Přišel čas rozloučit se s příjemným městečkem Banos, ale ještě mi zbýval jeden úkol - nákup „sladkého dřeva". Před několika lety jsem začal hrát na kytaru a když pár dní nehraju, začne mi to chybět. V Banos žije spousta hudebníků a jiných umělců a tak se zdálo, že by nákup nějaké starší kytary neměl být problém.
Jenže - ouha! Na tržištích ani v obchodech nic. Podařilo se mi sice objevit výrobce kytar, ale stařičký seňor Castro dělá pouze španělky s hrozně širokým krkem, na který nejsem zvyklý. Škoda, protože tam byly fakt krásné kytary a za rozumnou cenu. Naštěstí jsem cestou do hotelu uviděl ve výkladu obchodu s potravinami levnou, tříčtvrteční čínskou kytaru, která měla docela slušný hmatník a šla dobře naladit. Bohužel s nylonovými strunami, které nemám rád.
Já už měl podobný nástroj v Thajsku, kde stal pouhých 20 dolarů a byl jsem velice spokojen.
V Banos jsem sice vyplázl cenu dvojnásobnou, ale pořád to byla malá, skladná a levná kytara, nad kterou přitom nemusíte plakat, když vám ji v autobuse někdo rozšlápne.
A vyrazili jsme do pralesů v povodí řeky Amazonky. I ty totiž v Ecuadoru jsou. Jenže jsou značně nepřístupné, většinu silnic vlastní ropné společnosti a téměř jediná možnost, jak poznat prales a život Indiánů, jsou nesmírně drahé „wilderness lodges", které je nutné objednat hodně předem.
Zajeli jsme tedy aspoň do městečka Puyo na březích řeky Rio Pastaza, která se vlévá do Amazonky. Tam nás autobus dopravil nádherným kaňonem za pouhé dvě hodinky, ale i ty dvě hodiny jízdy z kopce stačily na to, aby se drastickým způsobem změnilo podnebí. Ocitli jsme se v tropech... Dusné vedro a dešťové přeháňky prakticky každou hodinu. A všude kolem nádherná i barevná džungle...
Ubytovali jsme se a vyrazili do ulic. První, co mi padlo do oka, byl obchod s hudebninami. „Buenos tardes! Cuerdos metalicos pór guitara acustica, pór favor", pravil jsem k prodavači mikinovskou španělštinou. Dobrý muž mi kupodivu porozuměl a nabídl struny, které ale staly víc než celá kytara. Takže: „No, gracias". To raději budu hrát na nylonky...
Po půlhodině chůze podél řeky a překročení visutého mostu jsme došli k soukromé rezervaci, která nabízí prohlídky pralesa. Uvítala nás krásná Indiánka - místní obdoba Nšo Či, sestry Vinnetouovy. S tou jsme si dohodli soukromou exkurzi na příští den, pojedli a popili v restauraci na cestě do hotelu a šli spát s nadějí, že do rána přestane pršet.
Nepřestalo, a tak jsme se mírně promočení dostavili do pralesa, kde jsme zjistili, že naším průvodcem nebude Nšo Či, ale jiný domorodec jménem Miguel, který ale neumí ani slovo anglicky. Od prohlídky jsme tedy moc nečekali, ale naštěstí jsme se mýlili. Miguel byl fajn chlap, znal všechny možné rostliny, jejich použití na léčbu nejrůznějších nemocí i použití jako barviva (vidíte, jak zdobí Joanne), nebo třeba k výrobě jedu currare. Navíc měl fakt nádherný dar komunikace, díky kterému jsme se s ním i přes naši nesmírně chatrnou španělštinu celkem dobře domluvili.
O zlatý hřeb programu jsem se ovšem postaral já. Když jsme celí promočeni usedli v domorodé chýši u čoudícího ohýnku a náš průvodce se na chvíli vzdálil, chopil jsem se příležitosti: sňal jsem ze stěny oštěp, začal jím bojovně mávat nad hlavou a za zpěvu písně v řeči kmene Chamakoko „hu, hu, hu, hu, hu" jsem kroužil okolo ohně. Má drahá Joanne nevěděla, co má dělat. Jestli mi má nadávat jmény domácího dobytka, hlídat u dveří jestli se nevrací Miguel, nebo jestli se má smát. Nakonec zvládla všechno...
Prohlídka se nakonec protáhla ze dvou hodin na tři a půl, Miguel nám dal svůj e-mail a půjčil nám několik knížek, ve kterých jsme si pak v recepci ještě asi hodinu listovali. Ofotil jsem si z jedné z nich dvě stránky s popisem, jak vypreparovat a scvrknout do velikosti pomeranče hlavu zabitého nepřítele a vyrobit tak „tsantsu".
Takže - pokud vám, vážené Kudlanky, v mrazáku zabírá místo nějaká ta ukousnutá hlava, stačí postupovat podle návodu. Důležité upozornění: hlavně nezapomeňte zašít rty, aby duše „nepřítele" nemohla vyletět ven a nezačla vám škodit...
Ustavičný déšť a dusno nám začaly lézt na nervy a tak jsme se rozhodli vyrazit zpět přes Banos a Ambato, kolem 6 310 metrů vysoké sopky Chimborazo do krásného města Riobamba. A ještě něco, na závěr pro tuto část: malý kvíz pro čtenářky a čtenáře: mnoho Ekvádorcu považuje Volcan Chimborazo za nejvyšší horu světa. Uhodnete proč?
Mikin a Joanne,
ze země zimy a sněhu
Otázku kvizovou jsem zbaběle vygooglila, tak se odpovědí chlubit nebudu
"Mount McKinley je svou hmotou a vyzdvižením větší než Mount Everest. Ačkoliv vrchol Everestu leží o 2700 metrů výš od hladiny moře, hora samotná spočívá na tibetské náhorní plošině v nadmořské výšce okolo 5200 m, což znamená, že její skutečná výška činí jen něco málo přes 3700 m. Úpatí hory Mount McKinley leží na plošině o nadmořské výšce zhruba 600 m, takže reálná výška vrcholu je 5500 m".
"Mauna Kea (v překladu z jazyka původních obyvatel: bílá hora) je nejvyšší neaktivní štítová sopka ležící na ostrově Hawaiʻi (Velký ostrov) v Tichém oceánu a zároveň je nejvyšší horou celých Havajských ostrovů. Nad hladinu oceánu ční do výšky 4205 m, ale i s podvodní částí je vysoká 10 205 m, což z ní činí na Zemi nejvyšší horu, která při měření od báze převyšuje i Everest".
Ja ted odpovim na kvizovou otazku sam, kdyz se do toho nikomu nechce.
Nase maticka zeme je diky sve rotaci a odstredive sile v pase malinko obezni. Rozdil mezi prumerem zeme merenym na rovniku a na polech je 42.7 Km, takze vrchol sopky Chimborazo, ktera je kousicek od rovniku, je suverene nejvzdalenejsim bodem od stredu zeme.
Ale vyska hor se meri od hladiny oceanu, a ten je na rovniku "vybouleny" take, takze nejvetsi horou sveta je oficialne Mount Everest.
