Jednoho dne v létě roku 2006 mi volal manžel: "Co bys říkala Mongolsku?". Vzhledem k jeho profesi jsem podobný dotaz čekala, přesto mě jméno země vyvedlo z míry. Bydleli jsme tehdy v malém středočeském městečku v domku se zahradou. Vašíkovi byly dva roky a Jírovi šest měsíců.
A v souvislosti s Mongolskem se mi vybavil pouze Čingischán a poušť Gobi.
V polovině května roku následujícího jsme přistáli v Ulánbátaru. První setkání s městem byl šok. Odlétali jsme z rozkvetlých jarních Čech a najednou jsme se ocitli v zaprášeném šedivém městě, kde poryvy ledového větru zvedaly hromady špíny a odpadků a metaly nám je do obličeje.
Polehoučku jsme se seznamovali z okolím našeho bydliště. Při objevných výpravách jsme naráželi na dětská hřiště s prolézačkami, z nichž se odchlipovaly zrezivělé kusy plechu a trčely dráty.
Zem pokrývala téměř souvislá vrstva nedopalků a střepů.
Moje děti se s nadšením rochnily ve špíně a já se děsila, co za strašné nemoci chytí. Hledali jsme alespoň kousíček zeleně. Ale jednak bylo ještě moc brzy, jednak v Ulánbátaru padly stavební horečce za oběť téměř všechny parky a ty stromy, které čirou náhodou přežily, vypadaly žalostně.
Ale nic není jen černé nebo bílé.
Po třech letech je všechno snažší. A není to jen tím, že bychom si zvykli. Ne nadarmo se říká, že Mongolsko má čtyři tváře - léto, zimu, Ulanbátar a venkov. Právě v létě a na výletech za město jsme našli tu krásnější tvář Mongolska. Tu, která člověka chytí a už nikdy nepustí. Tu, která mi bude už vždycky chybět, ať zakotvím kdekoliv. Zjistili jsme, že Mongolsko rozhodně není jen Gobi. Jsou to krásná stepní údolí, kde voní tráva tak silně, až z toho bolí hlava. Jsou to březové háje a borové lesy. Jsou to stáda krav, koz a ovcí. Jsou to polodivocí koně, kteří se zjeví a za chvíli stejně náhle zmizí. Jsou to průzračné řeky a osamělé jurty. A hlavně je to prostor, který se zdá být nekonečný.
Naše denní realita se ale odehrává hlavně v centru Ulánbátaru. Město v sobě nese stopy kočovného národa, sovětské etapy i moderního stavebního rozkvětu, všechno v podivně k sobě neladící směsi. V centru vyrostly desítky betonových výškových budov, z nichž spousta kvůli krizi zůstala nedostavěná.
Na okrajích se rozprostírají obrovská jurtoviště, kam se stahují chudí lidé z celého Mongolska v naději na lepší život. Jiné čtvrti zas vypadají jako ruské bulváry lemované řadou obchodů.
Nikdy předtím jsem se nesetkala s takovým dopravním chaosem. Než jsme se naučili vrhat do provozu jako místní lidé, měla jsem pocit, že se nikdy nehnu z naší strany ulice.
Mongolové se za volantem chovají stejně jako na hřbetě koně. Ignorují jízdní pruhy, jezdí v protisměru, troubí jako šílenci, nevšímají si semaforů, chodci jako by neexistovali. Pokud potřebujete přejít, nezbývá než vstoupit do silnice a doufat, že auta zastaví. Nejen proto ale většina chodců působí jako by měli sebevražedné úmysly. Stejně jako řidiči si vůbec nevšímají zelených a červených panáčků, přebíhají mimo přechody, přes křižovatky, všemi směry. Nikdy nikdo nechce ani vteřinu čekat.
V době denních špiček se doprava absolutně zastaví, a to i přesto, že na každou křižovatku nastoupí nejméně jeden policista, který se pokouší automobily pomocí píšťalky řídit. Většinou neúspěšně.
Druhou věcí, na kterou jsem si musela zvykat, bylo nakupování.
Rozmazlená z Čech, kdy člověk v jednom supermarketu koupí všechno, co potřebuje, jsem se pomalu učila, kde, kdy a co mohu sehnat v blízkých i vzdálených obchodech. A jakmile jsem si zažila nějaký systém, všechno bylo jinak. Maso se kupuje nejlépe na tržnici. Na dřevěných pultech tu leží obrovské kusy hovězího, vepřového a skopového.
Kousek vedle se prodává zelenina a ovoce. Všechno krásně čerstvé. Mléko, kysaná smetana, čerstvý bílý jogurt, to je mongolská tradice. Tyhle výrobky seženete vždy, všude a ve výborné kvalitě. Ale třeba kakao se dalo koupit dlouho jen ve státním obchodním domě. Máslo měsíc nebylo k dostání vůbec. Když se objevilo máslo, zmizely ovocné jogurty a čokoládové tyčinky, které jsem byla zvyklá kupovat klukům.
Mou oblíbenou kávu jsem našla v jednom jediném obchodě, ale tři měsíce po našem příjezdu zřejmě její zásoby nenávratně došly. Sladkou smetanu prodávají jen občas a pouze na dvou místech ve městě. Se šunkou je to podobné. Nakupování je zkrátka dobrodružství. Nikdy nevíte, co přinesete....
(pokračování příště)
Muj kamarad Bervin v Mongolsku nejakou dobu zil a hrozne se mu tam libilo. Dokonce mel i nejakou dobu vlastniho kone, ktereho velice levne koupil a velice levne prodal. Marketo, tesim se na dalsi pokracovani, chci se toho co nejvic dovedet !
Jestli mohu požádat, piš co nejpodrobněji. Pila jsi kumys ? A viděla jsi olgoj chorchoje...?
http://www.youtube.com/watch?v=K3NIWiaW1n8&feature=related
Jsem moc ráda, že se vám článek líbí. Pokud budete chtít vědět něco úplně nejkonkrétnějšího, klidně napište na e-mail (marketahrdZAVINÁČseznam.cz)
kim - tak nedovolí, viď,já si to myslela...no nic, čím je země exotičtější, turistůprostší a divočejší, tím to je lákavější, nafasujem si turisťák a jedem.
Markéto, do MLR se málokdo podívá, tak to je žádaná literatura, to víš !
Jasně, maj jinou roli než muži, ale ušlápnutý rozhodně nejsou. Jo, lidi jsou tu hodný a obětavý...ovšem mimo Ulanbátar.