Do pošty mi přišly dvě fotky plánů na výstavbu hotelu v lomu Amerika, v chráněné krajinné oblasti Karlštejnsko. V tu ránu bylo u nás doma infarktově. "To snad je mistrovství světa v kurvení nejkrásnějších míst u nás!" zařvala jsem.
Ale potom mi naštěstí došlo, že je to blbost a jenom něčí zbožné přání. Ale pozor - lomy na Karlštejnsku vlastní soukromá důlní společnost a už jednou zde byly pokusy, naštěstí včas zaražené, lomy využít jako skládku a zasypat je... a také může jít o zkušebně vypuštěný balonek.
A pak jsem začala vzpomínat na své výlety do okolí Karlštejna. Vzpomínám na starou babku ve mlýnu pod Berounem, která k našemu ohni večer vždycky přisedla, s taškou plnou štěňat a ušmudlaným tranzistorákem, když jsme jeli Berounku.
Jak si chudák pochutnávala na naší večeři, netušíc, čím jí krmíme. Kluci ve bývalém náhonu mlýna nasbírali plné ešusy šneků, holky je uvařily, nasekaly a osmdesátiletá babča si myslela, že si pochutnává na houbových plackách. Vzpomínám, jak dcera asi pětiletá se mnou absolvovala výlet z Berouna přes Koněprusy, Tobolku a Kodu na vlak do Srbska. Ten den pršelo a holka měla bílé tenisky a bílé ponožky. Od Koněprus ke Kobyle jsme šly mokrou zarostlou loukou, tráva holce sahala až k pasu, ponožtičky a tenisky ztratily pod blátem původní barvu a byly promáčené a dcera na mne upřela nevinné zraky a pravila. "Maminko, my jsme zabloudily a už se nikdy nevrátíme, viď?"
No, našly jsme se a i pršet pak přestalo.
Vzpomínám na svoji trampskou kámošku z Údolí děsu, jak při výletu s ní přes Kubrychťárnu, Bubovické vodopády do Solvayových dolů jsem málem ztratila psa. Byl ještě hravé štěně a na louce proti nám vyrazil srneček, už odrostlejší s náznakem parůžků. O mém psu si nejspíš myslel, že je to nějaký divný nepodařený srnec a můj blbínek si zase asi myslel, že je to ošklivý pes. A protože tam nebyl žádný jiný kámoš, tak Burák chvíli honil srnce, pak si prohodili role, chvilku bojovali tělo na tělo a pak zapadli někam do blízkého lesa. Volám, pískám, pak už řvu, pes nikde. Vrazím do lesa a tam vedle sebe svorně leží dvě úplně urvaná mláďata a štěně srnci blaženě olizuje uši...
Vzpomínám na tajemnou Císařskou rokli, kde je dnes už zakázaný vstup a na studánku a rybník na Kodě, na historický Tetín, kam si chodím pro rakytník a na klášter ve sv.Janu pod Skalou. A nejvíc vzpomínám na dobu před hodně a hodně lety, kdy jsme se chodili do lomu Amerika koupat. Přes zákazy, přes řetězy a policejní hlídky a ve strašidelných chodbách si vyprávěli o zvonu, na který se nesmí zvonit, o ztracené Hance a zasypaném esesákovi Hagenovi, jehož duch v chodbách přebývá.
Dnes už modrou vodu Ameriky uvidite jenom nahoře přes oplocení. Po četných nešťastných událostech byly přístupové cesty majitelem lomů odstřeleny a dolů by se dalo sestoupit jen s horolezeckou výbavou, ale ani to není bez nebezpečí, protože stěny lomu jsou zvětralé a je zde nebezpečí sesutí.
I když paradoxně největší lavinu zde způsobil odstřel cest majitelem. Jsou zde ještě další dva lomy, trestanecký, zvaný Mexiko, se zelenou vodou a Malá Amerika (Rešna). I mimo hradu Karlštejn je zde toho k vidění hodně a je jedno, jestli vystoupíte z vlaku v Loděnici, Srbsku, Berouně nebo Karlštejně, nebo pojedete ze Zličína autobusem na Mořinu. Všude je perfektní turistické značení a je jenom na vás, kdy vyrazíte.
Ale pánové pozor, po téhle růžové značce (na fotce výše) ne!
DEERES
Díky za připomenutí!Koda, a v ní Údolí děsu s malebnými prvorepublikovými sruby se teď říká Údolí dědků, a i tam si nějaký "takytremp" postavil vedle nového luxusního srubu tenisový kurt.
Kubrichtova bouda už není a Bubovické vodopády už dlouho z nedostatku vody nepádí.
Ale když je mokré jaro, dají se tam v jezírkách potkat čolci.
V opuštěných lomech přespávají trempi-samotáři, po kterých jako za starých časů nezbývají žádné stopy, jen pár očouzených kamenů kolem ohniště.
Snad to lidstvo ještě není tak úplně zkažené...
