Tolik jsme se na dovolenou těšili, však jsem se tu zmínil v článku "KAM SE TĚŠÍTE NA DOVOLENOU" o tom, kam se těšíme my. Dnes tedy hlásím, že už jsme doma a je na čase abych jen vzpomínal a těšil se na další. Kam? Nevím. Jestli budeme mít dost peněz, bude to do Čech, Domů.
Jestli ne, bude to - no, to je jednoduché, zase Mexiko, má láska. Přirostlo nám k srdci, máme to tam moc rádi a jezdíme tam tak často, jak jen to je možné. Ale dnes - dnes vám tady předestírám napínavou reportáž, z našeho posledního mexického pobytu.
Hned první den to začalo napínavě. Přestupovali jsem ve Phoenixu, a hned se začaly dít věci. Přiletěli jsme tam, vystoupili u dveří A 11, a odlétat to mělo za 25 minut ze dveří A 28. Zdá se to nepatrný rozdíl, ale - 28 je v jiné chodbě, dost daleko, ale těch 25 minut je tak akorát na přemístění. Jenže...
Už cestou jsem slyšeli hlášení, že let US Airways 335 odlétá z dveří A 11, místo A 28. Nevadí, my jsme let 330. Ale když jsme tam tedy dorazili, na ceduli vidíme cíl, Fort Lauerdale, Florida. Je tam sice hezky, ale - je to jinde!
Za námi byl pult informací, vlítli jsme tam, a ta milá paní nám s úsměvem sdělila, že hlášení je chybné, že je to náš let, a musíme si hodně pospíšit, abychom to stihli...
Pádili jsme tedy zpět, běželi po pohyblivých chodnících - no, co vám budu povídat, stihli jsme to, dokonce bychom to stihli, i kdybychom si cestou zdřímli. Letadlo, které nás mělo odvézt (kruci jak se tomu říká, letadla nás přece nevozí) ještě ani nepřiletělo, pak ho musí lehce zkontrolovat, uklidit a natankovat, a pak se teprve poletí.
Takže - máme hodinu čas. Pak nás do letadla pustili, odjeli jsme od vchodu, a poté kapitán hlásil, že má problém s computerem, musí tedy zpět a vyměnit ho... Takže další hodina, tentokrát už vsedě v letadle. Ale nakonec jsme odletěli a dolétli až do Cabo San Lucas.
Víme, že se v příletové hale nemáme s nikým bavit, taxikáře odmítat, a ty, co nám nabízejí prohlídku jiných resortů, taky. Vehementně jsme proto odmítali všechny, chovali se zkrátka nepřístupně až nepřátelsky. Až když k nám přišel jeden vskutku neodbytný. Tomu jsem řekl, že máme zaplacenou cestu do hotelu s Cape Travel a s nikým jiným mluvit nebudu. Ale on prohlásil, že je od nich a nechtěl se nechat odbýt.
Nu, nakonec se zeptal, kam jedeme, a když jsme mu to řekli, ukázal nám na krku svou průkazku, a že je přímo odtamtud a čeká na nás. Tak taková služba zákazníkům nás opravdu překvapila.
První věc v hotelu bylo natáhnout plavky a hurá k moři. Trochu jsme se vykoupali a protože jsme měli hlad, zamířili jsem, kam jinam, k Mango Deck. Já vepředu, Anička, jak už je jejím zvykem, pár kroků za mnou, jako správná muslimská manželka. Teda, ne že by byla. Kráčeli jsem po tom trochu pevnějším písku, kam zasahují vlny a jak jsem se za ní zrovna ohlíd, neviděl jsem vlnu. V tu ránu jsem byl, jak se na Moravě říká „hore kopytami". S taškou v ruce, válel jsem se tam jako mrcha a snažil se tašku držet nad vodou, samozřejmě marně.
Tři chlapi přichvátali na pomoc, ale to už jsem měl i košili přes obličej a ani nevěděl, kterým směrem je břeh a kde je Japonsko. (Daleko na západ, ale kde je západ?) Co jsem měl dělat? Schovat se do písku nebo se smát a dělat z toho srandu? Celý týden potom, když jsme šli jíst, se lidé na mně smáli, jak jsem se tam roloval. Moc se jim to líbilo. Mně moc ne, no, ale co nadělám. To byla sobota, v úterý za námi přijely děti, Stacey jako manažerka kavárny musela v pondělí spočítat a připravit výplaty.
Pak jsem jedno ráno seděl na balkóně, pil kafe a vůbec snídal, dívám se na moře, a a nevěřím svým očím: Jsou to ryby, co skáčou z vody? Ale jak to, že mají křídla? Nebo jsem to ptáci, ale proč jsou tak dlouho pod vodou?
Záhada se objasnila odpoledne, když si děti vyjely na vodním skútru na moře. Byli to rejnoci, naši se dokonce ocitli přímo uprostřed jejich obrovského hejna. Spousty jich právě táhly a my se pak dozvěděli, že táhnou se třít. Zjevně z toho měli radost, proč by jinak takhle dováděli?
Tak, a abyste viděli,
jak jsme se tam poměli, tady jsem pro vás udělal "hejbací obrázky",
na kterých uvidíte nás - všechny čtyři:
Nakonec přidávám ještě jedno video o tom,
jak se na Mango deck řádí:
Přeju vám, aby všechny vaše dovolené
byly jen ty nej nej nej
nejkrásnější
Michal
Chtěla jsem se zeptat na ty rejnoky, oni jsou různých velikostí, že, jak byli velci tihle a není nebezpečné mezi nima plavat ? Já už brázdím různá moře takových let, ale delfína ani rejnoka jsem ještě nepotkala. Musí to být paráda, viď.
s tím druhým videem doufám nemáte nic společného :-)
Aleno Puntíkatá, vždyť mi na ty slepice a kozy v Bulharsku vzpomínáme se slzou v oku. Až nastane Aniččin důchod, kam myslíš že povede první zájezd k moři? I když, dobře víme, že se člověk nemá vracet na místa krásných vzpomínek, Všechno už je tam jinak než v paměti a to nové tu idylu zničí. Radši jet trochu jinam a jen srovnávat, tomu se, bohužel, vyhnout nedá.
bb2, jaké starosti? Pokud nejde o život jde o... no, všichni víme o co.
Život je krásný, já jako důchodce jsem začal zase pracovat, aniž bych práci hledal a našel. Splnil jsem si dávnou touhu a dělám, dobrovolně a neplaceně - ale ne, to bude celý článek, ta pohoda se nedá vtěsnat do komentáře.
Zítra odpoledne jedem na víkend kempovací, jezero je ve výši zhruba 1600 metrů, umíte si představit jet na kemp a koupat se - na Sněžku?
Na tom druhém videu narozdíl od prvního právě žádnou radost ze života nevidím:-) jen dva pupkatý masňáky, co z nich doufám vypadlo větší dýško pro ty dvě holky, co tam přes turistickou sezónu makají.
. My jsme přece v pohodě, protože svět je krásnej a kdo ví, jestli bude nějaké zítra. To není pesimismus, to je životní moudro které jsem se naučil od jednoho Aniččina pacienta, Charlieho. Skoro ochrnutej, v kolečkovém křesle, za 2. světové pilot, pak měl svůj ranch trošku na sever od Los Angeles, létal dál, dělal fotky domů bohatců na zakázku. Když už byl v domě s pečovatelskou službou, kde dožil, nad vším jásal, "to je nejlepší zmrzlina mého života..." Pak mi vysvětlil, že je to proto, že neví zda není poslední. A uměl se smát, lidi ho za úsměv milovali, já taky. Vzpomínám na něj, a už je to let co zemřel. Dostal jsem od něj prsten co nesundávám, prsten který nechal udělat z jeho a manželčina snubního. Prsten, který mi připomíná být pokorný, smát se, radovat se z toho co mám, protože nikdy nevím, zda to ještě za pár minut budu mít.
Takže k tvému prvnímu komentáři - Jaké starosti? Když nejde o život....
Nejak mi tva slova dali nahled na dnesni den, inspiraci. Mam totiz kupu prace a malo casu a tak rada by jsem lenosila v zahrade.
Neni nad dovolenou s prave zenatym synem a snachou. Dokonalejsi to snad muze byt jenom az se do toho prida i vnoucatko.
Nojo Michale já si to myslela že s rejnokama radši nic. S delfínem - to je jiná.
K tomu koupání ve výškách - nejvýš jsem se čvachtala asi v Norsku, jezírko bylo nádherné, slunce svítilo, na jedné straně louka s kvítky, na druhé straně stráň pokrytá sněhem - no romantikuš. Život je krásný.
