aby s několika nespokojenci natočili reportáž.
Zhruba po půlhodině jsme usoudili, že nebudeme ztrácet čas a vrátili se autobusem na Smíchov, kde jsme měli zaparkované auto. Vydali jsme se na Zbraslav obhlédnout situaci, opět organizační fiasko a poté zpět na Smíchov.
Všechno zlé, pro něco dobré - alespoň nám zbylo více času na pravidelné zářijové dny EHD, které jsme též měli v plánu na odpoledne. Pěší lávkou při Vyšehradském železničním mostě jsme přešli na Výtoň, odkud jsme si naplánovali další trasu přes Emauzy, Karlovo náměstí, Vojtěšskou čtvrť, Národní třídu do Pražské křižovatky a odtud na nábřeží Vltavy.
O této procházce bude dnešní povídání.
Výtoň bývala kdysi součástí zaniklé pražské osady Podskalí (osada „pod skálou“). Lidé se zde živili vším, co souviselo s vodou - plavení dřeva, jeho prodej, ledování, pískaření, chov a prodej ryb.
První zmínky o Podskalí pochází z 12. století. Bohužel r. 1420 byla osada vypálena a lepších časů se dočkala až po dlouhých staletích, v období baroka. Tehdy došlo k rozkvětu Podskalí, byly vystavěny nové domy. R. 1890 přišla zlá povodeň, což uspíšilo rozhodnutí ohledně regulace vltavských břehů, čímž Podskalí zaniklo a zdejší lokalita podstatně změnila svou podobu.
Němými svědky zašlé slávy Podskalí tak zůstaly pouze dvě památky – Podskalská celnice na Výtoni č. 412 a kostelík sv. Trojice v ul. Trojické.
V budově Podskalské celnice dnes sídlí velmi pěkné muzeum patřící do majetku Muzea hl. města Prahy.
Celnice kdysi sloužila k vybírání cla z připlaveného dřeva z horního toku Vltavy, clo se vybíralo tzv. vytínáním dřeva, odtud pojmenování Výtoň.
-
-
-
O udržení tradice plaveckého řemesla se stará i spolek Vltavan založený na konci 19. století. Za zmínku stojí i secesní budova limnigrafu (výtoňského vodočetu) z roku 1907.
,
Opouštíme muzeum a Vyšehradskou ulicí stoupáme ke Karlovu náměstí.
Tady fotoaparát zacvakal u pamětní desky Boženy Němcové na domě č. 45, kde spisovatelka určitý čas žila a dokončila Babičku.
Dále mne zaujal rozsáhlý komplex budov se sochařskou výzdobou. Prý zde sídlí nějaké ministerstvo.
Po návratu z vycházky jsme tedy zalovili v hlubinách internetu a zjistili, že se jedná o Ministerstvo spravedlnosti.
Jedna z budov patří gymnáziu Botičská. V 16. až 19. století zde stával špitál s kostelem, po jeho zboření vznikl v letech 1882-1884 neorenesanční komplex tří budov, původně zamýšlený jako chudobinec pro čtyři stovky mužů a žen.
Za první světové války se zde nacházel lazaret, následně r. 1930 budovu získalo Ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo spravedlnosti zde sídlí od roku 1939.
Z Vyšehradské ulice se také dostaneme k místu s pohnutou historií a tím je klášter s kostelem Na Slovanech – Emauzy.
Karel IV. ve snaze dodat svému sídelnímu městu určité proslulosti, navázat těsnější styky s Balkánem a konečně odstranit rozpor mezi západní a východní církví, se rozhodl (se svolením papeže) roku 1347 založit na vyvýšenině nad vsí Podskalí nový klášter s kostelem.
Klášter byl hotov r. 1360, kostel r. 1372, náklady si vyžádaly tyto stavby stejné jako Karlův most.
Zasvěcení kostela je poměrně obšírné. Již před dokončením obou staveb přišli do Prahy pozvaní chorvatští mniši z benediktinského opatství poblíž Zadaru, aby v zemi šířili vzdělanost. A tuto myšlenku se podařilo naplnit, neboť klášter se brzy stal centrem vzdělanosti.
V prostorách se nacházela písařská dílna, opisovaly se zde knihy. Mnichů přibývalo a to nejen z řad Chorvatů. Klášter přestál husitské války, jeho zdmi prošli v průběhu staletí mniši španělští i němečtí, jejichž přičiněním interiér kláštera měnil svou podobu.
Nejpohnutější historie kláštera se začala psát během II. světové války, kdy klášter obsadila okupační vojska za účelem zřízení vojenského lazaretu. Spojeneckým náletem r. 1945 byl celý objekt, hlavně kostel, poničen, shořela střecha i interiér.
Od 50. let zde sídlily ústavy ČSAV. R. 1964 vznikla výrazná dominanta kostela – dvě betonové věže. Jinak ale objekt celkově chátral, chyběly peníze i koncepce využití, vznikaly i bizarní plány - např. vybudování garáží.
Ještě hůře dopadla starobylá, původně románská kaple sv. Kosmy a Damiána, stojící v bezprostřední blízkosti Emauz, ve které pobývali ve 14. stol. mniši před dostavbou Emauz. Za totality sloužila jako skladiště všeho možného, v poničeném interiéru nezůstalo z původního mobiliáře naprosto nic.
.
Naštěstí přišel listopad 1989 a rok poté byl celý objekt vrácen Benediktinům, kteří jej dodnes opravují. A je se opravdu na co dívat. Měli jsme štěstí na sympatického průvodce, který nás seznámil s historií, v Křížové chodbě jsme si prohlédli výstavu dobových fotografií, úchvatný kostel i Císařskou kapli. Navíc v době naší návštěvy zde probíhala výstava historických plechových hraček.
Fota interiéru bez blesku nic moc, ale zvenčí jsem se ke své nemalé radosti vyřádila.
Stavební opravy probíhaly i naproti Emauzskému klášteru u barokního kostela s. Jana na Skalce. Člověk by těžko hádal, že právě zde stávala kdysi jedna z pražských vinic, Svatošova. Zastavili jsme se též krátce u Faustova domu. Po obědě na Karlově náměstí jsme se vydali Resslovou ulicí. O kostelech v Resslově ulici jsem psala už v článku o Zderaze.
Pomalu se dostáváme do Vojtěšské čtvrti, jejímž středem je kostel sv. Vojtěcha s přilehlou farou. Bývala zde čtvrť jirchářů, tj. řemeslníků, kteří nahrubo vydělávali zvířecí kůže. Říkalo se jim hanlivě také smradaři, smraďoši. Čtvrť sama měnila pojmenování - Opatovice, Podzderazí, Smradaře či V kalábrii (podle Karla IV., který povolal jircháře z Kalábrie).
Stejně jako Podskalí a Zderaz, i tuto čtvrť trápily časté povodně a tak bylo rozhodnuto o její asanaci, když předtím bylo rovněž rozhodnuto o vybudování kulturního stánku Prozatímního divadla (1862), posléze ND.
Kostelík sv. Vojtěcha stál na svém místě již ve 13. stol., tedy před založením Nového Města a v průběhu staletí se postupně zvětšoval.
Kostel měl a dosud má vedle tradice duchovní i tradici hudební.
Kdysi zde působil Josef Foerster a jako varhaník v letech 1874 - 1876 samotný Antonín Dvořák.
Foersterovo jméno nese koncertní síň v budově fary s velmi půvabným interiérem.
Dále cestou ke kostelu zmíním ještě dva blízké objekty – budovu Mánesa a Šítkovskou (Štítkovskou) vodárenskou věž.
Ale o nich, stejně jako o tom,
co pěkného jsme ještě viděli na vycházce onu zářijovou sobotu,
zase příště.
Doufám, že se vám dnešní procházka líbila
Vaše MIA
A opět hezké povídání.Moc se mně líbí ty staré fotky.
Na fotce s Emauzy na náměstí mezi ministerstvy je zajímavý pomník věnovaný československým legionářům a obětem I. světové války. Pomník byl původně dílem J. Mařatky z roku 1931, ale za války byl zničen nacisty.
Tohle o něm píšou na stránkách Prahy 2 - 28. října 1932 odhalen pomník legionářům a obětem 1. světové války. Pomník se složitou kompozicí vytvořil Josef Mařatka. Uprostřed žulový obelisk cca 16 m vysoký (zlomený, původně určený pro Pražský hrad, darovaný prezidentem), obklopený figurami osmi legionářů: jeden italský, dva ruští, čtyři francouzští, v centru francouzský legionář s praporem, jejž věnčí žena - Republika lipovou ratolestí. Žerď praporu ukazuje na Dykovy verše: Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš. Nad bronzovými plastikami jsou jména bojišť legionářů: Zborov - Bachmač - Volha, Terrron - Vouzi'res - Champagne, Doss Alto - Piave - Dobrudža. Za německé okupace byl pomník zničen, zachovala se jen schránka se zakládací listinou. Díky tomu, že se zachovaly některé modely postav, nákresy a četná fotodokumentace, mohl být pomník obnoven v původní podobě. Je to dílo ak. sochařky Kateřiny Amortové, byl slavnostně odhalen r. 1998.
Deeres, tam šlo o to projít si tunel a to lidi naštvalo, že dovnitř se nesmělo. Ráda bych zmínila pro milovníky památek, že dnes je Noc kostelů a 9. června Pražská muzejní noc /ale tyhle dvě akce jsou po celé republice, nejen v Praze/. Já bych Vám z Prahy momentálně doporučila výstavu ve Valdštejnské jízdárně Jakub Schikaneder a Šternberský palác , byla jsem tam nedávno na dni Muzeí a líbilo. Nově otevřený je také Salmovský palác na Hradčanech a výstava Pernštejnové do 31. 7 tuším.
Do Prahy se vypravuju ještě o prázdninách a to doufám navštívím i naši náčelnici.
Milene, děkuji za tip. Vily v Bubenči jsem viděla jen z okna MHD, ale nadchlo mi to tam tolik, že jsem Bubeneč zahrnula do svých plánů a ráda bych se podívala i do Ekotechnického muzea v Bubenči. Tu Chocholovo vilu mám vyfocenou teď při poslední návštěvě Prahy. Zdejší škola pořádala nedávno zájezd do Prahy do divadla Kalich a měli pár volných míst navíc, tak jsem jela na představení a zůstala v Praze. No a další den jsem šla trasu z Karláku přes Apolináře a pak na Vyšehrad a dolů k řece. Další den už s příbuznou v Haštalské čvrti, Ungelt a na hrob V. Havla na Vinohradech, večer mi dcera vzala na koncert vážné hudby do kostela sv. Martina ve zdi /taky už jsem o tomhle kostele na Kudle psala/ jako dárek ke Dni matek a poslední den po objektech Národní galerie v rámci Dne muzeí. Milene, máš už další vnouče?? Tuším, že jsi psala , že teď někdy se má Vám narodit. Já mám od března k Adélce vnoučka, už má 6 kg, je pěknej.
